JAMU a divadlo Neslyšících: od pantomimy k vlastnímu kulturnímu hlasu

České divadlo Neslyšících nezačalo na JAMU. Dlouho před vznikem vysokoškolského oboru existovaly pantomimické soubory, divadelní skupiny, festivaly a výrazné osobnosti, které vytvářely vlastní kulturní prostor Neslyšících. JAMU však znamenala zásadní zlom: v roce 1992 se na Divadelní fakultě v Brně otevřel obor Výchovná dramatika pro Neslyšící a první neslyšící studenti tak získali možnost systematického uměleckého a pedagogického vzdělávání.

Příběh, který začal pantomimou, postupně pokračoval ke znakovému divadlu, pohybovému divadlu a novým formám vizuálního umění. A především k době, kdy o vlastní tvorbě začali stále více rozhodovat sami Neslyšící.

🎭 Pantomima jako první prostor

Pro neslyšící umělce měla pantomima přirozenou přitažlivost. Byla založena především na těle, pohybu, výrazu obličeje, prostoru a vizuálním vyprávění. Nepotřebovala slyšené slovo.

V českém prostředí proto vznikaly skupiny, které se věnovaly pantomimě neslyšících a postupně si vytvořily vlastní tradici.

Jedním z významných jmen byl Kaj Kostelník, který se pantomimě začal věnovat už v roce 1959. Později se stal jednou z osobností, které významně ovlivnily českou kulturu Neslyšících.

V Praze vznikl v roce 1973 soubor Nepanto. Název vznikl ze slov NEslyšící PANTOmima. Soubor působil při Pražském spolku neslyšících a účastnil se například přehlídek Otevřeno a mezinárodních festivalů pantomimy neslyšících v Brně.

🤲 Nepanto, Pantomima S. I. a MIMO

Praha ale nebyla jediným centrem.

V Brně působila Pantomima S. I., spojená mimo jiné s Kajem Kostelníkem a dalšími výraznými osobnostmi české pantomimy Neslyšících. V Ostravě pak v roce 1981 založili sami neslyšící soubor MIMO.

MIMO je zajímavý také tím, že po osmi letech působení začal spolupracovat se slyšícími herci. Soubor vystupoval na přehlídkách a festivalech v České republice i v zahraničí a hrál také pro děti.

Tyto skupiny ukazují jednu důležitou věc: Neslyšící nebyli pouze diváky kultury. Sami ji vytvářeli.

🌍 Brno jako místo setkávání

Významnou roli sehrály také Mezinárodní festivaly pantomimy neslyšících v Brně. Setkávaly se zde české i zahraniční soubory a jednotliví umělci.

Na XV. ročníku v roce 1998 vystoupili například Nepanto Praha, MIMO Ostrava, SORDOS Brno, Pantomima S. I. a také skupina studentů JAMU pod vedením Zoji Mikotové s inscenací Genesis. Vedle nich přijeli umělci a soubory z Běloruska, Polska, Itálie, Maďarska, Izraele, Estonska nebo Slovinska.

Brno tak nebylo jen místem festivalu. Postupně se stávalo také důležitým centrem, kde se potkávaly různé podoby divadla Neslyšících.

Logo souboru vytvořil Zdeněk Netopil ma zadání: „Co oko nevidí, to ucho neslyší“

Logo souboru SORDOS Brno

Jindřich Zemánek – člověk, který stál u zrodu Pantomimy S. I. 🎭

V historii pantomimy neslyšících má mimořádné místo také Jindřich Zemánek (*1946). Přestože byl slyšící, věnoval velkou část svého života právě neslyšícím performerům a jejich divadlu.

Jindra Zemánek (původním jménem Jindřich Zemánek) byl významný herec, autor a zakladatel souboru Pantomima S.I., který se věnoval divadlu pro neslyšící.
Zdroj: Facebook

Zemánek se původně věnoval pantomimě jako mim a spolupracoval mimo jiné s Borisem Hybnerem. V 70. letech se při přehlídce pantomimy neslyšících poprvé setkal s neslyšícími mimy. Jejich přístup k pantomimě ho natolik zaujal, že se rozhodl s nimi dlouhodobě pracovat.

