Kdo jsme

Mgr. Karel Redlich, DiS.

Karel Redlich je tlumočník a lektor českého znakového jazyka, iniciátor projektů zaměřených na zpřístupňování informací neslyšícím. Dlouhodobě se věnuje propojování světa slyšících a neslyšících – profesně, společensky i veřejně.

Narodil se v roce 1979 v Mostě do rodiny neslyšících rodičů. Jako CODA (slyšící dítě neslyšících rodičů) vyrůstal přirozeně mezi dvěma jazykovými a kulturními prostředími, která zásadně formovala jeho další směřování.

Vystudoval obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Už během studia na sebe upozornil odbornou prací o problematice CODA, která patří k prvním ucelenějším zpracováním tohoto tématu v České republice. Ve své diplomové práci se následně věnoval jinému tématu v oblasti znakových jazyků, které bylo rovněž hodnoceno jako průkopnické.

Od roku 2006 působí v Centru pro zdravotně postižené Libereckého kraje, kde pracuje jako tlumočník, lektor a sociální pracovník. Má dlouholeté zkušenosti s tlumočením pro soudy a polici a krátkodobě se věnoval také vzdělávání tlumočníků. S komunitou neslyšících pracuje po celou svou profesní dráhu, v Semilech vede klub neslyšících.

Je zakladatelem a předsedou organizace CODA ČR – Slyšící potomci neslyšících rodičů, kde rozvíjí osvětové, vzdělávací a komunitní aktivity. Pořádal letní tábory pro CODA děti.

Podílel se na řadě projektů zaměřených na přístupnost, například Znakokniha realizovaná s Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci.

Spolupracoval několikrát s Českou televizí v rámci pořadu Televizní klub neslyšících.

Je autorem publikace CODA – slyšící děti neslyšících rodičů (2008) a článku Eurytmicky ke znakovému jazyku v časopisu Člověk a výchova (2024).

Za svou činnost byl oceněn Cenou města Semily za rok 2020.

Vedle odborné a komunitní práce se věnuje také veřejnému dění. V roce 2021 působil jako lídr kandidátní listiny ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde prosazoval větší přístupnost politické komunikace pro neslyšící.

Podrobněji zde.

Tomáš Wirth

Dětství a osobní příběh ✨

Jsem neslyšící od narození 👶 a moji rodiče jsou také neslyšící, stejně jako moji dva sourozenci 👨‍👨‍. Můj svět byl od začátku jiný – tichý 🤫, ale uvnitř velmi hlasitý 🔊. Plný myšlenek 💭, obrazů 🎨, fantazie ✨ a neklidu.

Vyrůstal jsem v rodině, kde byl přirozeným jazykem mateřský znakový jazyk 🤟. Byli jsme Husákovy děti a podle mě měla nejčistší gramatiku i gestickou podobu českého znakového jazyka poslední generace – a to díky vlivu předků ze socialismu, první republiky i Rakouska-Uherska.

Od dětství jsem byl nesmírně aktivní, tvořivý a zvídavý. Nedokázal jsem jen sedět a čekat – potřeboval jsem tvořit, objevovat a zkoušet nové věci. Inkluze pro mě nebyla pojem, ale přirozená potřeba být součástí společnosti. 🤝

Umění, improvizace a moderní myšlení mě přitahovaly jako magnet. Vyrůstal jsem v době socialismu, kdy byla znaková řeč ve školách omezována a prosazovala se především oralistická metodika bez prstové abecedy, což bylo šílené – pedagogové ji téměř vůbec neukazovali. Přesto jsem v sobě cítil silnou energii tvořit a posouvat hranice dál. 🚀

Moje dětství v husákově době bylo plné různých sociálních zkušeností s dětmi slyšícími i neslyšícím, zejména díky větší inkluzi, například na táborech a při dětských hrách. Moje mluvená komunikace byla velmi omezená, proto jsem často používal gestikulaci jako neverbální jazyk při komunikaci se slyšícími dětmi i dospělými.

V dětství jsem neměl přístup k televizi s titulky ani k jiným pomůckám – jen k vizuální zábavě, jako byly kreslené filmy (Tom and Jerry), grotesky (Laurel a Hardy) nebo filmy Charlieho Chaplina. Právě tyto vizuální příběhy mě silně ovlivnily. Právě tyto vizuální příběhy mě silně ovlivnily, stejně jako české animace beze slov.

Vzdělání a začátky 🎓

Studoval jsem na škole pro neslyšící v Praze (Holečkova ulice). V roce 1993 jsem se vyučil strojním mechanikem s vyznamenáním. Bohužel jsem si v době socialismu nemohl podat přihlášku na jiný obor.

Silným zážitkem pro mě byla výroba mini traktoru s motorem JAWA 350 během studia. Nebyla to jen technická práce – byla to škola preciznosti, trpělivosti a týmové spolupráce. Učil jsem se tvořit rukama i hlavou. ⚙️

Po vyučení však přišla průmyslová transformace. Svět se začal rychle měnit a mnoho oborů ztratilo původní význam. Musel jsem znovu hledat směr.

Na konci 90. let mi můj přítel doporučil studium na FAMU. Film mě přitahoval hluboce a upřímně. Na chvíli jsem měl pocit, že se přede mnou otevírají dveře do světa umění. Nakonec jsem se však rozhodl pro jinou cestu. Chyběla mi tehdy podpora lidí, jistota a silné zázemí. 🎬

Přesto film a umění ve mně zůstaly. Neodešly. Jen tiše čekaly.

Původně jsem jako teenager tíhl ke kameře – fascinovalo mě zachytit okamžik, světlo, atmosféru. Dnes ale cítím, že moje cesta by možná směřovala dál – k režii a tvorbě jako celku (producent), k vyprávění příběhů, které mají smysl.

