Proč čeština není pro všechny neslyšící cizí jazyk

O jazykové zkušenosti, identitě a podmínkách, které formují, jak neslyšící češtinu vnímají.

Ve veřejném prostoru se často objevují zjednodušená tvrzení o tom, jaký jazyk je pro neslyšící „přirozený“. Jednou se tvrdí, že je to čeština, jindy naopak, že čeština je pro neslyšící cizím jazykem. Ani jedno z toho ale nevystihuje realitu v celé její šíři.

Už na začátku je potřeba říct jednu důležitou věc: vztah neslyšících k češtině není jednotný. Pro některé je psaná čeština skutečně druhým jazykem v podobném smyslu, jako je cizí jazyk pro slyšící. Jiní ji ale vnímají spíše jako svůj druhý mateřský jazyk – tedy jazyk, který si osvojili vedle jiného, ale ke kterému mají vlastní a plnohodnotný vztah.

Pro část neslyšících, zejména těch, kteří se narodili neslyšící nebo ztratili sluch v raném dětství, je mateřským jazykem český znakový jazyk. Psanou češtinu si osvojují později. Nejde přitom o nedostatek schopností, ale o odlišnou jazykovou zkušenost.

Zároveň je ale potřeba říct i méně pohodlnou věc: většina neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům, kteří často nemají okamžitý přístup ke znakovému jazyku nebo se ho učí jen omezeně. To znamená, že řada neslyšících vyrůstá v prostředí, kde není plnohodnotný jazyk od počátku samozřejmostí – ať už jde o znakový jazyk, nebo plně přístupnou češtinu.

Právě proto je zavádějící tvrdit, že situace je jednoduchá. Nejde jen o to, „jaký jazyk je přirozený“, ale také o to, jaké podmínky má dítě k jeho osvojení – a kdy se k jazyku vůbec dostane.

Zdroj: Metro

www.metro.cz/pro-neslysici-cechy-je-cestina-cizim-jazykem

Téma jazyka u neslyšících není černobílé – pro část komunity je čeština přirozeným jazykem, pro jinou jazykem druhým.

Do toho vstupuje i samotná identita neslyšících. Někteří otevřeně říkají, že čeština je pro ně druhým jazykem. Jiní ji ale vnímají jako svůj druhý mateřský jazyk, nikoli jako jazyk cizí. Další naopak zdůrazňují svou bilingvnost a odmítají, aby byli vnímáni prizmatem jazykového deficitu. Nechtějí, aby o nich většinová společnost automaticky předpokládala komunikační bariéry, které by mohly ovlivnit například jejich pracovní uplatnění.

Další lidé se sluchovým postižením – například ti s kochleárním implantátem nebo vzdělávaní v běžných školách – mohou více využívat mluvenou češtinu. Mnozí kombinují různé komunikační přístupy včetně znakového jazyka či znakované češtiny.

Debata o jazyce neslyšících tak často selhává v tom nejpodstatnějším: místo porozumění složitosti nabízí jednoduché nálepky. Přitom realita je jiná – různorodá, podmíněná prostředím a zkušeností, a často i ovlivněná tím, jak se neslyšící sami rozhodnou svou jazykovou identitu pojmenovat.

„Nejde o nedostatek schopností, ale o rozdílnou jazykovou zkušenost. Neslyšící často čtou v jazyce, který si osvojili jinak než slyšící – někdy jako druhý jazyk, jindy jako svůj druhý mateřský.“

Podle vlastního článku
Zdroj: Konzultace s AI + vlastní zpracování
Zdroj náhledového obrázku: AI (Konverzace v znakovém jazyce v parcích)
Publikováno: 8. dubna 2026
Autor: Tomáš Wirth