Kdo jsme

Mgr. Karel Redlich, DiS.

Karel Redlich je tlumočník a lektor českého znakového jazyka, iniciátor projektů zaměřených na zpřístupňování informací neslyšícím. Dlouhodobě se věnuje propojování světa slyšících a neslyšících – profesně, společensky i veřejně.

Narodil se v roce 1979 v Mostě do rodiny neslyšících rodičů. Jako CODA (slyšící dítě neslyšících rodičů) vyrůstal přirozeně mezi dvěma jazykovými a kulturními prostředími, která zásadně formovala jeho další směřování.

Vystudoval obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Už během studia na sebe upozornil odbornou prací o problematice CODA, která patří k prvním ucelenějším zpracováním tohoto tématu v České republice. Ve své diplomové práci se následně věnoval jinému tématu v oblasti znakových jazyků, které bylo rovněž hodnoceno jako průkopnické.

Od roku 2006 působí v Centru pro zdravotně postižené Libereckého kraje, kde pracuje jako tlumočník, lektor a sociální pracovník. Má dlouholeté zkušenosti s tlumočením pro soudy a polici a krátkodobě se věnoval také vzdělávání tlumočníků. S komunitou neslyšících pracuje po celou svou profesní dráhu, v Semilech vede klub neslyšících.

Je zakladatelem a předsedou organizace CODA ČR – Slyšící potomci neslyšících rodičů, kde rozvíjí osvětové, vzdělávací a komunitní aktivity. Pořádal letní tábory pro CODA děti.

Podílel se na řadě projektů zaměřených na přístupnost, například Znakokniha realizovaná s Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci.

Spolupracoval několikrát s Českou televizí v rámci pořadu Televizní klub neslyšících.

Je autorem publikace CODA – slyšící děti neslyšících rodičů (2008) a článku Eurytmicky ke znakovému jazyku v časopisu Člověk a výchova (2024).

Za svou činnost byl oceněn Cenou města Semily za rok 2020.

Vedle odborné a komunitní práce se věnuje také veřejnému dění. V roce 2021 působil jako lídr kandidátní listiny ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde prosazoval větší přístupnost politické komunikace pro neslyšící.

Podrobněji zde.

 


Tomáš Wirth

Webmaster | inovátor | autor | vizionář | filozof umění | propagátor přístupnosti | inkluze a vizuální komunikace | tvůrce digitálních a komunitních projektů

Dětství a osobní příběh ✨

Jsem neslyšící od narození 👶 a moji rodiče jsou také neslyšící, stejně jako moji dva sourozenci 👨‍👨‍. Můj svět byl od začátku jiný – tichý 🤫, ale uvnitř velmi hlasitý 🔊. Plný myšlenek 💭, obrazů 🎨, fantazie ✨ a neklidu.

Vyrůstal jsem v rodině, kde byl přirozeným jazykem mateřský znakový jazyk 🤟. Byli jsme Husákovy děti a podle mě měla nejčistší gramatiku i gestickou podobu českého znakového jazyka poslední generace – a to díky vlivu předků ze socialismu, první republiky i Rakouska-Uherska.

Od dětství jsem byl nesmírně aktivní, tvořivý a zvídavý. Nedokázal jsem jen sedět a čekat – potřeboval jsem tvořit, objevovat a zkoušet nové věci. Inkluze pro mě nebyla pojem, ale přirozená potřeba být součástí společnosti. 🤝

Umění, improvizace a moderní myšlení mě přitahovaly jako magnet. Vyrůstal jsem v době socialismu, kdy byla znaková řeč ve školách omezována a prosazovala se především oralistická metodika bez prstové abecedy, což bylo šílené – pedagogové ji téměř vůbec neukazovali. Přesto jsem v sobě cítil silnou energii tvořit a posouvat hranice dál. 🚀

Moje dětství v husákově době bylo plné různých sociálních zkušeností s dětmi slyšícími i neslyšícím, zejména díky větší inkluzi, například na táborech a při dětských hrách. Moje mluvená komunikace byla velmi omezená, proto jsem často používal gestikulaci jako neverbální jazyk při komunikaci se slyšícími dětmi i dospělými.