Když jsem byl malý kluk, chodil jsem asi rok do kroužku pantomimy. Občas jsem vystupoval na dětských táborech a dodnes si vzpomínám, jak se děti od začátku až do konce smály. Byla to krásná zkušenost, na kterou rád vzpomínám.

Umění a rodinné kořeny 🎭

Moje prateta Dagmar Wirthová působila v Brno jako baletní umělkyně a její manžel Rudolf Karhánek byl český tanečník, choreograf a také umělecký šéf baletu. Můj pradědeček Eduard Wirth byl mistrem akademickým malířem, rovněž spojeným s Brno. O jeho působení pojednává mimo jiné článek v časopise Epocha „Češi v Egyptě: Zapomenutý malíř zdobil muslimské mešity“, který uvádí, že Eduard Wirth svými romantickými malbami natolik zaujal, že si jeho služby vyžádala i egyptská vláda. Kreativita a cit pro estetiku jsou přirozenou součástí mého rodinného dědictví. Můj dědeček Ing. Eduard Wirth působil v době socialismu jako náměstek ředitele podniku IPS (Inženýrské a průmyslové stavby). Můj prastrýc, štábní kapitán Julius Čoček, byl významným skokovým a dostihovým jezdcem první československé republiky. Nejde však o součást mé přímé rodové linie, ale mezi vzdálené příbuzné rodu Wirthů patřil také Zdeněk Wirth, významný český historik umění a jeden ze zakladatelů památkové péče v Československu. Jeho památku připomíná busta v areálu Werichova vila na Kampě. Můj bratranec je muzikant a jeho syn i dcera jsou také hudebníci.

Můj neslyšící syn Samuel se oženil se ženou, která studuje na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Má sestru Natálii. Ta byla několik let partnerkou Karolíny Kachyňové, dcery herečky Aleny Mihulové. O jejich vztahu tehdy několikrát informovala i bulvární média.

Můj bratr Jan Wirth je zakladatelem projektů Znakovárna a Deaf Guide & Tour of Prague & Czechia, je jednou z nejvýznamnějších osobností české neslyšící komunity a je známý i v zahraničí.

Zajímavostí rodinné historie je, že můj pětkrát pradědeček Jan Wirth se oženil s Kateřinou, dcerou Františka Slavkovského z rodu Slavkovských ze Skalice a Šonova, který patřil mezi české nižší šlechtické (rytířské) rody.

Cítím, že umění je způsob, jak porozumět světu – i sobě samému. 🌿

Budoucnost a vize 🔮

Dnes cítím, že nastal čas vrátit se k umění. Ne jako k minulému snu, ale jako k nové etapě života. Po letech věnovaných rodině dnes, kdy jsou děti již dospělé a samostatné, přichází prostor znovu naplno rozvíjet vlastní tvorbu, myšlenky a vize.

Sleduji vývoj technologií a vidím obrovský potenciál pro novou generaci lidí s handicapem. Svět komunikace prochází revolucí. Technologie umožňují lidem zapojit se do společnosti bez bariér, bez strachu a bez omezení.

Nejde jen o nástroje. Jde o změnu myšlení. O nový most mezi světy.🌍

Historie: Internet, organizace a profesní rozvoj 🌐

Když přišel internet, pochopil jsem, že právě zde se mění svět. Viděl jsem v něm prostor pro rovnost, nové možnosti a propojení lidí bez bariér.Dětská televize

V roce 2000 jsem byl vedoucím dětského televizního pořadu pro neslyšící. Projekt trval pouze dva roky a nakonec se rozpadl kvůli nedostatku technického vybavení a postupné ztrátě motivace v dětském kolektivu. Po dvaceti pěti letech jsem si uvědomil, že tehdy zásadně chyběla skutečná inkluze mezi slyšícími a neslyšícími v dětské televizi. Na tento problém mě tehdy upozornila americká neslyšící herečka Beanne Bray, která mi poskytla cennou radu, že její neslyšící herec manžel Troy Kotsur získal Oscara.

Foto: Vpravo americká neslyšící herečka Beanne Bray, vlevo její manžel, neslyšící herec Troy Kotsur, držitel Oscara. Uprostřed Tomáš Wirth. Karlovy Vary, Grandhotel Pupp, 2026.

Tichý svět

V roce 2003 jsem spoluzaložil projekt Neslyšící CZ, který se později stal základem organizace APPN, dnes známé jako Tichý svět. Podílel jsem se na vzniku Agentury profesního poradenství pro neslyšící, která patří mezi nejúspěšnější projekty svého druhu. Po dvou letech však v projektu vnitřní spory v týmu, a proto jsem z funkce předsedy a manažer odstoupil. Inkluze a rovnost tehdy nefungovaly tak, jak jsem si představoval. Rozhodl jsem se proto vydat jinou, klidnější cestou.

Unie neslyšících Brno

Poté jsem se vydal novou cestou a začal externě a dobrovolně spolupracovat s organizací Unie neslyšících Brno, která se postupně stala jednou z nejvýznamnějších organizací pro osoby se sluchovým postižením. Více než čtvrt století společné práce bylo důkazem, že inkluze, rovnost a přístupnost mohou skutečně fungovat. 🧠✨

Spolupracoval jsem také na projektu vývoje 5. generace e-shopu zaměřeného na podporu zákazníků při nákupu kompenzačních pomůcek pro osoby se sluchovým postižením. Součástí mé práce byla nejen technická a uživatelská podpora, ale také rozvoj principů přístupnosti, inkluze a sounáležitosti.

www.pomuckyproneslysici.cz
www.auracast.cz
www.indukcni-smycky.cz