Od roku 1981 působil jako umělecký ředitel souboru Pantomima S. I., který patřil k nejvýznamnějším souborům pantomimy neslyšících v Československu. V jeho vedení se výrazně uplatňoval také Kaj Kostelník. Soubor vystupoval nejen doma, ale také v zahraničí – například v Japonsku, USA nebo Monaku.

Zemánek ale nezůstal pouze u samotného souboru. Stál také u zrodu celostátní přehlídky Otevřeno v Kolíně, jejíž první ročník se uskutečnil v roce 1996. Přehlídka se postupně stala významným místem setkávání českých i zahraničních divadelníků, včetně neslyšících performerů.

Jeho význam tedy nespočívá jen v tom, že vedl jeden divadelní soubor. Pomáhal vytvářet prostor, ve kterém mohli neslyšící umělci pravidelně vystupovat, vzdělávat se, setkávat se s dalšími divadelníky a získávat profesionální zkušenosti.

A právě tady se začíná propojovat historie pantomimy neslyšících s tím, co později přinesla JAMU. Pantomima S. I., mezinárodní festivaly v Brně, přehlídka Otevřeno i lidé kolem Zemánka vytvořili kulturní prostředí, v němž se mohlo rozvíjet další vzdělávání neslyšících v divadelní oblasti.

Jindřich Zemánek tak představuje důležitý most mezi generací neslyšících mimů a pozdějším profesionálním rozvojem divadla neslyšících. 🎭🤟

👤 Kaj Kostelník a myšlenka vysokoškolského vzdělávání

Další důležitý krok souvisel právě s Kajem Kostelníkem. Jeho působení přesahovalo samotnou pantomimu. V roce 1991 založil v Brně SORDOS – Sdružení pro kulturu neslyšících a podporoval myšlenku vysokoškolského vzdělávání Neslyšících.

Kaj Kostelník (1937–2025) zemřel ve věku 88 let.

Kostelník se zároveň podílel na zachycování historie a kultury neslyšících. Jeho jméno je spojeno také s publikací Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Už samotný název této knihy ukazuje na důležitou myšlenku: historie neslyšících nemá být pouze popisována z pohledu slyšící většiny, ale má být také zaznamenávána z pohledu samotných neslyšících.

To dobře zapadá do širšího Kostelníkova působení. Nebyl pouze performerem na jevišti, ale také člověkem, který pomáhal uchovávat kulturní paměť neslyšící komunity a přemýšlet o jejím dalším směřování. 🎭📚🤟

To byl zásadní posun.

Nestačilo už pouze mít vlastní soubory a festivaly. Začala se objevovat otázka: Proč by neslyšící umělci nemohli získat profesionální divadelní vzdělání přímo na vysoké umělecké škole?

A právě zde začíná další kapitola.

Kaj Kostelník, Shoda autora publikace s tímto portétrm není náhoda.

🎓 Rok 1992: Neslyšící vstupují na JAMU

V akademickém roce 1992/1993 začali na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně studovat první neslyšící studenti v ateliéru Výchovné dramatiky Neslyšících (VDN). Samotná historie JAMU uvádí Výchovnou dramatiku pro Neslyšící mezi nově otevřenými studijními obory právě v roce 1992.

Byla to mimořádná událost. Neslyšící studenti se dostali přímo do prostředí vysoké umělecké školy a jejich zkušenost se stala součástí systematického studia dramatické tvorby.

Podle JAMU mělo studium nejen umělecký, ale také pedagogický rozměr. Absolventi se mohli uplatnit ve školství, kultuře a při práci s neslyšícími dětmi a mládeží. Dramatická tvorba zde nebyla chápána pouze jako představení na jevišti, ale také jako prostředek vzdělávání, osobnostního rozvoje a komunikace.