V dětství jsem neměl přístup k televizi s titulky ani k jiným pomůckám – jen k vizuální zábavě, jako byly kreslené filmy (Tom and Jerry), grotesky (Laurel a Hardy) nebo filmy Charlieho Chaplina. Právě tyto vizuální příběhy mě silně ovlivnily. Právě tyto vizuální příběhy mě silně ovlivnily, stejně jako české animace beze slov.

Vzdělání a začátky 🎓

Studoval jsem na škole pro neslyšící v Praze (Holečkova ulice). V roce 1993 jsem se vyučil strojním mechanikem s vyznamenáním. Bohužel jsem si v době socialismu nemohl podat přihlášku na jiný obor.

Silným zážitkem pro mě byla výroba mini traktoru s motorem JAWA 350 během studia. Nebyla to jen technická práce – byla to škola preciznosti, trpělivosti a týmové spolupráce. Učil jsem se tvořit rukama i hlavou. ⚙️

Po vyučení však přišla průmyslová transformace. Svět se začal rychle měnit a mnoho oborů ztratilo původní význam. Musel jsem znovu hledat směr.

Na konci 90. let mi můj přítel doporučil studium na FAMU. Film mě přitahoval hluboce a upřímně. Na chvíli jsem měl pocit, že se přede mnou otevírají dveře do světa umění. Nakonec jsem se však rozhodl pro jinou cestu. Chyběla mi tehdy podpora lidí, jistota a silné zázemí. 🎬

Přesto film a umění ve mně zůstaly. Neodešly. Jen tiše čekaly.

Původně jsem jako teenager tíhl ke kameře – fascinovalo mě zachytit okamžik, světlo, atmosféru. Dnes ale cítím, že moje cesta by možná směřovala dál – k režii a tvorbě jako celku (producent), k vyprávění příběhů, které mají smysl.

Když jsem byl malý kluk, chodil jsem asi rok do kroužku pantomimy. Občas jsem vystupoval na dětských táborech a dodnes si vzpomínám, jak se děti od začátku až do konce smály. Byla to krásná zkušenost, na kterou rád vzpomínám.

Umění a rodinné kořeny 🎭

Moje prateta Dagmar Wirthová působila v Brno jako baletní umělkyně a její manžel Rudolf Karhánek byl český tanečník, choreograf a také umělecký šéf baletu. Můj pradědeček Eduard Wirth byl mistrem akademickým malířem, rovněž spojeným s Brno. O jeho působení pojednává mimo jiné článek v časopise Epocha „Češi v Egyptě: Zapomenutý malíř zdobil muslimské mešity“, který uvádí, že Eduard Wirth svými romantickými malbami natolik zaujal, že si jeho služby vyžádala i egyptská vláda. Kreativita a cit pro estetiku jsou přirozenou součástí mého rodinného dědictví. Můj dědeček Ing. Eduard Wirth působil v době socialismu jako náměstek ředitele podniku IPS (Inženýrské a průmyslové stavby). Můj prastrýc, štábní kapitán Julius Čoček, byl významným skokovým a dostihovým jezdcem první československé republiky. Nejde však o součást mé přímé rodové linie, ale mezi vzdálené příbuzné rodu Wirthů patřil také Zdeněk Wirth, významný český historik umění a jeden ze zakladatelů památkové péče v Československu. Jeho památku připomíná busta v areálu Werichova vila na Kampě. Můj bratranec je muzikant a jeho syn i dcera jsou také hudebníci.

Zajímavostí rodinné historie je, že můj pětkrát pradědeček Jan Wirth se oženil s Kateřinou, dcerou Františka Slavkovského z rodu Slavkovských ze Skalice a Šonova, který patřil mezi české nižší šlechtické (rytířské) rody.

Cítím, že umění je způsob, jak porozumět světu – i sobě samému.  🌿

Budoucnost a vize 🔮

Dnes cítím, že nastal čas vrátit se k umění. Ne jako k minulému snu, ale jako k nové etapě života. Po letech věnovaných rodině dnes, kdy jsou děti již dospělé a samostatné, přichází prostor znovu naplno rozvíjet vlastní tvorbu, myšlenky a vize.

Sleduji vývoj technologií a vidím obrovský potenciál pro novou generaci lidí s handicapem. Svět komunikace prochází revolucí. Technologie umožňují lidem zapojit se do společnosti bez bariér, bez strachu a bez omezení.

