Dějiny neslyšících v Evropě: vzdělávání, znakový jazyk, uznání a politika

Úvod

1. To, co najdete na těchto stránkách, není skutečným historickým výkladem. Nevysvětluje, proč k jednotlivým událostem došlo ani jak spolu souvisejí. Jedná se spíše o časovou osu – seznam významných událostí.

2. Na internetu lze najít mnoho časových os věnovaných dějinám neslyšících nebo vzdělávání neslyšících. Mnohé z nich se však zaměřují především na dějiny neslyšících v USA. Níže uvedená časová osa se soustředí na události týkající se neslyšících v Evropě. Některé události z USA jsou zahrnuty také, protože měly významný celosvětový dopad.

3. Většinu informací v této časové ose jsem převzala z jiných internetových stránek. Ve většině případů jsem uvedla odkaz na původní zdroj. Někdy jsem informace z více zdrojů spojila.

4. Informace v časové ose jsou uvedeny v angličtině. Někdy jsou připojena také videa v národních znakových jazycích. Některé texty v národních jazycích jsem přeložila do angličtiny pomocí Google Překladače.

5. Pomocí Google Překladače (rozbalovací nabídka vlevo nahoře) můžete anglické texty přeložit do svého preferovaného psaného jazyka.

6. Snažila jsem se zahrnout informace ze všech evropských zemí. Většinou jsem však musela používat anglické zdroje, protože je pro mě obtížné vyhledávat a získávat informace v jiných jazycích.

7. Tuto časovou osu jsem začala vytvářet jako přípravu na projekt Deaf Museums, evropský projekt, jehož cílem je vytvořit online vzdělávání a další zdroje pro lidi, kteří se zajímají o zachování a sdílení dědictví neslyšících. O financování projektu jsme požádali na začátku roku 2020 a koncem srpna 2020 jsme měli zjistit, zda bude projekt podpořen. Pokud bude projekt vybrán k financování, budeme mít více prostředků na práci s obsahem a podobou této časové osy. V současnosti se jedná o „práci v průběhu“.

Více informací o projektu Deaf Museums najdete na www.deafmuseums.eu.

Liesbeth Pyfers, Hoensbroek, Nizozemsko, červenec 2020

---

1000 př. n. l. – 1499

1000 př. n. l.: Hebrejské právo – odepření práv neslyšícím

V židovském právu jsou neslyšící a němí lidé často řazeni do stejné kategorie jako nezletilí a osoby s mentálním postižením.

Zdroj: www.jewishencyclopedia.com

800 př. n. l. – 146 př. n. l.: Starověké Řecko

Řekové považovali za lepší usmrtit člověka s postižením.

Neslyšící byli v Athénách považováni za zvláštní zátěž. Panovalo přesvědčení, že každý, kdo představuje „zátěž pro společnost“, by měl být usmrcen.

470–399 př. n. l.: Sókratés – „Neslyšící se vyjadřují gesty…“

Sokrates zmiňuje, že neslyšící se vyjadřují pomocí gest a pohybů.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Socrates

384–322 př. n. l.: Aristotelés – „Neslyšící nelze vzdělávat…“

Staří Řekové vzdělávání neslyšících odmítali.

asi 5 př. n. l.: Quintus Pedius, malíř (Itálie)

Quintus Pedius (zemřel přibližně roku 13 n. l.) byl římský malíř a první neslyšící člověk v zaznamenané historii známý jménem. Je prvním známým neslyšícím malířem a jeho vzdělávání představuje první zaznamenaný případ vzdělávání neslyšícího dítěte.

Vše, co o něm dnes víme, pochází z jediné pasáže díla Přírodověda (Naturalis Historia) římského autora Plinia Staršího.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Quintus_Pedius

900–999: V Evropě vznikají klášterní znakové jazyky

Ve středověku používala řada řeholních řádů v Evropě klášterní znakové systémy, a to nejméně od 10. století. Sloužily především k dodržování slibů mlčenlivosti a zároveň umožňovaly mnichům vzájemně komunikovat.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1440–1486: Cristoforo de Predis, iluminátor (Itálie)

Cristoforo de Predis (také Cristoforo de Preda) byl iluminátor působící v Miláně v letech 1467–1486.

Bernardino di Betto, známý také jako Pinturicchio, se narodil mezi lety 1456 a 1460 v Perugii v skromné rodině řemeslníků. Jeho skutečné jméno bylo Betti Biagi, ale kvůli své hluchotě a nenápadnému vzhledu byl často nazýván Sordicchio. Jeho obvyklým jménem však bylo Pinturicchio.

1454–1513: Pinturicchio, malíř (Itálie)

Bernardino di Betto, známý také jako Pinturicchio, se narodil mezi lety 1456 a 1460 v Perugii v skromné rodině řemeslníků. Jeho skutečné jméno bylo Betti Biagi, ale kvůli své hluchotě a nenápadnému vzhledu byl často nazýván Sordicchio. Jeho obvyklým jménem však bylo Pinturicchio.

1465?–1548: Joanot de Pau (Joan Pau Guardiola), malíř (Španělsko)

Joanot de Pau byl aktivním malířem v oblastech Segarra, Solsonès a v několika pyrenejských regionech. Především je připomínán tím, že se narodil jako neslyšící a němý.

Zdroj: www.ara.cat

---

Temný a středověk: terče posměchu

Neslyšící dospělí byli terčem posměchu a byli umisťováni do ústavů.

---

1500-1599

1500–1599: Gramotnost jako podmínka právního uznání dědice

V některých zemích byla v 16. století gramotnost podmínkou pro právní uznání dědice. To představovalo pro bohaté rodiny silnou motivaci vzdělávat své neslyšící děti, aby mohly dědit majetek.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1500. léta: Geronimo Cardano – neslyšící jsou schopni používat svůj rozum (Itálie)

Geronimo Cardano byl prvním lékařem, který rozpoznal schopnost neslyšících lidí uvažovat.

1500–1599: Pedro Ponce de León vyučuje neslyšící děti

V Evropě nejsou první záznamy o vzdělávání neslyšících doloženy až do 16. století, kdy Pedro Ponce de León začal ve Španělsku vyučovat neslyšící děti z bohatých rodin. Položil tak základy systematického vzdělávání neslyšících žáků v Evropě.

1500–1700 Osmanský dvůr používá znakovou komunikaci

V období mezi lety 1500 a 1700 používali členové osmanského tureckého dvora formu znakové komunikace, pravděpodobně v souvislosti s praxí, při níž byli někteří dvorní pážata zbavováni schopnosti mluvit. Jedná se tak o jeden z významných raných příkladů institucionálního používání znakové komunikace.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1575 – Nejstarší konkrétní zmínka o znakovém jazyce v Británii

Nejstarší konkrétní zmínka o znakovém jazyce v Británii pochází ze svatby neslyšícího muže jménem Thomas Tillseye v roce 1575. Naznačuje, že neslyšící lidé v Británii v této době již ke komunikaci používali znaky.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1500–1599: De Vaca pozoruje domorodce na Floridě, kteří používají znaky

V 16. století si Álvar Núñez Cabeza de Vaca všiml, že domorodé obyvatelstvo v západní části dnešní Floridy používá při komunikaci znaky. Jeho pozorování představuje jeden z raných evropských záznamů o používání znakové komunikace původními obyvateli Severní Ameriky.

Zdroj obrázku: History of sign language

1520–1584: Pedro Ponce de León – první učitel neslyšících (Španělsko)

1526–1579: Juan Fernández de Navarrete, malíř (Španělsko)

Juan Fernández de Navarrete se narodil v krásném městě Navarre ve Španělsku poblíž Pyrenejí. Od dětství byl označován jako El Mudo („Němý“). Sluch ztratil ve třech letech a nikdy se nenaučil mluvit.

Jeho mimořádný kreslířský talent se projevil ve chvíli, kdy začal své potřeby sdělovat kresbami uhlem na papír. Mladý umělec nikdy nedovolil svému postižení, aby mu bránilo v naplňování jeho snů a ambicí. Umění se stalo jeho hlasem.

1579–1652: Manuel Ramírez de Carrión

1585–1634: Hendrick Avercamp, malíř (Nizozemsko)

Hendrick Avercamp (1585–1634) byl jedním z prvních nizozemských krajinářů 17. století. Byl neslyšící a nemluvil; byl znám jako de Stomme van Kampen („Němý z Kampenu“).

Proslul zejména zimními krajinami své vlasti. Jeho obrazy se vyznačují vysokým horizontem, jasnými a čistými barvami a tmavými větvemi stromů kreslenými proti sněhu nebo obloze. Jeho obrazy jsou živé a popisné a svědčí o velmi dobrých kreslířských schopnostech, díky nimž se stal pozoruhodným kronikářem své doby.

Zdroj: www.wikiart.org/en/hendrick-avercamp

---

1600-1699

1600–1699: Zaznamenaná historie znakového jazyka začíná v západním světě

Zaznamenaná historie znakového jazyka v západních společnostech začíná v 17. století, kdy byl znakový jazyk popisován jako vizuální jazyk nebo způsob komunikace. Tím začalo období, v němž se stále více dokumentovaly komunity neslyšících a jejich jazyky.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1606–1656: John Bulwer (Velká Británie)

John Bulwer je znám jako první člověk v Anglii, který navrhl vzdělávání neslyšících.

1615–1678: Wolfgang Heimbach, malíř (Německo)

Wolfgang Heimbach (1615–1678) byl severoněmecký barokní malíř, který působil především v Dánsku. Byl neslyšící a nemluvil, ale dokázal číst a psát v několika jazycích.

1620: Juan Pablo Bonet – první kniha o manuálních abecedních znacích (Španělsko)

V roce 1620 vydal Juan Pablo Bonet první knihu věnovanou manuálním abecedním znakům pro neslyšící.

Bonet patřil mezi první učitele, kteří vytvořili a tiskem zaznamenali prstovou abecedu. Jeho systém určitým způsobem ovlivnil moderní znakové jazyky. Zároveň však byl typickým představitelem své doby, protože znakování považoval pouze za cestu k ideálu oralismu, nikoli za samostatný a plnohodnotný způsob komunikace.

Zdroj: blogs-archive.bl.uk

1625–1688/95: Johannes Thopas, malíř (Nizozemsko)

1663–1705: Guillaume Amontons, neslyšící vědec (Francie)

Guillaume se narodil v Paříži. Ještě jako mladý přišel o sluch, což ho možná přivedlo k tomu, že se plně soustředil na vědu.

Nikdy nenavštěvoval univerzitu, přesto studoval matematiku, fyzikální vědy a nebeskou mechaniku. Věnoval se také kreslení, zeměměřictví a architektuře. Zemřel v Paříži.

1669–1724: Johann Konrad Amman (Nizozemsko)

Johann Konrad Amman se kolem roku 1690 stal učitelem neslyšících poté, co k němu byla přivedena neslyšící dívka Esther Collader. Podařilo se mu naučit ji mluvit.

Amman pevně věřil v orální metody využívající odezírání a nácvik artikulace. Jeho postup spočíval především v upoutání pozornosti žáků na pohyby jeho rtů a hrtanu při mluvení. Poté je vedl k napodobování těchto pohybů, dokud nebyli schopni zřetelně opakovat jednotlivá písmena, slabiky a slova.

Zdroj: liblists.wrlc.org

1670–1750: Étienne de Fay – první neslyšící učitel neslyšících ve Francii

Zdroj: heartdeaf.com

---

1675–1699: Martha’s Vineyard osídlili nositelé genu způsobujícího dědičnou hluchotu

Ostrov Martha’s Vineyard v Massachusetts byl koncem 17. století osídlen lidmi, mezi nimiž se vyskytoval gen způsobující dědičnou hluchotu. Tím vznikly podmínky pro rozvoj jedinečné komunity používající znaky v Americe.

1675–1840: Izolace a sňatky mezi příbuznými zvyšují počet neslyšících na Martha’s Vineyard

Omezený kontakt s okolním světem a vysoká míra sňatků mezi příbuznými na ostrově Martha’s Vineyard vedly k vysokému výskytu neslyšících obyvatel. Vznikla tak komunita, v níž znakový jazyk běžně používali jak neslyšící, tak slyšící obyvatelé.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

---

1700–1799

1712–1789: Abbé Charles Michel de l’Épée (Francie)

Abbé Charles Michel de l’Épée z Paříže založil v roce 1755 první bezplatnou školu pro neslyšící.

Ukázal, že neslyšící lidé mohou rozvíjet komunikaci mezi sebou i se slyšícím světem prostřednictvím systému konvenčních gest, ručních znaků a prstové abecedy.

Nejprve rozpoznal a naučil se znaky, které již používali neslyšící lidé v Paříži, a následně vytvořil vlastní znakový systém. Přidal k němu znakovanou podobu mluvené francouzštiny.

Vliv de l’Épée byl obrovský. Jeho metoda vedla k rozmachu evropského vzdělávání neslyšících. De l’Épée pořádal veřejné ukázkové hodiny a vyučoval také slyšící osoby, které následně zakládaly školy pro neslyšící ve svých zemích. Právě tímto způsobem se jeho metoda šířila.

Z knihy Deaf Education in Europe – The Early Years, Henk Betten, 2013.

Jako katolická instituce kladla škola důraz na náboženskou výuku. Žáci se zároveň vzdělávali v různých řemeslech běžných v dané době. Hlavním cílem školy však bylo osvojení jazyka.

Přístup, který proslavil Épée, dostal označení signes méthodiques neboli „metodické znaky“.