Brno, JAMU, Genesis, Mezinárodní festival pantomimy neslyšících Brno 1998
Zdroj: Foto Pavel Nesvadba © 1998, amaterskedivadlo.cz

Brno, JAMU, O ztracených barvičkách, CP FEMAD Libice n. Cidl. 1994
Zdroj: Milan Strotzer – soukromý archiv Foto Ota Nepilý © 1994, amaterskedivadlo.cz

🎭 Zoja Mikotová

Výraznou osobností této kapitoly se stala prof. Zoja Mikotová, divadelní režisérka, choreografka a pedagožka.

Její práce s neslyšícími studenty nebyla založena na jednoduchém přenesení běžného slyšícího divadla do světa Neslyšících. Důležitou roli zde měl pohyb, vizualita, prostor, tělesný výraz a znakový jazyk.

Postupně vznikaly inscenace, které ukazovaly, že divadlo Neslyšících nemusí být pouze pantomimou.

JAMU sama dnes uvádí, že obor byl koncipován jako umělecko-pedagogické studium a jeho zaměření na pohybové výchovné disciplíny bylo ve své době jedinečné i v evropském kontextu.

Ve vzdělávání neslyšících jsem se ráda angažovala, ač příliš angažovaný člověk nejsem.
Viděla jsem v tom smysl, říká režisérka prof. Zoja Mikotová

Odkaz: vltava.rozhlas.cz

🌱 Od pantomimy k divadlu Neslyšících

Tady se podle mě odehrává nejzajímavější změna.

Pantomima pracovala především s univerzálním pohybovým výrazem. Divadlo Neslyšících ale postupně začalo využívat také český znakový jazyk jako plnohodnotný umělecký jazyk.

Neznamenalo to, že pantomima zmizela. Naopak. Pohyb, mimika, gesta a vizuální práce s tělem zůstaly důležitými prostředky. Přibyla však další vrstva – vlastní jazyk a vlastní zkušenost komunity Neslyšících.

Divadlo tak mohlo vyprávět příběhy nejen bez mluveného slova, ale také z perspektivy Neslyšících.

🎬 Z JAMU vzniká Divadlo Neslyším

Jedním z nejvýznamnějších pokračování této tradice bylo Divadlo Neslyším.

Soubor vznikl v listopadu 1997 pod názvem Vlastní divadlo Neslyšících z absolventů JAMU, kteří vystudovali obor Výchovná dramatika pro Neslyšící. Od počátku fungoval jako zájezdové divadlo a vedle vlastních inscenací navazoval také na tvorbu vzniklou v ateliéru Zoji Mikotové.

To je důležitý moment. Studenti už nebyli pouze studenty. Začali vytvářet vlastní profesionální divadelní prostor.

Divadlo Neslyším se později osamostatnilo a pokračovalo vlastní cestou. Jeho vznik tak můžeme chápat jako jeden z konkrétních výsledků vysokoškolského vzdělávání Neslyšících na JAMU.

💬 „Nastal čas jít vlastní cestou“

Na historii Divadla Neslyším je zajímavé ještě něco hlubšího.

Nešlo pouze o to, že neslyšící absolventi JAMU dostali možnost hrát divadlo. Šlo také o změnu vztahu mezi slyšícími a neslyšícími tvůrci.

V dobových materiálech Divadla Neslyším se objevuje myšlenka, že po dlouhém období, kdy o neslyšících často rozhodovali slyšící lidé, nastal čas vydat se vlastní cestou a sami rozhodovat o tom, co budou dělat.

To je podle mě jeden z nejdůležitějších momentů celé historie.

Vlastní divadlo totiž znamená také vlastní rozhodování.

🤟 Mluvící ruce

Divadlo Neslyšících se přitom nerozvíjelo pouze kolem JAMU.

V roce 1998 začala Česká unie neslyšících pravidelně pořádat přehlídku Mluvící ruce. Jejím cílem bylo představovat tvorbu především neslyšících umělců. Na pódiu se v průběhu let vystřídaly skupiny a jednotlivci z České republiky i zahraničí.

Objevili se zde například Nepanto, Divadlo Neslyším, Hands Dance, Cava, You and Me a další umělci a skupiny.