Nejde jen o nástroje. Jde o změnu myšlení. O nový most mezi světy.🌍

Historie

Internet, organizace a profesní rozvoj 🌐

Když přišel internet, pochopil jsem, že právě zde se mění svět. Viděl jsem v něm prostor pro rovnost, nové možnosti a propojení lidí bez bariér.

Česká televize: Zprávy ve znakové řeči

Dobrovolně jsem působil jako podpora zakladatelek Romany Mazerové a Reginy Polákové, nyní Černé (neslyšící), a jejich projektu, na jehož vzniku zpráv ve znakovém jazyce pro Českou televizi pracovaly dva roky.

Dětská televize

V roce 2000 jsem byl vedoucím dětského televizního pořadu pro neslyšící. Projekt trval pouze dva roky a nakonec se rozpadl kvůli nedostatku technického vybavení a postupné ztrátě motivace v dětském kolektivu. Po dvaceti pěti letech jsem si uvědomil, že tehdy zásadně chyběla skutečná inkluze mezi slyšícími a neslyšícími v dětské televizi. Na tento problém mě tehdy upozornila americká neslyšící herečka Beanne Bray, která mi poskytla cennou radu, že její neslyšící herec manžel Troy Kotsur získal Oscara.

Tichý svět

V roce 2003 jsem spoluzaložil neziskovou organizaci Neslyšící CZ, která se později stala základem pro tým Františka Tichého (neslyšícího), Marie Horákové a Miloše Zacháře v projektu APPN, dnes známém jako Tichý svět.

Podílel jsem se na vzniku Agentury profesního poradenství pro neslyšící, která se postupně stala významným projektem v oblasti profesního poradenství pro neslyšící. Po dvou letech však v týmu došlo k vnitřním sporům, a proto jsem odstoupil z funkce předsedy a manažera. Rozhodl jsem se proto vydat jinou, klidnější cestou. V té době jsem vnímal, že v týmu nebyl dostatečný prostor pro rovnost, inkluzi a principy přístupnosti, které jsou pro mě důležité.

Unie neslyšících Brno

Poté jsem se vydal novou cestou a začal externě a dobrovolně spolupracovat s organizací Unie neslyšících Brno, která se postupně stala jednou z nejvýznamnějších organizací pro osoby se sluchovým postižením. Více než čtvrt století společné práce bylo důkazem, že inkluze, rovnost a přístupnost mohou skutečně fungovat. 🧠✨

Spolupracoval jsem také na projektu vývoje 5. generace e-shopu zaměřeného na podporu zákazníků při nákupu kompenzačních pomůcek pro osoby se sluchovým postižením. Součástí mé práce byla nejen technická a uživatelská podpora, ale také rozvoj principů přístupnosti, inkluze a sounáležitosti.

www.pomuckyproneslysici.cz
www.auracast.cz
www.indukcni-smycky.cz

Znakovárna

Před 15 lety jsem poznal jednu paní, ředitelku Nadace Dar sluchu, která mi nabídla možnost vytvořit prostor pro neslyšící. Ještě předtím jsem spolu s bratrem Honzou pracoval na projektu Znakovky. Proto jsem Honzovi doporučil, že bychom mohli něco podobného vytvořit také v prostoru, který nám nabídla Nadace Dar sluchu. Tak vznikla Znakovárna.

Znakovárna se postupně stala jedním z nejúspěšnějších projektů pro několik generací neslyšících

Czech Deaf Travel

Vznik Deaf Travel byl původně můj nápad. Když jsem byl mladší, kolem 40 let, začal jsem přemýšlet o konceptu Deaf Travel. Díky známým a kontaktům z USA jsem se tomu začal věnovat. Asi třikrát jsem působil jako průvodce a potom jsem přemýšlel, že můj bratr Honza Wirth má pro Deaf Travel velký potenciál. Doporučil jsem mu, aby to po mně převzal a dál rozvíjel. Já jsem ho podporoval přibližně 5 let jako určitý support. Honza dobře ovládá češtinu, angličtinu, němčinu, ČZJ, ASL a další jazyky i komunikační systémy. Kvůli potřebné licenci je ale provozování Deaf Travel velmi složité.


 

 

 

Back to top button