Jednalo se o překlad francouzského znakového jazyka a jeho převod do Épéeho francouzské manuální abecedy. Ta byla tvořena jednotlivými tvary rukou a znaky, které přímo, slovo za slovem, reprezentovaly odpovídající prvky psané a mluvené francouzštiny.

Tato forma metodického znakování se označuje také jako manuální znakování, v tomto případě „znakovaná francouzština“. Výslovně se liší od francouzského znakového jazyka, který je samostatným jazykem. Podobné metody manuálního překladu zůstávají populární dodnes, zejména ve slyšícím vzdělávacím prostředí při vzdělávání neslyšících.

1715–1780: Jacob Rodrigues Pereira (Francie)

Pereira je považován za prvního učitele neslyšících žáků ve Francii. Ve své škole v Bordeaux nabízel dva „vzdělávací kurzy“. Chudším a početnějším žákům poskytoval patnáctiměsíční kurz zaměřený na praktické životní dovednosti. Bohatší a nadanější žáci zůstávali čtyři až pět let a dostávali rozsáhlejší vzdělání.

Pereirovy metody vycházely z poznámek Juana Pabla Boneta. Vyvinul také rychlejší fonetickou prstovou abecedu, která lépe znázorňovala zvuky jazyka. Jinak však své metody příliš neodhaloval.

Jeho heslem údajně bylo: „Nebudou již žádní hluší a němí lidé, pouze neslyšící, kteří mohou mluvit.“

Pereirovi žáci údajně měli značné zbytky sluchu a někteří se pod jeho vedením stali úspěšnými a známými osobnostmi. Patřil mezi ně Azy d’Etavigny, kterého předtím vyučoval neslyšící mnich Étienne de Fay. Pereira ho naučil mluvit a v roce 1749 ho úspěšně předvedl před pařížským dvorem jako důkaz účinnosti své metody.

Pereira však během svého života nedosáhl takové slávy a úspěchu jako abbé de l’Épée se svými metodami orientovanými na znakový jazyk.

Zdroj: de.wikipedia.org/wiki/Jacob_Rodrigues_Pereira

1715–1806: Thomas Braidwood (Velká Británie)

Thomas Braidwood (1715–1806) byl skotský pedagog významný v dějinách vzdělávání neslyšících. Založil první školu pro neslyšící v Británii.

Původně působil jako učitel psaní a ve svém domě v Canongate v Edinburghu vyučoval děti z bohatých rodin.

V roce 1760 přijal svého prvního neslyšícího žáka Charlese Shirreffa (1749–1829), který se později proslavil jako malíř portrétních miniatur. Desetiletého chlapce mu svěřil jeho otec Alexander Shirreff, bohatý obchodník s vínem z přístavu Leith, s cílem naučit ho psát.

Braidwood následně změnil své profesní zaměření a místo slyšících žáků se začal věnovat vzdělávání neslyšících. Svou budovu přejmenoval na Braidwood’s Academy for the Deaf and Dumb, první školu tohoto druhu v Británii.

Jeho vzdělávací přístup využíval „kombinovaný systém“, který zahrnoval znakový jazyk, artikulaci, řeč a odezírání. Braidwoodův podíl na rozvoji a používání znakového jazyka je považován za jeden z významných vlivů na vznik britského znakového jazyka (BSL). Britský znakový jazyk byl oficiálně uznán v roce 2003.

Úspěchy jeho žáků přinesly škole i Braidwoodovým metodám značnou publicitu. Veřejnost považovala jeho využívání orálních metod při výuce artikulace a řeči za působivé.

Mnozí jeho žáci, například Charles Shirreff, později dosáhli úspěšné kariéry v různých oborech. Mnozí však nedokázali dlouhodobě udržet významnou schopnost komunikovat orálně. Naopak řada z nich si zvolila povolání, která nevyžadovala výraznější používání mluvené komunikace.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Braidwood

1723–1792: Sir Joshua Reynolds, malíř (Velká Británie)

Sir Joshua Reynolds (16. července 1723 – 23. února 1792) byl anglický malíř specializující se na portréty.

Po ztrátě sluchu nejprve používal naslouchací trubici, později se musel spoléhat na rodinu, která mu zprostředkovávala informace. Na jeho nejslavnějším autoportrétu si přikládá ruku k uchu, což je interpretováno jako vyjádření jeho neslyšící identity.

Podle Sharon Hirshman Reynolds později věřil, že jeho hluchota zlepšila jeho uměleckou práci.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Joshua_Reynolds

1727–1790: Samuel Heinicke (Německo)

Samuel Heinicke se narodil 14. dubna 1727 v části Evropy, která dnes leží ve východním Německu. V roce 1754 začal vyučovat žáky a jedním z nich byl neslyšící chlapec. K výuce tohoto žáka údajně používal manuální abecedu.

Zpočátku Heinicke používal při výuce pouze psaní, znakování a gesta. Brzy však dospěl k názoru, že to nestačí, a začal používat řeč a odezírání. Řeč učil také tak, že žáci cítili jeho hrdlo. Heinicke pevně věřil, že přístup k mluvenému jazyku je zásadní pro rozvoj myšlení. Ironií však bylo, že při výuce musel používat znakování a gesta, dokud se jeho žáci nenaučili mluvit.

V roce 1777 byla jeho pověst učitele neslyšících natolik rozšířená, že byl požádán o založení první veřejné orální školy pro neslyšící. Škola byla otevřena v Lipsku a stala se první školou pro neslyšící oficiálně uznanou vládou.

1740–1823: Claude André Deseine, sochař (Francie)

V roce 1778 byl studentem Královské akademie malířství a sochařství v Paříži. Brzy poté začal profesionálně pracovat. V roce 1783 prodal busty Madame Saint-Huberty, Voltaira a Rousseaua ze svého pařížského domu.

Deseine byl bývalým žákem abbého de l’Épée, kněze, který otevřel první bezplatnou školu pro neslyšící na světě a vytvořil formu znakového jazyka. V roce 1786 představil Národnímu shromáždění bustu svého bývalého učitele.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki

1742–1822: Abbé Sicard, učitel neslyšících (Francie)

Roch-Ambroise Cucurron Sicard (20. září 1742 – 10. května 1822) byl francouzský abbé a učitel neslyšících.

Narodil se v Le Fousseretu v tehdejší provincii Languedoc, dnes v departementu Haute-Garonne. Byl vzdělán jako kněz. V roce 1786 se stal ředitelem školy pro neslyšící v Bordeaux a roku 1789, po smrti abbého de l’Épée, ho vystřídal ve vedení významné pařížské školy pro neslyšící, kterou de l’Épée založil.

Později se během pobytu v Anglii setkal s Thomasem Hopkinsem Gallaudetem a pozval ho k návštěvě školy.

Mezi jeho hlavní díla patřily Eléments de grammaire générale (1799), Cours d’instruction d’un sourd-muet de naissance (1800) a Traité des signes pour l’instruction des sourds-muets (1808).

Abbé Sicard dokázal uniknout vážnému ohrožení během politických nepokojů roku 1792. V roce 1795 se stal členem Institutu, avšak hodnota jeho pedagogické práce byla plně doceněna až krátce před jeho smrtí v Paříži.

Dne 25. února 1805 navštívil papež Pius VII. pařížský ústav pro neslyšící a nemluvné, který vedl abbé Sicard.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Roch-Ambroise_Cucurron_Sicard

1742–1810: Richard Crosse, malíř (Velká Británie)

Richard Crosse byl významným anglickým malířem portrétních miniatur.

Narodil se 24. dubna 1742 v Knowle v hrabství Devon. Stejně jako jedna z jeho sester byl zcela neslyšící a nikdy nemohl mluvit.

Malování začal jako koníček, jak bylo mezi příslušníky vyšších společenských vrstev běžné. V šestnácti letech získal ocenění nově založené Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce v Londýně.

Poté se přestěhoval do Londýna a podobně jako Richard Cosway a John Smart studoval na nové kreslířské škole Williama Shipleyho, zakladatele této společnosti. Studoval také v galerii vévody z Richmondu.

Své práce vystavoval v londýnských uměleckých společnostech – v Society of Artists v letech 1760–1796, ve Free Society v letech 1761–1766 a v Royal Academy v letech 1770–1796.

Žil a pracoval v Henrietta Street v londýnském Covent Garden od roku 1760. Jeho bratr působil jako prostředník mezi Crossem a jeho klienty.

Přestože neslyšel ani nemluvil, byl Crosse velmi úspěšný a mezi svou významnou klientelou se těšil velkému uznání. Mezi jeho klienty patřil princ z Walesu a vévodové z Cumberlandu a Gloucesteru.

1746–1828: Francisco Goya, malíř (Španělsko)

Francisco de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 v severním Španělsku.

Goya byl malíř, kreslíř a grafik, který byl později označován za „otce moderní éry“ a získal titul „první malíř krále“.

V zimě 1792–1793, když mu bylo 46 let, prodělal záhadnou nemoc, která ho téměř připravila o život. Přežil, ale přišel o sluch a dalších 35 let života byl zcela neslyšící.

Bylo navrženo téměř dvě desítky diagnóz vysvětlujících příčinu jeho onemocnění. Jedna z hypotéz uvádí virovou encefalitidu; z virů, které mohou způsobit encefalitidu vedoucí ke ztrátě sluchu, byl jako možná příčina uváděn virus příušnic.

A přesto právě po této nemoci dosáhl ve svých portrétech plného mistrovství v zachycení lidského obličeje. Teprve poté, co přišel o sluch, dosáhla jeho portrétní tvorba svého vrcholu. Někteří badatelé se domnívají, že jeho hluchota mohla zvýšit jeho citlivost k gestům, tělesnému výrazu a drobným detailům, jimiž tváře a těla odhalují lidské emoce.

Zdroj: blog.oup.com/2016/04/francisco-goya-deafness/

1747–1799: Pierre Desloges (Francie)

Pierre Desloges se narodil v roce 1747 v oblasti Touraine ve Francii. Jako mladý se přestěhoval do Paříže, kde pracoval jako knihař a čalouník.

O sluch přišel v sedmi letech v důsledku neštovic. Znakový jazyk se však naučil až ve 27 letech, kdy ho vyučoval neslyšící Ital.

V roce 1779 napsal knihu, která je považována za možná první knihu vydanou neslyšícím autorem. V ní obhajoval používání znakového jazyka ve vzdělávání neslyšících. Kniha byla částečně reakcí na názory abbého Claude-Françoise Deschampse de Champloiseau, který vydal publikaci kritizující používání znaků.

Desloges popsal komunitu neslyšících lidí používajících znakový jazyk, dnes označovaný jako starý francouzský znakový jazyk.

Abbému de l’Épée se často připisuje vynález znakového jazyka. To je však nepřesné. Deslogesova kniha dokládá, že francouzský znakový jazyk existoval již před založením slavné pařížské školy pro neslyšící a že jeho skutečnými tvůrci byli neslyšící lidé.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Pierre_Desloges

1750–1829: Charles Shirreff, malíř (Velká Británie)

Charles Shirreff se narodil v roce 1749 nebo 1750. Ve třech nebo čtyřech letech ohluchl. V roce 1760 ho jeho otec přivedl k Thomasu Braidwoodovi, majiteli matematické školy v Edinburghu, s cílem zajistit chlapci vzdělání a naučit ho psát.

Charles se stal Braidwoodovým prvním neslyšícím žákem. Krátce nato Braidwood založil Braidwoodovu akademii pro neslyšící, první školu tohoto druhu v Británii.

V osmnácti letech, v srpnu 1769, Shirreff akademii opustil a odešel do Londýna studovat umění na školách Královské akademie. V roce 1772 získal stříbrnou medaili a začal kariéru malíře miniatur.

Zdroj: peoplepill.com/people/charles-shirreff-1/

1753–1829: Ottavio Assarotti (Itálie)

Ottavio Giovanni Battista Assarotti (25. října 1753 v Janově – 24. ledna 1829) byl italský filantrop a zakladatel první školy pro neslyšící v Janově.

Po získání vzdělání pro kněžskou službu vstoupil do řádu piaristů, který se věnoval vzdělávání mladých lidí. V roce 1801 se dozvěděl o vzdělávání neslyšících, které v Paříži rozvíjel abbé Sicard, a rozhodl se vytvořit podobnou školu v Itálii.

Začal s jedním žákem a postupně kolem sebe shromáždil menší počet dalších žáků.

V roce 1805 se Napoleon dozvěděl o jeho úsilí a nařídil klášteru poskytnout mu budovu školy a finanční prostředky pro dvanáct žáků. Tento příkaz však nebyl řádně naplněn až do roku 1811, kdy byl obnoven. Následující rok se Assarotti se značným počtem žáků přestěhoval do nové školy.

Ottavio Giovanni Battista Assarotti
www.storiadeisordi.it/2005/10/03/1802-istituto-nazionale-per-i-sordomuti-in-genova/

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Ottavio_Assarotti

1755: První škola pro neslyšící ve Francii – Abbé Charles Michel de l’Épée

Abbé Charles Michel de l’Épée z Paříže založil v roce 1755 první bezplatnou školu pro neslyšící.

Ukázal, že neslyšící lidé mohou prostřednictvím konvenčních gest, ručních znaků a prstové abecedy rozvíjet komunikaci mezi sebou i se slyšícím světem.

Nejprve rozpoznal a osvojil si znaky, které již používali neslyšící lidé v Paříži, a následně vytvořil svůj vlastní znakový systém. Přidal k němu znakovanou podobu mluvené francouzštiny.