Mluvící ruce tak vytvořily další důležitý prostor pro prezentaci umělecké tvorby ve znakovém jazyce.

Archív: ČUN – Mluví ruce

🎨 Divadlo už není jen pantomima

Postupem času se hranice mezi divadlem, pohybem, hudbou, poezií a znakovým jazykem začaly stále více prolínat.

Dobře to ukazuje například inscenace Časoprostor, kterou na JAMU vytvořily neslyšící studentky pod vedením Zoji Mikotové. Projekt kombinoval pohybovou a výtvarnou stránku, znakový jazyk, zvuk a hudbu. Tvůrci přitom otevřeně pracovali s otázkou komunikace mezi slyšícími a Neslyšícími.

To už je velmi daleko od představy, že „divadlo neslyšících = pantomima“.

Je to vizuální divadlo, ve kterém může být znakový jazyk nejen prostředkem komunikace, ale také součástí umělecké poetiky.

🎶 Hands Dance a nové formy

Další generace přinesla nové možnosti. Jedním z příkladů je skupina Hands Dance, která propojuje český znakový jazyk s hudbou a uměleckým tlumočením.

Spolupráce JAMU s Hands Dance pokračuje i dnes. V roce 2026 například Ateliér divadla a výchovy pro Neslyšící DIFA JAMU spolupracuje s Hands Dance na scénickém projektu věnovaném poezii Jaroslava Seiferta. Projekt je připravován pro neslyšící i nevidomé diváky.

Současný Ateliér navíc spolupracuje s dalšími divadelními, vzdělávacími a kulturními institucemi a jeho aktivity přesahují samotné divadlo.

🕰️ Od roku 1959 do současnosti

Když se na celou historii podíváme s odstupem, můžeme sledovat několik důležitých etap:

1950.–60. léta: první výraznější cesta neslyšících k pantomimě a pohybovému vyjádření.
70. léta: vznik a rozvoj skupin jako Nepanto.
80. léta: další soubory, například Pantomima S. I. nebo MIMO Ostrava, a rozvoj mezinárodních festivalů.
1991: SORDOS a silnější úsilí o kulturní a vzdělávací emancipaci.
1992: první neslyšící studenti na JAMU.
90. léta: vznik nové generace neslyšících divadelníků a následně Divadla Neslyším.
od roku 1998: pravidelná přehlídka Mluvící ruce.
21. století: propojování znakového jazyka, pohybu, hudby, vizuálního umění a nových divadelních forem.

🤔 Co vlastně JAMU změnila?

Možná nejde říct, že JAMU „vytvořila“ divadlo Neslyšících. To by nebyla pravda.

Divadlo a pantomima Neslyšících existovaly dávno před JAMU.

JAMU ale přinesla něco jiného: možnost, aby se umělecká zkušenost Neslyšících stala součástí vysokoškolského vzdělávání.

A tím se změnilo i postavení samotných tvůrců.

Z amatérských souborů se mohli stát profesionální umělci. Ze zkušeností jednotlivců vznikala pedagogická metoda. Ze setkávání na festivalech vznikaly nové spolupráce. A z absolventů školy vznikaly vlastní divadelní soubory.

JAMU tak nebyla začátkem příběhu.

Byla jedním z jeho nejdůležitějších mezníků.

🤟 Vlastní hlas nemusí být slyšet

Historie českého divadla Neslyšících je zároveň příběhem změny pohledu na kulturu.

Od představy, že neslyšící potřebují kulturu „zpřístupnit“, se postupně dostáváme k něčemu jinému: Neslyšící mají vlastní kulturu a sami ji vytvářejí.

Pantomima, znakový jazyk, pohyb, vizuální poezie, hudba, divadlo nebo umělecké tlumočení – to všechno mohou být různé cesty, jak vyprávět příběh.

A právě proto je historie Nepanta, MIMO, Pantomimy S. I., SORDOS, JAMU, Divadla Neslyším nebo Mluvících rukou důležitá.

Nejen jako vzpomínka na staré soubory.