Dne 29. července 1791 byla škola přejmenována na Institut National de Jeunes Sourds de Paris, pod tímto názvem funguje dodnes.

Dnes instituce ve vzdělávání používá francouzský znakový jazyk, nikoli manuální francouzštinu. Přibližně dalších 21 škol bylo později založeno v evropských i dalších zemích a využívalo vzdělávací metody inspirované původní vizí abbého de l’Épée.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki

1760: První škola pro neslyšící ve Velké Británii – Edinburgh

Thomas Braidwood, učitel z Edinburghu, založil v roce 1760 Braidwood’s Academy for the Deaf and Dumb. Je považována za první školu pro neslyšící děti v Británii.

Škola se zaměřovala především na orální komunikační metody. Současně však používala také ranou podobu znakového jazyka, tzv. kombinovaný systém, který představoval první kodifikaci britského znakového jazyka.

Škola se později přestěhovala do Londýna.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/British_Sign_Language

1764–1786: John Goodricke – astronom (Velká Británie)

John Goodricke (17. září 1764 – 20. dubna 1786) byl anglický amatérský astronom. Nejvíce se proslavil pozorováním proměnné hvězdy Algol (Beta Persei) v roce 1782.

Narodil se v nizozemském Groningenu, ale většinu života prožil v Anglii. V raném dětství ohluchl po těžké nemoci. Rodiče ho poslali do školy Thomase Braidwooda pro neslyšící žáky v Edinburghu a v roce 1778 pokračoval ve studiu na Warrington Academy.

Po návratu k rodičům do Yorku se Goodricke spřátelil se svým sousedem Edwardem Pigottem, jehož otec Nathaniel Pigott vybudoval soukromou astronomickou observatoř. Edward se již zajímal o proměnné hvězdy a předal Goodrickovi seznam hvězd vhodných k pozorování.

Goodricke je spojován s objevem periodických změn jasnosti hvězd β Lyrae a δ Cephei. U Algolu jako první navrhl mechanismus, který dnes označujeme jako zatměňující se dvojhvězdu.

V květnu 1783 představil své výsledky Královské společnosti. Za svou práci získal ve stejném roce Copleyho medaili. Dne 16. dubna 1786 byl zvolen členem Královské společnosti. Tohoto ocenění se však již nedožil – o čtyři dny později zemřel na zápal plic.

1778: První škola pro neslyšící v Německu – Lipsko

V roce 1778 otevřel Samuel Heinicke první německou veřejnou školu pro vzdělávání neslyšících. Byla první orální školou pro neslyšící na světě.

Stejně jako škola abbého de l’Épée ve Francii byla Heinickeho instituce otevřena veřejně a měla sloužit také znevýhodněným neslyšícím dětem. Na rozdíl od Épéeho však Heinicke rozhodně odmítal závislost na znakovém jazyce.

V roce 1780 vydal knihu kritizující používání znakového jazyka abbém de l’Épée při vzdělávání neslyšících.

Prosazoval orální metodu vzdělávání neslyšících, která se v Evropě rozšířila díky dalším významným osobnostem, například Johannu Konradu Ammanovi.

Heinickeho instituce v Lipsku se zaměřovala na výuku odezírání a mluvení. Upravené orální techniky, které Heinicke používal, označoval jako svůj vlastní „německý systém“.

Škola funguje dodnes pod oficiálním názvem Saxon State School for the Hearing Impaired Samuel Heinicke Support Center, běžně známým jako Samuel Heinicke School. Dnes používá kombinovaný přístup, ale nadále klade důraz na audiovizuální a řečově-orientované vzdělávací metody.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Samuel_Heinicke

1779: První škola pro neslyšící v Rakousku – Vídeň

První rakouská škola pro neslyšící (Taubstummeninstitut) byla založena ve Vídni roku 1779 po návštěvě císaře Josefa II. ve škole abbého de l’Épée v Paříži.

Tato instituce byla třetí vládou podporovanou školou tohoto typu v Evropě, po Paříži a Lipsku. Z vídeňského institutu později vznikaly další školy v celé habsburské monarchii, mimo jiné také v Praze a Miláně.

Vídeňský ústav se musel vyrovnávat se soupeřením dvou přístupů – manualistické „francouzské metody“ a oralistické „německé metody“. Nakonec vytvořil smíšenou metodu, která využívala psaný jazyk, znaky a manuální abecedu jako základ pro osvojování mluveného jazyka.

Od roku 1827 se zde pořádaly kurzy pro učitele neslyšících. Prostřednictvím těchto kurzů vídeňská škola ovlivnila vzdělávání neslyšících v celé Evropě, mimo jiné v Německu, Kodani, Petrohradě, Vilniusu a Varšavě.

V roce 1867 byla smíšená metoda v Rakousku ukončena ve prospěch německé metody, která byla následně podpořena také milánským kongresem v roce 1880.

Zdroj: www.academia.edu

1785–1869: Laurent Clerc – neslyšící učitel neslyšících

Louis Laurent Marie Clerc (26. prosince 1785 – 18. července 1869) byl francouzský učitel, známý jako „apoštol neslyšících v Americe“. Byl považován za jednu z nejvýznamnějších osobností amerických dějin neslyšících.

Vzdělával se u abbého Sicarda a neslyšícího pedagoga Jeana Massieua v Národním institutu pro neslyšící v Paříži.

Společně s Thomasem Hopkinsem Gallaudetem spoluzaložil 15. dubna 1817 v Hartfordu v Connecticutu první školu pro neslyšící v Severní Americe.

Clerc při výuce používal francouzské znaky. Jeho žáci si tyto znaky osvojovali pro potřeby výuky, ale pro vlastní komunikaci některé znaky přebírali, upravovali a kombinovali s vlastními původními znaky.

Jak se znaky používané Clercem a jeho žáky dále šířily, komunikace neslyšících v Americe získávala vlastní podobu. Postupně se z ní vyvinul americký znakový jazyk (ASL).

1786: První škola pro neslyšící v České republice – Praha

Ústav pro neslyšící byl v Praze založen 7. prosince 1786. U jeho zrodu stála z charitativních důvodů zednářská lóže vedená hrabětem Kašparem Heřmanem Kuniglem.

Škola byla prvním zařízením svého druhu v českých zemích. Své působení zahájila pouze se šesti žáky ve věku od 6 do 36 let. Pro výuku byly využívány pronajaté místnosti ve druhém patře domu č. 671 naproti Novoměstské radnici.

Od roku 1787 zde Karel Berger vyučoval čtení a psaní pomocí prstové abecedy. Pomocí znaků vytvářel pojmy a neslyšící a nedoslýchaví žáci se učili také artikulaci.

Významnou osobností českého vzdělávání neslyšících byl Václav Frost. Jeho metoda se nazývala „Frostova kombinovaná metoda“, také „česká“ nebo „pražská metoda“. Z dnešního pohledu se jednalo o bilingvní výuku.

Frost používal znakový jazyk při výuce některých předmětů a zároveň procvičoval artikulaci, čtení a psaní. Uvědomoval si, že neslyšící potřebují obojí.

Pro výuku byly zásadní učebnice. O jejich tvorbu se zasloužil Václav Koťátko, který vytvořil první české učebnice pro neslyšící. Napsal Slabikář, tři sešity gramatických cvičení a sbírku krátkých příběhů.

Později vznikaly další učebnice, které vzdělávání neslyšících dále rozvíjely. Ve druhé polovině 19. století začali ve škole působit také učitelé, kteří byli sami neslyšící. Tento trend pokračuje dodnes.

1788–1839: Eelke Jelles Eelkema – malíř (Nizozemsko)

Eelke Jelles Eelkema (1788–1839) byl nizozemský malíř krajin, květin a ovoce. Narodil se v Leeuwardenu a ve věku sedmi let přišel v důsledku nemoci o sluch.

V roce 1799 začal studovat na prvním nizozemském ústavu pro neslyšící a němé v Groningenu. Kreslení ho zde vyučoval vlámský malíř Gerardus de San, první ředitel Academie Minerva.

V roce 1804 získal na akademii první cenu. Roku 1808 se vrátil domů a v roce 1814 získal stipendium k dvouletému pobytu v Paříži. Během této doby cestoval pěšky po Francii, Švýcarsku a Itálii a vytvářel kresby a skici.

V roce 1820 vystavoval v Amsterdamu. Později vyučoval na Atheneu ve Franekeru, přičemž při komunikaci používal tabulku. V roce 1823 navštívil Londýn a později pracoval také v květinářství v Haarlemu.

V roce 1830 přeložil z francouzštiny teoretické dílo miniaturisty Andrého Léona Larue Mansiona. Maloval až do doby, kdy přišel také o zrak. Zemřel v Leeuwardenu v roce 1839.

Still Life with Flowers (c. 1815–1839)

1790: První škola pro neslyšící v Nizozemsku – Groningen

Henri Daniel Guyot byl duchovním valonské kongregace v Groningenu. Považoval vzdělávání neslyšících za důležité, a proto 14. dubna 1790 společně s Hora Siccamou, Van Olstem a Van Calcarem založil první ústav pro neslyšící v Nizozemsku.

Škola měla 14 žáků.

1792: První veřejná škola pro neslyšící ve Velké Británii – Londýn

První veřejná instituce pro neslyšící děti v Anglii, známá jako London Asylum for the Education of the Deaf and Dumb Children of the Poor, byla založena v Londýně v roce 1792.

Jejím vznikem vyvrcholilo úsilí reverenda Johna Townsenda, duchovního z Bermondsey, který věřil, že vzdělávání neslyšících dětí nemá být určeno pouze pro velmi bohaté rodiny.

1795–1837: Walter Geikie – malíř, grafik a kreslíř (Skotsko)

Walter Geikie (1795–1837) byl skotský malíř, grafik a kreslíř. Po prodělané nemoci přišel ve dvou letech o sluch.

Jeho otec ho vzdělával ve znakovém jazyce a Geikie se později dokázal také dorozumívat mluvenou řečí.

V roce 1812 nastoupil na Trustees‘ Academy v Edinburghu, kde studoval pod vedením Johna Grahama, který byl také učitelem Davida Wilkieho. Geikie se zde úspěšně věnoval kresbě podle živého modelu a postupně se prosadil také jako malíř a grafik.

Ve své tvorbě se často zaměřoval na obyčejné obyvatele Edinburghu. Jeho práce se vyznačovaly humorem a karikaturním pohledem na každodenní život.

Po jeho smrti byla v roce 1841 vydána sbírka Etchings Illustrative of Scottish Character and Scenery, která představila jeho grafickou tvorbu a pohled na skotskou společnost.

Fisherfolk at Their Boats
Odkaz: https://artuk.org/discover/artists/geikie-walter-17951837

The Reel O‘ Tullochgorum

Zdroj: www.nationalgalleries.org

---

1800–1899

1766–1854: John Brewster Jr., malíř (USA)

John Brewster Jr. byl mimořádně populárním portrétistou v koloniální Americe. Jeho významná a vlivná kariéra trvala čtyři desetiletí. Namaloval více než 250 portrétů příslušníků středních a vyšších společenských vrstev Nové Anglie a vytvořil tak pozoruhodný historický dokument své doby.

Navzdory mnoha překážkám, kterým jako neslyšící umělec na přelomu 18. a 19. století čelil, dokázal vybudovat úspěšnou kariéru.

Jako významná a respektovaná osobnost přispěl k většímu přijetí tehdejší komunity neslyšících. Zpochybňoval stereotypy a mylné představy o neslyšících a sehrál roli také v rozvoji umění lidí s postižením.

Jeho úspěchy a veřejná angažovanost inspirovaly další neslyšící umělce a pedagogy.

Video: YOUTUBE

Harlan Lane se ve svém výkladu zabývá mimořádným umělcem Johnem Brewsterem Jr. a tím, jak se v jeho životě propojily různé světy – puritánský svět, federální elita, komunita neslyšících a umění.

Dokument, 33 min., 2014.

1767–1828: Jean-Baptiste Pouplin (Belgie)

Jean-Baptiste Pouplin se narodil v Gisors 10. října 1767 a zemřel v Lutychu 18. dubna 1828. Byl belgickým učitelem francouzského původu a v roce 1819 založil v Lutychu jednu z prvních škol pro neslyšící na evropském kontinentu.

V roce 1797 byl jmenován učitelem v Givetu a o dva roky později přišel do Lutychu, kde vykonával stejnou profesi.

V roce 1819 přijal do své třídy dvě neslyšící děti bývalého důstojníka napoleonské armády, Augusta a Eugénii Frenayovy. Zpráva o tom se rychle rozšířila a na konci roku navštěvovalo Pouplinovu školu v ulici Souverain-Pont již 19 dětí.

Poté, co objevil tabulku s prstovou abecedou, začal ji své neslyšící žáky učit. Jako samouk studoval díla abbého Sicarda a dospěl k přesvědčení, že vhodně přizpůsobené vzdělávání může lidi s postižením vyvést z izolace. Vynakládal velké úsilí na rozvoj svého ústavu a na přijetí co největšího počtu žáků.

V březnu 1820 se obrátil na veřejnost s výzvou k získání finančních prostředků a k založení filantropického sdružení, které by jeho činnost podporovalo.

Výzva se setkala s odezvou a 27. srpna 1820 byly přijaty stanovy sdružení. Mezi jeho členy byl také Georges Nagelmackers.

V roce 1822 se k Pouplinovi jako učitel připojil Joseph Henrion, neslyšící rodák z Verviers a bývalý žák abbého Sicarda. Ke škole byl připojen také internát.

V roce 1823 se Pouplinova škola stala Institut des sourds-muets a o dva roky později se přestěhovala do ulice rue des Clarisses.

Zdroj: fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Baptiste_Pouplin

1771–1839: Thomas Arrowsmith (Velká Británie)

Thomas Arrowsmith se narodil jako neslyšící v roce 1771 v Newentu v hrabství Gloucestershire. Byl čtvrtým ze šesti dětí Nathaniela a Elizabeth Arrowsmithových.

Jeho dětství je popsáno v knize The Art of Instructing the Infant Deaf and Dumb, vydané v roce 1819. Autorem byl Thomasův mladší bratr John.

Když mu byly přibližně čtyři nebo pět let, začal na naléhání své matky navštěvovat místní školu pro slyšící. Naučil se zde číst a psát, ale nikoli mluvit. Dosáhl velmi dobré znalosti psané angličtiny.

Není známo, kde se vzdělával po odchodu z vesnické školy. Předpokládá se však, že ve věku 12 nebo 13 let nastoupil na Braidwoodovu akademii pro neslyšící v Mare Street v londýnském Hackney.

Poprvé vystavoval v Somerset House v roce 1792. V pozdějších letech namaloval několik portrétů svých učitelů a spolužáků.

Byl velmi plodným malířem. Vytvořil mnoho miniatur a příležitostně také velké portréty. V roce 1812 se oženil s Elizabeth Carpenterovou, která mohla být rovněž neslyšící. Manželé se přestěhovali na sever a žili na různých místech, například v Lancashire, Liverpoolu a Manchesteru.

Není přesně známo, kdy Thomas zemřel, předpokládá se však, že to bylo v letech 1829–1830.

Zdroj: www.bdhs.org.uk/timeline/a-miniature-painting-by-thomas-arrowsmith/

1772–1836: Roberto Francisco Prádez – první neslyšící učitel neslyšících ve Španělsku

Roberto Francisco Prádez y Gautier (1772–1836) byl španělský malíř a významná osobnost dějin vzdělávání neslyšících. Je považován za prvního neslyšícího učitele neslyšících ve Španělsku.

Prádez se narodil neslyšící a v dětství ho vzdělávali jeho slyšící rodiče, Pierre Prádez a María Gautier. Po předčasné smrti své matky nastoupil v šestnácti letech, v roce 1789, na Akademii výtvarných umění San Carlos ve Valencii, kde se připravoval na uměleckou dráhu.

V roce 1797 odešel do Madridu a studoval na Akademii San Fernando. Jejím čestným a bývalým prezidentem byl také Francisco de Goya, který později rovněž ohluchl. Prádez na akademii uspěl a získal ocenění v soutěži. Jeho výraznější umělecká kariéra trvala do roku 1801, přičemž stipendium získával až do roku 1804.

V květnu 1805 se obrátil na nově založenou Královskou školu pro neslyšící a němé v Madridu a nabídl své služby jako učitel čtení, psaní a kreslení. Zaměstnanci školy byli jeho schopnostmi velmi spokojeni. Protože král odmítl poskytnout škole dotaci kvůli nedostatku finančních prostředků, Prádez několik let vyučoval bez pevného platu.

Během španělské války za nezávislost v letech 1811–1814 prožíval spolu se svými žáky velmi těžké období. Pokoušel se získat prostředky na oblečení pro své žáky, ale bez úspěchu. V roce 1812 se spolu se studenty musel přestěhovat do chudobince a nakonec byli nuceni žebrat. Někteří jeho žáci zemřeli na nemoci a podvýživu.

Po vyhnání Francouzů ze Španělska v roce 1814 byla škola obnovena a Prádez spolu s přeživšími žáky získal nový domov.

V roce 1815 se Prádez oženil s Modestou Sierrou. Přes opakované změny vlády a kontroly loajality královských zaměstnanců zůstal učitelem Královské školy až do své smrti 7. prosince 1836.

Roberto Francisco Prádez je významný nejen jako umělec, ale především jako průkopník, který se jako neslyšící člověk sám stal učitelem neslyšících ve Španělsku.

Zdroj: pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/1605101/

1772–1846: Jean Massieu – první neslyšící učitel neslyšících ve Francii

Jean Massieu (1772–1846) byl průkopníkem vzdělávání neslyšících ve Francii a jedním z významných učitelů francouzské školy pro neslyšící. Pocházel z rodiny, v níž bylo šest neslyšících sourozenců.

Ke vzdělávání se dostal až ve třinácti letech, kdy se setkal s abbé Charlesem-Michelem de l’Épée a především s jeho nástupcem abbé Sicardem, který ho přijal do školy pro neslyšící v Bordeaux.

Massieu se zde naučil číst a psát francouzsky a postupně se podílel na rozvoji a systematizaci francouzského znakového jazyka.

Později působil jako učitel na slavné pařížské škole pro neslyšící, kde byl mezi jeho žáky také Laurent Clerc. Massieu se tak stal součástí významné generace neslyšících pedagogů, kteří ovlivnili další vývoj vzdělávání neslyšících nejen ve Francii, ale i v zahraničí.

Po událostech, které ukončily jeho působení v Paříži, pokračoval ve vzdělávání neslyšících v Rodezu. Později založil školu pro neslyšící v Lille, kde se věnoval pedagogické práci až do konce svého života.

Jean Massieu patří k významným osobnostem historie neslyšících, protože sám jako neslyšící člověk působil jako pedagog neslyšících a podílel se na rozvoji tradice vzdělávání založeného na znakovém jazyce.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Jean_Massieu

1775–1848: Jakub Falkowski – zakladatel první školy pro neslyšící v Polsku

Franciszek Jakub Falkowski Doliwa (29. dubna 1775 – 2. září 1848) byl polský kněz, pedagog a průkopník vzdělávání neslyšících. Je považován za zakladatele první školy pro neslyšící děti v Polsku.

V roce 1800 byl vysvěcen na kněze Onufrym Szembekem. Jako kněz působil jako učitel na školách v Łomże, Drohiczynu a Szczuczynu. Právě zde se setkal se sedmiletým neslyšícím chlapcem Piotrem Gąsowským, což významně ovlivnilo jeho další životní zaměření.

Falkowski se začal intenzivně zajímat o vzdělávání neslyšících. V letech 1803–1804 studoval pedagogiku neslyšících v Lipsku. Po návratu rozvíjel německou metodu Heinekeho a svého žáka učil mimo jiné odezírání.

Výsledky své pedagogické práce představil v roce 1809 Společnosti přátel věd. V roce 1815 mu Ředitelství národního školství svěřilo úkol založit Institut pro neslyšící.

Po ročním studijním pobytu ve Vídni otevřel 23. října 1817 první polský institut pro neslyšící, zpočátku ve dvou místnostech Kazimierzowského paláce ve Varšavě. Institut se později přestěhoval na Krakowskie Przedmieście a následně získal vlastní budovu.

V roce 1820 byl Falkowski jmenován varšavským arcibiskupem Szczepanem Hołowczycem farářem v Solci. Tato funkce mu umožnila získat další finanční prostředky pro činnost institutu.

V roce 1822 navštívil instituci císař a polský král Alexandr I. a poskytl jí významný finanční dar ze státní pokladny. Falkowski následně nechal vybudovat průčelí nové budovy a přestavěl hospodářské objekty na dílny. Ředitelem institutu zůstal do roku 1831.

Jakub Falkowski zemřel 2. září 1848 ve Varšavě. Jeho ostatky byly uloženy v kostele svatého Alexandra.

Jeho působení představuje významný mezník v dějinách vzdělávání neslyšících v Polsku – od jeho iniciativy se začala rozvíjet systematická institucionální péče a vzdělávání neslyšících dětí.

Zdroj: pl.wikipedia.org/wiki/Jakub_Falkowski

1776–1839: Pär Aron Borg (Švédsko)

Pär Aron Borg (4. července 1776 – 22. dubna 1839) byl švédský pedagog a průkopník vzdělávání nevidomých a neslyšících.

Narodil se ve farnosti Avesta v oblasti Dalarna ve Švédsku. Po studiích na univerzitě v Uppsale v letech 1796–1798 se stal tajemníkem ústředního vládního úřadu ve Stockholmu.

Po zhlédnutí divadelního představení, v němž neslyšící chlapec komunikoval pomocí gest, se inspiroval k vytvoření manuální abecedy. Od roku 1808 začal pravidelně vzdělávat neslyšící a nevidomé žáky.

V roce 1809 založil Allmänna institutet för döfstumma och blinda å Manilla – veřejný ústav pro nevidomé a neslyšící v Manille, známý také jako Manillaskolan. Inspiroval se přitom pařížským Institut National de Jeunes Sourds de Paris, který založil Charles-Michel de l’Épée.

V Manillaskolan působili neslyšící učitelé a výuka probíhala ve znakovém jazyce.

Borg byl také opatrovníkem a mentorem Johanny Berglind (1816–1903), významné osobnosti dějin vzdělávání neslyšících ve Švédsku.

V letech 1823–1828 Borg cestoval do Portugalska, kde založil školu pro neslyšící. Portugalsko tak převzalo stejnou manuální abecedu, jaká se používala ve Švédsku.

Pär Aron Borg zemřel v roce 1839. Ve vedení ústavu ho vystřídal jeho syn Ossian Edmund Borg (1812–1892).

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/P%C3%A4r_Aron_Borg

1779–1823: Peter Atke Castberg – zakladatel moderního vzdělávání neslyšících v Dánsku

Peter Atke Castberg (3. srpna 1779 – 30. dubna 1823) byl dánský lékař, profesor a pedagog neslyšících, který je považován za zakladatele moderního vzdělávání neslyšících v Dánsku.

Castberg se původně věnoval medicíně. Na počátku své kariéry se pokoušel léčit hluchotu pomocí galvanismu, tedy elektrické stimulace. Tyto pokusy nebyly úspěšné, ale právě díky nim se začal intenzivně zajímat o vzdělávání neslyšících.

V letech 1803–1805 podnikl studijní cestu po Evropě, během níž navštívil několik škol pro neslyšící, mimo jiné v Kielu, Berlíně, Vídni a Paříži. V Paříži se seznámil s tradicí vzdělávání spojenou s abbé de l’Épée. Po návratu do Dánska upozornil vládu na potřebu systematického vzdělávání neslyšících.

V roce 1805 začal v Kodani soukromě vyučovat neslyšící děti. Dne 17. dubna 1807 byla schválena listina, která umožnila založení Královského institutu pro neslyšící v Kodani (Det Kongelige Døvstumme-Institut i Kjøbenhavn). Výuka oficiálně začala s deseti žáky a Castberg se stal ředitelem i hlavním učitelem školy.

Castberg byl výrazným zastáncem znakového jazyka. Zkušenosti získané ve Francii využil při vytváření dánského systému vzdělávání, v němž se používal znakový jazyk, manuální abeceda a psaný jazyk. Současně kritizoval tzv. metodické znaky abbého de l’Épée, které měly napodobovat gramatické kategorie mluvené francouzštiny.

Castberg se také podílel na rozvoji a popisu dánského znakového jazyka. Domníval se, že při vytváření nových znaků je vhodné vycházet ze samotných neslyšících a jejich přirozeného způsobu komunikace. Podle dobových svědectví byl sám velmi zdatným uživatelem znakového jazyka.

Významným mezníkem se stal rok 1817, kdy bylo stanoveno, že všechny neslyšící děti v Dánsku mají dostat vzdělání v institutu. Počet žáků rychle rostl a při Castbergově úmrtí měla škola již 58 žáků a 14 učitelů.

Castberg také podporoval Andrease Christiana Møllera, norského neslyšícího žáka institutu, který se později stal učitelem. Møller je uváděn jako první neslyšící učitel neslyšících v severských zemích a Castberg jeho působením ovlivnil také pozdější vznik školy pro neslyšící v Norsku.

Peter Atke Castberg zemřel v Kodani 30. dubna 1823 ve věku pouhých 43 let. Přestože jeho pedagogické působení trvalo relativně krátce, jeho práce položila základy moderního vzdělávání neslyšících v Dánsku a významně ovlivnila další vývoj severského vzdělávání neslyšících.

1785–1869: Laurent Clerc – neslyšící učitel neslyšících (Francie / USA)

Louis Laurent Marie Clerc (26. prosince 1785 – 18. července 1869) byl francouzský neslyšící pedagog a jedna z nejvýznamnějších osobností historie vzdělávání neslyšících. Později se stal známým jako „apoštol neslyšících v Americe“.

Ve věku dvanácti let nastoupil do Královského institutu pro neslyšící v Paříži, kde studoval pod vedením abbého Roch-Ambroise Sicarda. Jeho učitelem byl také neslyšící pedagog Jean Massieu. Clerc byl velmi úspěšným žákem a po dokončení studia zůstal v institutu jako asistent učitele. Později začal vyučovat nejvyšší třídu.

V roce 1815 se Clerc v Londýně setkal s americkým duchovním Thomasem Hopkinsem Gallaudetem, který hledal v Evropě možnosti vzdělávání neslyšících dětí. Gallaudet následně navštívil pařížský institut a Clerc se stal jeho učitelem francouzského znakového jazyka.

V roce 1816 Clerc souhlasil, že odcestuje s Gallaudetem do Spojených států, aby pomohl založit školu pro neslyšící. Po příjezdu společně podnikali přednáškovou a osvětovou cestu a získávali podporu pro vznik školy.

Dne 15. dubna 1817 byla v Hartfordu v Connecticutu otevřena American School for the Deaf, původně nazývaná American Asylum for the Education and Instruction of the Deaf and Dumb. Clerc se stal jejím prvním učitelem a Gallaudet jejím prvním ředitelem. Škola se stala první trvalou školou pro neslyšící v Severní Americe.