Ale jako připomínka toho, že Neslyšící nebyli pouze objektem kulturní péče. Byli a jsou tvůrci. 🎭🤟

📚 Zdroje a další čtení

Historie divadla Neslyšících je mnohem širší než historie samotné pantomimy. Je to historie vizuálního vyjádření, znakového jazyka, uměleckého vzdělávání a postupného získávání prostoru pro vlastní tvorbu. 🤟

Děkuji za přečtení 🙏
 Podle vlastního článku
Zdroj: Konzultace s AI (veřejně dostupné informační zdroje) + vlastní zpracování
Zdroj náhledového obrázku: Vytvořeno pomocí AI (symbolická ilustrace)
Publikováno: 6 října 2026
Autor: Tomáš Wirth

Půlstoletí české pantomimy, clownerie a grotesky (1956-2006)

1. Ladislav Fialka
2. Clown Grock
3. Jean Louis Barrault
4. Jiří Voskovec
5. Jan Werich
6. Miloš Kopecký
7. Miroslav Horníček
8. Buster Keaton
9. Charlie Chaplin
10. Stan Laurel
11. Oliver Hardy
12. Sv. Mikuláš
13. Hradčany
14. Ludmila Bílková
15. Jana Pešková
16. Salvador Dalí
17. Jan Čudla Šefi
18. Zdeněk Valeš
19. Oleg Jengibarov
20. Marcel Marceau
21. Dušan Pařízek st.
22. Václav Strasser
23. Petra Pešková
24. Pierre Nadaud
25. Jana Bártová
26. Magdalena Rellichová
27. Zuzana Mlečková
28. Zuzana Pavuková
29. Vladimír Gut
30. Jiří Kočárek
31. Iva Čiháková
32. František Čížkovský
33. Jan Slunečko
34. Květa Krejčová
35. Miro Kasprzyk
36. Števo Capko
37. Emil Artur Longen
38. Ondřej Lipovský
39. Rudolf Papežík

40. Dagmar Bláhová
41. Miřenka Čechová
42. Jana Mápán Samková
43. Mick Jagger
44. Adam Halaš
45. Antonín Zralý (neslyšící)
46. Stanislav Kleisner (neslyšící)
47. Nina Hlava
48. Jitka Gusta Grígerová
49. Martin Duch Sochor
50. Jiří Bilbo Reidinger
51. Antonín Novotný
52. Radim Vizváry
53. Martin Učík
54. Josef Polášek
55. Miroslav Maruška
56. Milan Sládek
57. Kaj Kostelník
58. Josef Platz
59. Oldřich Bajer
60. John Lennon
61. Jana Housenka Kličková
62. Jindřich Zemánek
63. Jiří Kolčava Holý
64. Erich Košičák Demko
65. Martin Kočičák Železný
66. Ivana Čosová
67. Markéta Šebestáková
68. Hana Čížková
69. Saša Rašilov
70. Harpo Marx
71. Ota Jirák
72. Richard Rýda
73. Anna Polívková
74. Bolek Polívka
75. Peter Sellers
76. Ctibor Turba
77. Boris Hybner

78. Jiří Pecha
79. Jan Kanyza
80. Jiří Turek
80. Jiří Turek
81. Zlatuše Kurcová (neslyšící)
82. Petr Lišák Liška
83. Eliška Cvrčková Skarkeová
84. Josef Tichý
85. Miloš Šapán Samek
86. Jaroslav Čejka
87. Vladimír Franče
88. Václav Upír Krejčí
89. Michal Nesvatba
90. Vanda Hybnerová
91. Woody Allen
92. Salvi Salvatore
93. Richard Weber
94. Zdeněk Tomeš
95. Jiří Kaftan
96. Michal Hecht
97. Zdeňka Kratochvílová
98. Světlana Nálepková
99. Miroslav Horáček
100. Antonín Klepáč
101. Michal Dufek
102. Lemur
103. Pat
104. Mat
105. Jean Gaspard Deburau
106. Michal Caban
107. Šimon Caban
108. Martha Issová
109. Martin Zbrožek
110. Petra Ernyeiová
111. Lenka Ebelová
112. Jiří Benš
113. Garfield