Clerc zde působil více než čtyři desetiletí. Učil neslyšící žáky, vyučoval znakový jazyk a připravoval také další učitele neslyšících. Spolu s Gallaudetem pomáhal při zakládání dalších škol pro neslyšící.

Jeho způsob výuky vycházel z francouzské tradice znakového jazyka. Znaky, které Clerc přinesl z Francie, se v Hartfordu setkaly s již existujícími způsoby komunikace amerických neslyšících. Jejich další používání a proměna významně přispěly k vývoji amerického znakového jazyka (ASL).

V roce 1819 se Clerc oženil s Elizou Crocker Boardman, jednou ze svých žákyň. Měli spolu děti. Z aktivní pedagogické práce odešel v roce 1858, ale nadále se věnoval otázkám vzdělávání a života neslyšících.

Laurent Clerc zemřel 18. července 1869 ve Spojených státech. Jeho působení představuje zásadní spojení mezi francouzskou tradicí vzdělávání neslyšících a vznikem amerického školství neslyšících a ASL.

Zdroj: clerccenter.gallaudet.edu

1787–1851: Thomas Hopkins Gallaudet (USA)

Thomas Hopkins Gallaudet (1787–1851) byl kongregační duchovní, který pomáhal mladé neslyšící sousedce Alici Cogswellové. V roce 1815 odcestoval do Evropy, aby studoval metody vzdělávání neslyšících.

V Anglii ho abbé Roch-Ambroise Sicard, nástupce abbého de l’Épée, pozval do své školy pro neslyšící v Paříži.

Po několika měsících v Paříži se Gallaudet vrátil do Spojených států společně s Laurentem Clercem, neslyšícím učitelem.

V roce 1817 společně založili školu pro neslyšící, která se později stala známou jako American School for the Deaf.

Zdroj: sv.wikipedia.org/wiki/Thomas_Hopkins_Gallaudet

1794–1880: Karl von Hampeln (Rakousko)

Karl von Hampeln se narodil jako neslyšící a nemluvící v rakouské rodině žijící v Rusku.

Díky stipendiu císařovny Marie Fjodorovny byl nejprve přijat do školy pro neslyšící ve Vídni a později studoval na Vídeňské akademii výtvarných umění.

Během Vídeňského kongresu v roce 1815 byl představen caru Alexandru I., který financoval jeho další pobyt ve Vídni.

V roce 1816 získal dvorskou cenu druhé třídy za rytinu. Roku 1817 se vrátil do Ruska a po roce 1825 se stal učitelem kreslení na Petrohradské škole pro neslyšící.

V ruském hlavním městě získal uznání jako portrétista. Po krátkém pobytu v Londýně strávil poslední roky života ve Vídni.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Karl_Hampeln

1796–1874: Andreas Christian Møller – neslyšící učitel a zakladatel první školy pro neslyšící v Norsku

Andreas Christian Møller (18. února 1796 – 24. prosince 1874) byl norský soustružník a neslyšící pedagog, který založil první školu pro neslyšící v Norsku. V norských dějinách vzdělávání neslyšících je proto označován za „otce vzdělávání neslyšících“.

Møller se narodil v Trondheimu jako třetí z osmi dětí. O sluch přišel ve dvou letech. V dětství neměl možnost získat odpovídající vzdělání, protože v Norsku tehdy neexistovala škola pro neslyšící. Nejbližší vhodná instituce se nacházela v Kodani – Královský institut pro neslyšící.

V roce 1810, ve svých čtrnácti letech, začal díky finanční podpoře trondheimské chudinské správy studovat v Kodani. Ve škole se vyučovalo podle francouzské metody založené na znakovém jazyce a psaném jazyce. Møller vynikal v několika předmětech a v roce 1815 ho ředitel školy Peter Atke Castberg zaměstnal jako učitele a repetitora nejstarší třídy žáků.

V letech 1815–1817 pobýval převážně v Trondheimu, kde vyučoval neslyšící žáky v domě svých rodičů. V roce 1817 se v Kodani uvolnilo místo učitele a Møller byl vyzván, aby se o něj ucházel. Místo získal a v letech 1817–1822 působil jako učitel v kodaňském institutu. Stal se tak prvním známým neslyšícím učitelem neslyšících v severských zemích.

Peter Atke Castberg následně přesvědčoval norské úřady, aby byla v Trondheimu založena škola pro neslyšící a aby se jejím učitelem stal právě Møller. Návrh získal podporu také u biskupa z Nidarosu Pedera Olivaria Buggeho.

Dne 1. listopadu 1824 byla královským rozhodnutím založena první škola pro neslyšící v Norsku a zároveň první norská speciální škola. Škola dostala název Throndhjems Døvstummeinstitut a zahájila provoz na jaře roku 1825.

Møller zde působil jako učitel a škola měla zpočátku výrazný rodinný charakter. Jeho otec Johannes Møller pracoval jako správce a jeho bratr Petter Christian Møller jako další učitel. Později zde působili také další členové rodiny a několik neslyšících učitelů.

Výuka zpočátku vycházela z francouzské metody se znakový jazykem. Na konci 30. let 19. století však došlo k pedagogickému obratu a škola postupně přešla k německé metodě, která kladla mnohem větší důraz na mluvenou řeč a odezírání. Př

Zdroj: no.wikipedia.org/wiki/Andreas_Christian

1798–1879: Matthew Robert Burns – první neslyšící ředitel školy (Velká Británie)

Narodil se jako neslyšící v Dundee ve Skotsku. Zpočátku se vzdělával doma, poté několik let navštěvoval běžnou místní školu, než se přestěhoval do Londýna jako soukromý žák do Ústavu pro neslyšící a němé na Kent Road.

O jeho životě se poté až do roku 1830 nedochovaly známé informace. Tehdy se stal jedním ze spoluzakladatelů nového kostela pro neslyšící v Edinburghu. Společně se dvěma dalšími neslyšícími učiteli otevřel v Edinburghu denní školu pro neslyšící. V roce 1834 však odešel a stal se ředitelem Aberdeenského ústavu pro neslyšící a němé.

V roce 1841 se přestěhoval do Bristolu, kde převzal vedení nově založeného Bristolského ústavu pro neslyšící a němé v Tyndall Parku. Po dvou letech však za záhadných „nepřátelských okolností“ náhle odešel.
Ve škole už nikdy znovu neučil. V roce 1844 se vrátil do Edinburghu, kde byl jmenován pracovníkem společnosti zaměřené na náboženskou výuku neslyšících. Aktivně působil také v hnutích neslyšících podporujících abstinenci.

V roce 1866 byl kvůli zdravotním obtížím spojeným s pokročilým věkem nucen odejít do důchodu. Zemřel v Barnsbury na bronchitidu.

Zdroj: liblists.wrlc.org/biographies/53645

1799–1871: Mathias Stoltenberg (Norsko)

Jako nejstarší syn rodiny, která ovládala hospodářský a politický život v oblasti Tønsbergu, měl Mathias Stoltenberg předpoklady pro významnou životní dráhu. Byl však zdravotně slabý a v jedenácti letech přišel o sluch.

Když jeho otec následně zbankrotoval, musel se syn živit jako putovní portrétista a opravář nábytku. Dnes je však zastoupen řadou obrazů v Národní galerii.

Syn bohatého muže začal své vzdělávání již v raném věku u místního kněze a v době ztráty sluchu měl solidní znalosti. Jeho otec ho poslal do Kodaně, kde norský lékař Peter Atke Castberg před několika lety založil první ústav pro neslyšící v severských zemích.

Mathias se nestal běžným studentem ústavu a lékaři nedokázali jeho sluch obnovit. Zůstal však ve městě, aby získal vzdělání přizpůsobené své situaci.

Získal výuční list v oboru truhlářství, studoval stavebnictví a architektonické kreslení a jako soukromý žák navštěvoval profesora C. A. Lorentzena na Akademii výtvarných umění, kde se specializoval na portrétní malbu.

Dostal se také do kontaktu s dánskou a norskou uměleckou komunitou.

Muž, který je dnes uznáván jako jeden z významných norských malířů, byl svými současníky nejčastěji označován za truhláře. Když se jeho zdravotní stav nakonec zhoršil, usadil se na Østre Disen ve Vangu, kde v posledních letech žil jako „chudý člověk“.

Jde o obraz „Pohled u kostela Vang“ (View by Vang Church) od norského malíře Mathiase Stoltenberga (1799–1871), datovaný rokem 1863. V odkazu je uvedeno plátno o rozměrech 35,5 × 55,5 cm a signatura „Stoltenberg 1863“.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Mathias_Stoltenberg

---

1800-1899

1800–1883: Tommaso Pendola (Itálie)

Tommaso Pendola (Janov, 22. června 1800 – Siena, 12. února 1883) byl italský kněz a pedagog známý především svou prací ve vzdělávání neslyšících.

Jako rodák z Janova zahájil svou církevní kariéru v šestnácti letech vstupem do florentského řeholního institutu piaristů, známého jako Scolopi. Ve Florencii studoval teologii, filozofii, matematiku a astronomii.

O pět let později, v roce 1821, se Pendola přestěhoval do Sieny a začal vyučovat matematiku a filozofii na Collegio Tolomei.

V Sieně se téměř výhradně věnoval pomoci a vzdělávání neslyšících. Všiml si totiž nedostatečného vzdělání některých neslyšících, kteří se často pohybovali v okolí koleje, a rozhodl se zaměřit své studium na kulturu neslyšících.

Studoval spisy pařížského abbého Roche-Amboise Sicarda a setkal se s jeho bratrem Ottaviem Assarottim, který se v Janově věnoval péči a vzdělávání neslyšících.

V roce 1828 založil v Sieně Královský toskánský ústav pro neslyšící. O tři roky později se díky finanční podpoře Leopolda II. Toskánského stal královským toskánským internátem pro neslyšící.

Ústav bezplatně přijímal, vzdělával a vyučoval neslyšící z celého Toskánska a přilehlých oblastí, z nichž mnozí žili v mimořádně obtížných ekonomických a sociálních podmínkách.

Dalším cílem bylo poskytnout neslyšícím odpovídající odbornou přípravu a usnadnit jejich vstup do pracovního života.

V roce 1844 ústav změnil název na Královský toskánský ústav pro neslyšící. Po Pendolově smrti byl přejmenován na Královský Pendolův ústav pro neslyšící v Sieně.

Od roku 1871 přijal orální metodu, kterou experimentálně rozvíjel abbé Serafino Balestra. V roce 1873 Pendola uspořádal v Sieně první mezinárodní kongres o vzdělávání neslyšících.

Na kongresu byla uznána platnost metody, kterou Pendola přijal, což bylo následně potvrzeno také na Mezinárodním kongresu v Miláně v roce 1880.

Ve stejném roce, tedy 1873, Pendola založil také časopis L’educazione dei sordomuti.

Ústav postupně získal význam nejen na místní úrovni. V dalších letech přijímal neslyšící z celé Itálie.

Po více než sto letech přestal Pendolův ústav existovat jako samostatná instituce a byl sloučen s dalšími zařízeními do organizace Azienda Servizi alla Persona v Sieně.

Zdroj: it.wikipedia.org/wiki/Tommaso_Pendola

1800: Naslouchací trubice

Používání naslouchacích trubic pro osoby se zbytkovým sluchem sahá až do 17. století. Koncem 18. století se jejich používání stále více rozšiřovalo.

První firma, která začala naslouchací trubice komerčně vyrábět, byla založena Frederickem C. Reinem v Londýně v roce 1800.

Kromě naslouchacích trubic Rein prodával také naslouchací vějíře a mluvicí trubice. Tyto pomůcky pomáhaly zesilovat zvuk a zároveň zůstávaly přenosné.

Zařízení však byla obvykle objemná a musela být zespodu fyzicky podpírána. Později se začaly používat menší ruční naslouchací trubice a kužely.

1803–1886: Ferdinand Berthier (Francie)

Ferdinand Berthier (30. září 1803, Louhans, Saône-et-Loire, Francie – 12. července 1886, Paříž) byl neslyšící pedagog, intelektuál a politický organizátor ve Francii 19. století. Patřil mezi první výrazné zastánce identity a kultury neslyšících.

Berthier začal jako mladý žák navštěvovat slavnou pařížskou školu pro neslyšící v roce 1811, kdy byl jejím ředitelem abbé Roch-Ambroise Sicard. Z venkovského jihovýchodu Francie přišel do Paříže, aby získal základní odborné dovednosti a gramotnost potřebnou pro budoucí práci řemeslníka.

Významně ho ovlivnil jeho učitel Roch-Ambroise Auguste Bébian, slyšící muž, který se naučil francouzský znakový jazyk a publikoval jeho první systematickou studii a obhajobu.

Berthiera rovněž zaujali dva významní neslyšící žáci školy, kteří se později stali učiteli – Jean Massieu a Laurent Clerc.

Ve věku 27 let se Berthier stal jedním z nejvýše postavených profesorů školy.

Koncem roku 1837 požádal francouzskou vládu o povolení založit Société Centrale des Sourds-muets. Organizace byla oficiálně založena následujícího roku a stala se první organizací zastupující zájmy komunity neslyšících.

Jejím cílem bylo spojit „všechny neslyšící rozptýlené po celém světě“ a prostřednictvím vzájemné pomoci podporovat neslyšící pracovníky. Organizace také umožňovala pořádat a navštěvovat kurzy vzdělávání dospělých.

Berthier byl vášnivým obhájcem identity neslyšících a znakového jazyka, a přitom musel působit v represivním společenském a politickém prostředí.

Psával knihy o dějinách neslyšících a jejich kultuře a zaznamenával také tvorbu neslyšících umělců a básníků znakového jazyka své doby.

Zdroj: www.clsfb.com/ferdinand-berthier

1805: První škola pro neslyšící ve Španělsku – Madrid

V roce 1805 byla v Madridu otevřena Královská škola pro neslyšící. Přestože šlo o první státem podporovanou školu pro neslyšící ve Španělsku, vzdělávání neslyšících zde nevzniklo.

Již v polovině 16. století učil benediktinský mnich Pedro Ponce de León neslyšící syny a dcery španělské šlechty.

V desetiletích před založením Královské školy však bylo vzdělávání neslyšících ve Španělsku zřejmě omezeno na několik izolovaných pokusů.

Výsledkem jednoho z těchto pokusů byl Roberto Francisco Prádez, první neslyšící učitel neslyšících ve Španělsku a významná osobnost vzdělávání neslyšících na počátku 19. století.

Právě jeho úsilí významně přispělo k úspěchu Královské školy pro neslyšící a v prvních třech desetiletích její existence někdy dokonce k jejímu samotnému přežití.

Zdroj: www.jstor.org

1806: První škola pro neslyšící v Rusku – Pavlovsk, Petrohrad

Od roku 1806 podporovala vdova po císaři Marii Fjodorovně vzdělávání neslyšících dětí v Petrohradě. Díky filantropické podpoře zde vznikl největší ústav pro neslyšící v Rusku – Petrohradský ústav pro neslyšící.

V roce 1806 jej jako experimentální instituci založila císařovna Marie Fjodorovna, která jej podporovala do roku 1810. Od roku 1810 sídlil v pevnosti Bip a od roku 1820 v Petrohradě.

Prvním ředitelem, jmenovaným v roce 1810, byl J. B. Joffre, žák pedagoga neslyšících R. A. Sikary.

V polovině 19. století škola otevřela kurzy řemesel, vaření, tiskařství, dílnu a knihovnu.

V roce 1860 ředitel Y. T. Spěšněv jako první zavedl výuku orální neboli artikulační řeči.

V letech 1896–1901 ředitel A. F. Ostrogradskij sjednotil vzdělávací programy pro chlapce a dívky a v roce 1900 zrušil „mimickou“ fakultu.

V roce 1901 byla zavedena takzvaná přirozená metoda odezírání, která učila odezírání z plynulé řeči namísto izolovaného sledování artikulace učitele.

Vzdělávací program zahrnoval náboženství, ruštinu, aritmetiku, zeměpis, dějepis, přírodní vědy, fyziku, technické kreslení, kreslení, modelování a praktickou výuku. Ta zahrnovala manuální práci pro chlapce a ruční práce pro dívky.

Studium bylo naplánováno na devět let a děti byly přijímány ve věku od sedmi do devíti let.

Mezi pedagogy působili také neslyšící učitelé, například G. A. Gurcov, V. I. Fleri, I. J. Seleznev a N. M. Lagovskij.

Na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 získala škola pro neslyšící čestný diplom za kvalitu vzdělávání.

Zdroj: www.encspb.ru/object/2804012312

1807: První škola pro neslyšící v Dánsku – Kodaň

Královský dánský ústav pro neslyšící v Kodani (kgl. Døvstumme-Institut, 1807–1949) byl založen na základě zakládací listiny ze 17. dubna 1807 z iniciativy doktora Petera Atkeho Castberga.

Castberg si pronajal dům v ulici Sølvgade. Když však zákon z roku 1817 nařídil vzdělávání všech neslyšících dětí v zemi, musel se ústav přestěhovat do většího domu v ulici Stormgade.

V roce 1839 se ústav přestěhoval do nově postavené budovy na Citadelsvej/Kastelsvej v krásném venkovském prostředí nedaleko pevnosti.

Ústav měl tehdy 88 stálých obyvatel. Mnozí z nich se během vánočních, velikonočních ani letních prázdnin nevraceli domů.

Voda byla do budovy zavedena v roce 1858, první toaleta byla vybudována v roce 1902, elektřina zavedena v roce 1912 a ústřední topení v roce 1934.

Počet žáků nadále rostl a budova musela být rozšířena v letech 1859 a 1912.

Po dobu 200 let byla výuka ve škole na Kastelsvej založena na používání znakového jazyka, prstové abecedy a psaného jazyka.

Od roku 1980 se zde vyučovalo podle bilingválního modelu, který zahrnoval znakový jazyk a psanou dánštinu, případně mluvenou dánštinu.

Zdroj: www.dovehistoriskselskab.dk/leksion/kastelsvej/

1809: První škola pro neslyšící ve Švédsku – Stockholm

Manillaskolan, dříve nazývaná Všeobecný ústav pro nevidomé a neslyšící, je první švédskou školou pro neslyšící děti a mladé lidi.

Škola byla založena v roce 1809 a od počátku měla žáky, kteří byli neslyšící nebo nevidomí, někdy také s mentálním postižením.

Zakladatelem školy byl Pär Aron Borg, výrazná osobnost, která měla u svých žáků velký respekt.

Na počátku 19. století Borg několik let soukromě vyučoval žáky u sebe doma. První žákyní byla nevidomá Charlotte Seyerlingová.

Výsledky Borgových žáků, které byly prezentovány při veřejných zkouškách, vedly k tomu, že škola v roce 1809 získala každoroční státní podporu pod patronací královny Hedvig Elisabeth Charlotty. Švédsko tak získalo svou první školu pro neslyšící a nevidomé.

Přestěhování na Djurgården

V prvních letech škola sídlila na Drottninggatan ve Stockholmu. V roce 1812 byla přestěhována na Djurgården, kde působí dodnes.

Za života Pära Arona Borga se žáci učili pomocí prstové abecedy a znakového jazyka. Protože ve Švédsku tehdy neexistovala ověřená vyučovací metoda, vytvořil Borg švédskou prstovou abecedu a podobu znakového jazyka sám. Prstová abeceda se používá dodnes.

Žáci se především učili náboženství a řemesla. Náboženská výuka jim měla umožnit dosáhnout konfirmace, která byla tehdy považována za velmi důležitou. Řemeslné dovednosti měly žákům pomoci uživit se po skončení školy.

Dalšími teoretickými předměty byly jazyk, čtení a aritmetika. Později přibyly také zeměpis, astronomie a přírodní vědy.

Kdo mohl navštěvovat Manillaskolan?

V ústavu byli placení i bezplatní žáci. Bezplatní žáci byli přijímáni buď na náklady královského dvora či školního fondu, nebo byli vybíráni správními orgány jednotlivých diecézí.

V prvním roce školy se věk přijímaných žáků pohyboval od 6 do 36 let. V roce 1816 bylo rozhodnuto, že věk pro přijetí bude 8–14 let, přesto byli po dlouhou dobu přijímáni i starší žáci.

Zpočátku neexistovala pevně stanovená délka studia. Žáci zůstávali ve škole jeden až deset let, ve výjimečných případech i déle, podle svých schopností a vývoje. Většina však strávila ve škole sedm až osm let.

Vývoj školy za Ossiana Borga

Zakladatel školy Pär Aron Borg zůstal jejím ředitelem až do své smrti v roce 1839. Poté ho vystřídal jeho syn Ossian Borg.

Na rozdíl od svého otce Ossian věřil, že žáci mají být vzděláváni především v teoretických předmětech namísto řemesel. Praktická výuka proto ustupovala intelektuálnímu vzdělávání. Řemeslná příprava však zůstala součástí činnosti školy ještě dlouhou dobu.

Mluvená švédština a čtení

Za Ossiana Borga přešla Manillaskolan od znakového jazyka k oralismu, tedy k výuce prostřednictvím mluvení a odezírání. K této změně došlo v 60. letech 19. století.

Přibližně ve stejné době, v roce 1874, byl při škole založen dvouletý seminář pro učitele neslyšících. Fungoval až do roku 1967, kdy byl přesunut na učitelskou kolej ve Stockholmu.

Znakový jazyk se vrátil po více než 100 letech

Výuka založená na mluvení a odezírání dominovala ve škole až do poloviny 70. let 20. století.

Dlouhou dobu bylo považováno za důležité, aby se žáci stali co nejvíce „slyšícími“.

Postupně se však díky výzkumu, který ukázal, že znakový jazyk je samostatným jazykem odděleným od švédštiny a má vlastní gramatiku, syntaxi a strukturu, a také díky vlivu organizací neslyšících a rodičů, pohled na vzdělávání změnil.

1810–1891: Claudius Forestier – neslyšící učitel (Francie)

Claudius Forestier patřil mezi francouzské neslyšící aktivisty období před Belle Époque. Narodil se 3. července 1810 v Aix-les-Bains a zemřel 13. února 1891 v Lyonu.

V letech 1852–1891 byl ředitelem ústavu pro neslyšící v Lyonu a v roce 1838 patřil mezi zakladatele Société centrale des sourds-muets.

Claudius Forestier pocházel ze středostavovské rodiny se sedmi dětmi. Podle Yanna Cantina byl neslyšící také jeho bratr Hyacinthe.

V roce 1819 poslali rodiče Claudia do Národního institutu pro mladé neslyšící v Paříži. Zde se setkal se studenty Ferdinandem Berthierem a Lucienem-Françoisem Guillemontem, známým jako Benjamin. Jeho učitelem byl Auguste Bébian.

Patřil mezi Bébianovy nejbrilantnější žáky. V pařížském institutu studoval v letech 1820–1826.

V roce 1838 spolu s Ferdinandem Berthierem založil Société centrale des sourds-muets.

V roce 1840 se stal profesorem v lyonském smíšeném ústavu pro neslyšící, který založil neslyšící David Comberry, jeho pozdější tchán.

Později se stal ředitelem ústavu a současně zůstal profesorem.

Vlastnil také budovu, v níž vytvořil ústav pro neslyšící chlapce. O jeho vedení se staral Claudius, zatímco jeho manželka Agathe Comberry vedla školu pro neslyšící dívky.

Forestier se zúčastnil Milánského kongresu v září 1880.

Zdroj: fr.wikipedia.org/wiki/Claudius_Forestier

1812–1892: Ossian Edmund Borg – pedagog a ředitel Manillaskolan (Švédsko)

Ossian Edmund Borg (1812–1892) byl švédský pedagog a syn Pär Arona Borga, zakladatele první švédské školy pro neslyšící. Po otcově smrti v roce 1839 se stal jeho nástupcem ve vedení Manilla School ve Stockholmu.

Na rozdíl od svého otce kladl Ossian Borg větší důraz na teoretické vzdělávání. Domníval se, že žáci by měli získávat především intelektuální vzdělání, zatímco praktická a řemeslná výuka měla ustoupit do pozadí. Řemesla však zůstávala součástí školy ještě po dlouhou dobu.

Za jeho vedení došlo k zásadní změně v přístupu ke vzdělávání neslyšících. V 60. letech 19. století Manilla School postupně přešla od výuky založené na znakovém jazyce k oralismu, tedy k výuce prostřednictvím mluvené řeči a čtení.

V roce 1874 byl při škole založen také dvouletý seminář pro učitele neslyšících. Ten zde působil až do roku 1967, kdy byl přesunut na učitelskou školu ve Stockholmu.

Ossian Edmund Borg byl rovněž jedním ze zakladatelů Spolku hluchoněmých ve Stockholmu, který vznikl v roce 1868. Spolu s ním se na jeho založení podíleli neslyšící Albert Berg a Fritiof Carlbom. Tento spolek se později stal důležitou součástí vývoje organizovaného hnutí neslyšících ve Švédsku.

Ossian Edmund Borg tak představuje významnou osobnost švédských dějin vzdělávání neslyšících – zároveň však také období, kdy se původní švédská tradice výuky prostřednictvím znakového jazyka začala měnit směrem k oralismu.

1814–1863: Pierre Pélissier (Francie)

Pierre Pélissier byl francouzský neslyšící učitel a básník. Narodil se 22. září 1814 v Gourdonu v departementu Lot a zemřel 30. dubna 1863 v Paříži.

Vyučoval na škole pro neslyšící v Toulouse a na Císařské škole pro neslyšící v Paříži.

V roce 1856 se stal prvním neslyšícím autorem slovníku francouzského znakového jazyka.

Ve věku pěti let ohluchl. V roce 1825 byl přijat do školy pro mladé neslyšící v Rodezu a následně v Toulouse pod vedením abbého Chazottese.

Později se stal učitelem na škole pro neslyšící v Toulouse.

V roce 1843, ve věku 29 let, odešel vyučovat na Císařskou školu pro neslyšící v Paříži, kde působil až do své smrti.

Je znám především jako první neslyšící autor slovníku znakového jazyka, tehdy označovaného jako „ikonografie znaků“. Dílo The Primary Education of the Deaf-Mutes Put at the Reach of All the World, with an Iconography of Signs vyšlo v roce 1856.

Zdroj: fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_P%C3%A9lissier

1814–1865: Václav Frost (Česko)

Václav Frost se narodil 4. února 1814 v Nosálově a zemřel 21. června 1865 v Konojedech na Litoměřicku. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.

Studoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi, filozofii v Praze a teologii v Litoměřicích.

V roce 1837 byl jmenován kaplanem ve Mšeně. Zde začal z vlastní iniciativy vyučovat neslyšící děti z okolí.

V roce 1840 byl povolán jako první učitel do Pražského ústavu pro hluchoněmé, jehož ředitelem a katechetou se stal v roce 1841.

Vydal obrazový Orbis pictus a německou učebnici ve dvou svazcích pro neslyšící.

Za četné zásluhy o neslyšící získal „Zlatý záslužný kříž s korunou“ a byl jmenován čestným ústavním radou v Budějovicích.

Zdroj: nosalov.eu/nosalovska-skola/vaclav-frost-pedagog/

1816–1903: Jeanette (Johanna) Apollonia Berglind (Švédsko)

Jeanette (Johanna) Apollonia Berglind se narodila ve Stockholmu 21. srpna 1816. Narodila se jako sirotek a adoptovala ji vdova.

Její dětství bylo obtížné, protože dlouhodobě trpěla následky zlomeniny nohy, kterou utrpěla ve třech letech.

Její zájem o práva neslyšících se probudil během zaměstnání v letech 1834–1840 v Ústavu pro nevidomé a neslyšící při Manillaskolan ve Stockholmu.

Naučila se znakový jazyk. Po smrti zakladatele školy Pära Arona Borga, který byl přítelem její pěstounky, však Stockholm opustila a pracovala jako služka, vychovatelka a společnice.

Jejím cílem bylo našetřit dostatek peněz, aby mohla jednou otevřít vlastní školu pro neslyšící. Mnoho let se snažila získat finanční podporu. Teprve když se do jejího úsilí zapojila Fredrika Bremerová, začaly přicházet potřebné prostředky.

Jeanette se vrátila do Stockholmu v roce 1852 a v roce 1860 mohla otevřít školu, která byla na návrh Fredriky Bremerové pojmenována Tysta skolan („Tichá škola“).

Zpočátku sídlila ve třípokojovém bytě na Norrlandsgatan 33. Později se přestěhovala do vhodnějších prostor v ulici Stora Gråbergsgatan 25.

Patrony školy byli král Karel XV. a královna Lovisa. Díky jejich darům a podpoře dalších dárců mohla škola zakoupit nemovitost v Norrtullu na okraji Stockholmu.

Žáci měli vlastní zahradu a při výuce používali tabulky, na které zapisovali své odpovědi.

Berglindová rezignovala na funkci ředitelky v roce 1882. Nikdy se nevdala a zemřela 19. září 1903 ve stockholmské farnosti Adolf Fredrik.

Berglindová byla popisována jako skromná a vřelá osobnost. Díky své příjemné povaze získala podporu řady soukromých dárců.

Ke svým žákům se chovala jako laskavá matka, protože jedním z jejích cílů bylo pečovat také o jejich emocionální potřeby.

Jako pedagožka se naučila znakový jazyk od svého mentora Borga a tuto metodu upřednostňovala i ve své škole. V roce 1868 sice zavedla výuku mluvení, nepovažovala ji však za úspěšnou.

Ředitelkou školy byla v letech 1860–1882. Její škola se těšila vysokému uznání a tři její žákyně se později staly učitelkami ve veřejných školách pro neslyšící.

Zdroj: www.rotter.se/senaste-nytt/2881-veckans-portrattfynd-jeanette-berglind

1817: První škola pro neslyšící v Polsku – Varšava

Ústav pro neslyšící byl založen 23. října 1817 z iniciativy kněze Jakuba Falkowského.

Zpočátku sídlil v prostorách Varšavské univerzity v Kazimierzovském paláci a v letech 1820–1827 v domě navštěvujících sester na Krakowskie Przedmieście.

Dne 26. dubna 1826 byla zahájena výstavba nové budovy ústavu na Plac Trzech Krzyży. Dokončena byla v roce 1827.

V roce 1842 byla při ústavu založena také škola pro nevidomé a instituce získala název „Ústav pro neslyšící a nevidomé“, který používala až do roku 1962.

V letech 1867–1885 byl ředitelem instituce Jan Papłoński, který zavedl změny přispívající k jejímu rozvoji.

V roce 1865 byl díky jeho úsilí uskutečněn projekt založení farmy, kde se neslyšící lidé z venkova mohli vzdělávat v zemědělských pracích.

V roce 1919 byla založena mateřská škola pro neslyšící děti a v roce 1934 základní odborná škola pro neslyšící.

Absolventi ústavu získávali všeobecné i odborné vzdělání. Opakovaně projevovali vlastenecký postoj, například účastí na školní stávce v roce 1905.

V roce 1944 bojovalo 29 neslyšících během Varšavského povstání jako součást 1107. čety Armády Krajowej.

Během Varšavského povstání byl na nádvoří ústavu zřízen hřbitov. Dne 26. října 1944 Němci budovu zapálili. Rekonstrukce byla dokončena v srpnu 1948.

V roce 1983 byl ústav pojmenován po svém zakladateli, otci Jakubu Falkowském.

Zdroj: www.wikiwand.com/pl/Instytut_G%C5%82uchoniemych_w_Warszawie

1817: První škola pro neslyšící v USA – Hartford

Náhodné setkání absolventa teologie Thomase Hopkinse Gallaudeta s devítiletou Alicí Cogswellovou, jeho neslyšící sousedkou, odstartovalo tradici, která pokračuje dodnes.

Gallaudeta pověřil Alicin otec, lékař Mason Cogswell, aby studoval metody slavné rodiny Braidwoodových při vzdělávání neslyšících.

Gallaudet odjel do Velké Británie, ale orální metoda Braidwoodovy školy ho zklamala.

V Londýně se však náhodně setkal s francouzskými pedagogy abbém Sicardem, Laurentem Clercem a Jeanem Massieuem z Institut Royal des Sourds-Muets v Paříži. Ti v zahraničí představovali úspěchy své manuální komunikační metody.

Gallaudet byl jejich přístupem nadšen. Připojil se k nim v Paříži a naučil se co nejvíce z jejich jazyka a pedagogických metod.

Po návratu do Spojených států pozval neslyšícího učitele Laurenta Clerca, aby se k němu připojil. V roce 1817 společně založili první trvalou školu pro neslyšící děti ve Spojených státech, která se později stala známou jako American School for the Deaf v Hartfordu v Connecticutu.

Zdroj: www.gallaudet.edu

1819: První škola pro neslyšící v Belgii – Valonsko

V Lutychu byla díky úsilí Jean-Baptista Pouplina otevřena škola pro neslyšící a nevidomé.

Tento bývalý důstojník se narodil v Gisors ve Francii.

Podle bratra Oresta se 2. června 1819 v oddělené místnosti vedle učebny, kde Pouplin jako kvalifikovaný učitel v Lutychu každý den vyučoval, shromáždili čtyři neslyšící žáci. Pokoušel se je mimo jiné naučit číst a psát pomocí vyobrazení prstové abecedy pro neslyšící, které náhodou objevil.

Pouplin se inspiroval příkladem groningenského ústavu pro neslyšící H. D. Guyota, zejména jeho schopností získávat žáky a finanční podporu.

V březnu 1820 se obrátil na dobrodince s žádostí o podporu a pokračoval ve shromažďování finančních prostředků.

V únoru 1822 byl ústav založen a Pouplin se stal jeho ředitelem. O šest měsíců později byl jako neslyšící učitel jmenován Joseph Henrion (1793–1868), který byl zároveň Pouplinovým zetěm.

Henrion byl bývalým žákem abbého Sicarda.

1820: První škola pro neslyšící v Belgii – Flandry

První škola pro neslyšící ve Flandrech byla založena v roce 1820 v mateřském klášteře sester Sisters of Charity of Jesus and Mary v ulici Molenaarsstraat v Gentu.

V roce 1819 odjela mladá kandidátka na řeholní sestru Theresia Verhulstová na devět měsíců do Paříže, aby se naučila metodu vzdělávání založenou na znakovém jazyce abbého Charlese-Michela de l’Épée.

Po návratu se stala první ředitelkou školy a zůstala jí až do své smrti v roce 1854.

Kanovník Petrus Jozef Triest před založením školy navštívil Paříž a nejstarší pařížský ústav pro neslyšící. Zjistil také, že nizozemský král Vilém I. sympatizuje s osudem lidí s postižením.

To ho inspirovalo k založení Královského ústavu pro neslyšící dívky v Gentu v roce 1820, který vedly sestry z řádu Charity.

Triest později usiloval také o založení školy pro neslyšící chlapce. Obrátil se na Viléma I., který považoval Guyotův ústav za nejvhodnější pro poskytnutí podpory.

Ve spolupráci s guvernérem Východních Flander požádal Triest Viléma I., aby stát vyslal několik bratrů na náklady státu do Groningenu. K tomu došlo 7. dubna 1822.

Pod vedením Nizozemce Henriho Daniela Guyota se bratři Aloïs Bourgois a Xavier Cuyck učili, jak organizovat vzdělávání neslyšících.

Dne 17. března 1825 zahájili výuku s dvanácti žáky. Nejstaršímu bylo 31 let. Ústav byl umístěn v budově Byloke.

Zdroj: erfgoedhuis-zljm.org

1822–1882: Ernest Huet (FR, BR)

Ernest Huet se narodil v roce 1822 v Paříži. Pocházel ze šlechtické rodiny ve Francii. Už jako dospívající mluvil kromě francouzštiny také portugalsky a německy. Ve dvanácti letech prodělal spalničky a v důsledku této nemoci ohluchl.

Navzdory ohluchnutí se naučil španělsky a začal studovat v Národním institutu pro neslyšící v Paříži.

V roce 1855 se Huet na pozvání brazilského císaře Pedra II. přestěhoval do Brazílie, konkrétně do Rio de Janeira, kde se ještě intenzivněji věnoval svému vzdělávání a práci.

Z velké části díky Huetovu úsilí byl 26. září 1857 v Rio de Janeiru založen Imperial Instituto Nacional de Surdos-Mudos – Císařský národní institut pro neslyšící.

Huetovým hlavním úkolem bylo vyučovat a uplatňovat metody vzdělávání neslyšících, které se používaly v Evropě, především ve Francii. Přinesl do Brazílie francouzský manuální alfabet a francouzský znakový jazyk.

Smísením znakového jazyka, který používal Huet, s jazykem, který používali brazilští neslyšící, vznikl základ brazilského znakového jazyka LIBRAS.

V prvních letech institut přijímal pouze chlapce. Postupem času však začal poskytovat vzdělávání také dívkám.

Škola, kterou Huet založil, dnes nese název Národní institut vzdělávání neslyšících – INES.

Zdroj: www.vivendobauru.com.br/quem-e-eduard-huet-qual-a-importancia-dele-para-a/

1815–1894: Léopold Loustau (FR)

Léopold Loustau se narodil 26. května 1815. Byl neslyšící a synem generálního intendanta Napoleonovy armády a dědičky významného průmyslníka z lotrinského hutnictví.

Ve čtrnácti letech, v roce 1829, začal studovat v Institution for Deaf-Mutes v Nancy, kde zůstal do roku 1831.

Studoval na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts pod vedením Hersenta a později Léona Cognieta. Cogniet mu poskytoval rady v oblasti malířství, ale Léopold nechtěl, aby z jeho pomoci těžil pouze on sám.

Přesvědčil proto Cognieta, aby začal vyučovat malířství také další neslyšící studenty v Institut National des Jeunes Sourds – Národním institutu pro mladé neslyšící. Cogniet souhlasil.

Mezi jeho neslyšícími studenty byl také nadějný malíř Frédéric Peyson. Peyson vytvořil řadu obrazů a pravidelně vystavoval na pařížském Salonu od roku 1842 až do své smrti.

Startled on the Shore, 1865

Zdroj: fr.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9opold_Loustau

1823–1875: Bruno Braquehais – fotograf (FR)

Bruno Braquehais se narodil v roce 1823 ve francouzském Dieppe. Přestože historické záznamy neuvádějí, jak přesně ohluchl, je známo, že byl neslyšící již od mládí. V devíti letech začal studovat v Královském institutu pro neslyšící a němé v Paříži. Později pracoval jako litograf.

Jeho fotografická dokumentace Pařížské komuny z roku 1871 je považována za významný raný příklad fotožurnalismu.

V březnu 1871 se skupina nespokojených vojáků, dělníků a dalších obyvatel zmocnila Paříže a vytvořila vládu známou jako Pařížská komuna. Jednalo se o jednu z prvních velkých událostí ve Francii, kterou fotografové systematicky dokumentovali.

Zatímco mnoho fotografů se zaměřovalo na trosky a zkázu po pádu Komuny, Braquehais vyšel ze svého ateliéru již v době jejího největšího rozmachu. Fotografoval její účastníky a události, především stržení Vendômského sloupu.

Braquehais zveřejnil 109 svých fotografií v publikaci Paris During the Commune. Po pádu Komuny použily vládní úřady jeho fotografie k vyhledávání a zatýkání jejích příznivců.

V letech po Pařížské komuně se Braquehais dostal do finančních problémů. Pracoval také na reklamní fotografii pro hodinářskou firmu. Na začátku roku 1874 však zkrachoval a byl odsouzen k třinácti měsícům vězení za zneužití důvěry. Zemřel v únoru 1875, několik dní po propuštění.

Po jeho smrti se na jeho dílo téměř zapomnělo. Znovuobjeveno bylo během příprav na sté výročí Pařížské komuny v roce 1971. Jeho fotografie byly následně vystavovány v řadě muzeí, mimo jiné v Musée d’Art et d’Histoire, Musée d’Orsay a Musée Carnavalet.

Komunardi pózují se strženou sochou Napoleona po zničení Vendômského sloupu 8. května 1871.

Barikáda Pařížské komuny

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Bruno_Braquehais

1825: První škola pro neslyšící v Norsku – Trondheim

V Norsku žil neslyšící člověk Andreas Christian Møller, který v roce 1825 založil první školu pro neslyšící.

Ve škole byl vyučovacím jazykem znakový jazyk.

Bývalá škola pro neslyšící v Trondheimu dnes slouží jako Norské muzeum historie a kultury neslyšících.

Zdrojový materiál také odkazuje na video v norském znakovém jazyce o Andreasu Christianu Møllerovi, které vytvořili studenti školy A. C. Møllera u příležitosti 190. výročí školy.

Zdroj: norsk-dovemuseum.no/doveskoler-i-norden

1826–1863: Carl Oscar Malm (FI)

Carl Oscar Malm se narodil 12. února 1826 na statku Iso-Vahe v obci Eura.

Jeho neslyšení bylo poprvé zaznamenáno v době, kdy se očekávalo, že začne mluvit. Příčina jeho neslyšení není známa. Spekulovalo se, že mohla souviset se svrabem jeho kojn é, který se na Malma přenesl a způsobil mu během nemoci výtok z uší smíšený s krví. Ve Stockholmu se jej pokoušeli léčit také elektrickým proudem, ale bez úspěchu.

V srpnu 1834 přijel osmiletý Malm do školy pro neslyšící Manilla ve Stockholmu. Jejím nejvýznamnějším učitelem byl Johan Gerhard Holtz, který byl sám neslyšící.

Malm byl až do roku 1840 Holtzovým soukromým žákem a poté se stal řádným studentem školy Manilla. Stejně jako ostatní žáci se učil dva jazyky: znakový jazyk používaný ve škole a psanou švédštinu.

Už během školních let snil Malm o založení školy pro neslyšící ve Finsku. Po návratu do Finska začal v únoru 1846 pracovat jako soukromý učitel dvou neslyšících chlapců na faře v Koivistu.

Na podzim roku 1846 se rozhodl otevřít soukromou školu pro neslyšící v Porvoo. Výuka začala začátkem října v domě jeho otce na adrese Kankurinkuja 5. Zpočátku byli jedinými žáky jeho bývalí soukromí studenti.

Malm však věřil, že ve Finsku žije mnoho neslyšících lidí, kteří touží po vzdělání. Požádal proto kapitulu v Porvoo, aby zjistila jejich počet. Výsledkem sčítání v roce 1848 bylo zjištění, že ve Finsku žije 1 466 neslyšících lidí, z toho 602 mladších dvaceti let.

V roce 1858 podala správní rada žádost senátu o státem financovanou školu pro neslyšící. Ve stejném roce senát vydal nařízení o založení školy v Turku.

Malm byl přijat jako učitel bez přijímacího řízení. Ředitelem však měl být podle tehdejších představ člověk s dokonalým sluchem a řečovými schopnostmi, pokud možno s duchovním vzděláním.

Malm se v létě 1859 přestěhoval do Turku a škola zahájila činnost v lednu 1860.

Ve škole v Porvoo používal Malm metody, které se naučil v Manille. Ta zdůrazňovala význam znakového jazyka, prstové abecedy a psaného jazyka.

Malm považoval psaný jazyk za nezbytný pro získávání informací a komunikaci se slyšícími. Znakový jazyk chápal jako přirozený mateřský jazyk neslyšících a zdůrazňoval, že jím lze vyjádřit vše, co lze vyjádřit řečí.

Neslyšící studenti se podle něj potřebovali naučit dva jazyky – psaný a znakový. Psaný jazyk se měli učit prostřednictvím znakového jazyka. Jeho metoda tedy směřovala k bilingvismu.

Malmovo působení ve státní škole pro neslyšící v Turku však trvalo krátce. Onemocněl a na konci semestru, 8. června 1863, ve věku pouhých 37 let zemřel.

V komunitě neslyšících se traduje příběh, podle něhož Malm pomohl koni, který spadl do řeky. Následně onemocněl a krátce nato zemřel.

Byl pochován v Turku. Ve své vysněné škole tak působil pouze tři a půl roku.

Zdroj: www.tkm.fi/CO_Malm/malm_main_en.htm

1829–1907: Paul Ritter – malíř (DE)

Ve čtyřech letech Paul Ritter v důsledku nemoci ohluchl. Navštěvoval školu pro neslyšící a němé pod vedením Michaela Völkela v Norimberku.

Studoval malířství a grafiku na norimberské škole užitého umění a cestoval po Francii, Itálii, Dánsku a Rakousku.

Ritter se proslavil především velkoformátovými architektonickými obrazy starého Norimberku. Historické postavy na nich zasazoval do věrně zachycené architektury starého města.

K jeho nejznámějším obrazům patří Stará podívaná v Norimberku s přijetím Gustava Adolfa v roce 1632, Krásná kašna v roce 1632, Příchod říšských korunovačních klenotů do Norimberku v roce 1424 a Bílá věž s okolím.

Po celý život úzce spolupracoval se svým bratrem Lorenzem Ritterem (1832–1921). V roce 1888 byl Paul Ritter bavorským princem-regentem Luitpoldem jmenován královským profesorem.

S pomocí svého bratra vyučoval na norimberské škole užitého umění. Paul Ritter je považován za nejvýznamnějšího architektonického malíře německého historismu.

U příležitosti 100. výročí jeho úmrtí mu byla na podzim roku 2007 věnována velká výstava v norimberských muzeích.

Zdroj: německá Wikipedie, překlad prostřednictvím Google Translate.

Alte Schau Ritter, 1884 – „Stará podívaná v Norimberku“

Hrob na hřbitově Johannisfriedhof (Hřbitov sv. Jana), hrobové místo č. 145, Norimberk (Německo).

1832–1899: Ernst Sokolovski (Estonsko)

Ernst Sokolovski se narodil 8. února 1833 na panství Roopi v Lotyšsku jako syn učitele Georga Sokolovského.

26. května 1863 se Sokolovski poprvé setkal s neslyšícím chlapcem. Po bohoslužbě seděl se svou ženou na schodech kostelního panství ve Vändře, když zaslechli dětské kvílení. Přicházel Hans Keres, syn Marta. Chlapec se snažil uniknout svému otci. Sokolovski si všiml dítěte, které se v otcově ruce bránilo.

Sokolovského napadlo, že by měl neslyšící také učit.

Začal pečlivě studovat německou literaturu o vzdělávání neslyšících a účastnil se výuky na jednom panství poblíž Tartu, kde vyučoval německý pedagog neslyšících. V roce 1864 vzal k sobě dva chlapce – Marta Kerese a Kai Loorentse – a každý den je učil mluvit a psát.

Po bohoslužbě pozval členy své kongregace, aby se přišli podívat, jak se neslyšící chlapec během jediného roku naučil mluvit, psát a počítat.

Úředníci a livonské synody požádali Sokolovského, aby svou práci rozšířil a založil školu pro neslyšící. Johannes Eglon, třicetiletý muž, byl na doporučení ředitele učitelského semináře ve Valze pozván k Sokolovskému. Pod jeho vedením se Eglon naučil, jak vzdělávat neslyšící.

Brzy byla poblíž kostela ve Vändře postavena škola pro neslyšící, která podle svého prvního významného podporovatele dostala název Gotthardova škola.

Škola pro neslyšící ve Vändře byla otevřena 11. prosince 1866. Johannes Eglon se stal jejím vedoucím.

Sokolovski zemřel 26. února 1899 ve věku 66 let na náhlý srdeční záchvat.

Zdroj: www.ead.ee/371445

1834–1910: Fritz Hirn – neslyšící učitel neslyšících (FI)

Fritz Hirn se narodil v roce 1834 v zámožné důstojnické rodině. Ve čtyřech letech ohluchl po spále.

V jeho dětství ve Finsku neexistovaly školy pro neslyšící. Když však mladý C. O. Malm přijel ze stockholmské školy Manilla, stal se Fritz Hirn v roce 1846 jeho soukromým žákem.

V 80. letech 19. století se ve Finsku znakový jazyk používal přibližně dvacet let a počet jeho uživatelů rostl.

Nejvíce uživatelů znakového jazyka pravděpodobně žilo v Turku. Postupně se zde vytvořil zvyk, že se každou neděli scházeli v domě Fritze a Marie Hirnových.

Nejdůležitější byla především možnost být ve společnosti dalších lidí, kteří používali znakový jazyk. Živý společenský život se však postupně stal pro Fritze příliš náročným a podle příkladu ze Stockholmu navrhl založení klubu.

Zdroj: www.kuurojenmuseo.fi/?p=440&lang=en

1834: První „tichý banket“ v Paříži – Banquet Silencieux (FR)

Dne 30. listopadu 1834 uspořádali neslyšící Ferdinand Berthier a Alfred Bocquin první „tichý banket“ u příležitosti 122. výročí narození abbého Charlese-Michela de l’Épée.

Tato tradice se později rozšířila a dodnes je připomínána v mnoha zemích Evropy i ve Spojených státech.

Podoba prostoru neslyšících se ustálila také v podobě každoročního banketu, který se konal vždy v listopadu na počest výročí narození zakladatele školy, abbého de l’Épée. Bankety byly v devatenáctém století tradiční formou protestního shromáždění a pařížské bankety neslyšících nebyly výjimkou.

Byly jakýmsi „obráceným“, karnevalovým světem, v němž byli neslyšící většinou, znakový jazyk byl normou, slyšící tvořili menšinu a mluvená francouzština byla „cizím“ jazykem.

Tyto akce měly podobu společenských večerů s placeným vstupem a formálním oděvem. Po slavnostním jídle následovaly projevy a přípitky. Velmi rychle se staly významnou součástí pařížského kalendáře neslyšících.

Zdroj: Gulliver, M. (2015). The Emergence of International Deaf Spaces in France from Desloges 1779 to the Paris Congress of 1900. In: It’s a Small World: International Deaf Spaces and Encounters. Gallaudet University Press.

---

1840: Počet neslyšících obyvatel na Martha’s Vineyard dosahuje vrcholu

Výskyt neslyšících obyvatel na ostrově Martha’s Vineyard dosáhl vrcholu kolem roku 1840. V té době se již na ostrově rozvinul vlastní znakový jazyk, který se používal napříč celou komunitou.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

---

1844–1914: Félix Martin – sochař (FR)

Félix Martin se narodil jako neslyšící 2. června 1844 v měšťanské rodině. Byl synovcem Alexandra Martina.

V roce 1855 nastoupil do Institut national des jeunes sourds v Paříži a následně studoval na Národní škole krásných umění pod vedením Pierra Loisona, Julese Caveliera, Francisqua Dureta a Eugèna Guillauma.

Navštěvoval také Francouzskou akademii v Římě. V roce 1864 se účastnil Salonu malířství a sochařství a v soutěži tête d’expression získal v roce 1865 Caylusovu cenu.

V roce 1889 se zúčastnil Světové výstavy v Paříži, kde získal bronzovou medaili. Poté se téměř až do konce svého života každoročně účastnil Salonu des Artistes.

V roce 1879 byl jmenován rytířem Řádu čestné legie.

„L’abbé de l’Epée“ od Félixe Martina (1844–1916)

Socha se nachází na čestném nádvoří Národního institutu pro mladé neslyšící v Paříži.

Zdroj: fr.wikipedia.org/wiki/F%C3%A9lix_Martin_(sculpteur)

1847–1922: Alexander Graham Bell (USA)

Alexander Graham Bell se narodil 3. března 1847 a zemřel 2. srpna 1922. Byl skotského původu a později působil ve Spojených státech jako vynálezce, vědec a inženýr. Je spojován především s vynálezem a patentováním prvního praktického telefonu.

Bellův otec, dědeček i bratr se zabývali výukou výslovnosti a řeči. Jeho matka i manželka byly neslyšící, což významně ovlivnilo jeho celoživotní práci.

Jeho výzkum sluchu a řeči vedl také k experimentům s pomůckami pro sluch. Dne 7. března 1876 získal první americký patent na telefon.

Bell byl zároveň zastáncem povinné sterilizace a působil jako předseda či prezident několika eugenických organizací.

Film Confession

Historické drama v britském znakovém jazyce s anglickými titulky se odehrává ve viktoriánské Anglii. Zabývá se otázkami vzdělávání neslyšících a jeho ústředními postavami jsou vynálezce Alexander Graham Bell a jeho neslyšící manželka Mabel.

Film se zaměřuje na Bellův odmítavý postoj ke znakovému jazyku a na dopad jeho myšlenek na život neslyšících. Mabel Stoneová ztvárnila roli Mabel a film režíroval Julian Peedle-Calloo.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Graham_Bell

1850: Donaldsonova škola pro neslyšící, Skotsko

Když v roce 1830 zemřel edinburský tiskař a podnikatel James Donaldson, odkázal svůj majetek na charitu. Jeho přáním bylo vybudovat zařízení pro děti, které by jinak mohly žít na ulici.

O dvacet let později byla na West Coates otevřena rozsáhlá školní budova. Donaldsonova škola se stala významnou součástí edinburského panoramatu i skotské historie neslyšících.

Původně byla škola známá jako Donaldson’s Hospital. Neslyšící děti nebyly v původní zakládací listině výslovně uvedeny. Během dlouhé výstavby však byli správci školy natolik ovlivněni zprávami o vzdělávání neslyšících v jiných částech Evropy, že se rozhodli přijímat také neslyšící děti.

Aby bylo možné zjistit, kolik dětí potřebuje speciální vzdělávání, byli faráři jednotlivých farností požádáni o informace o neslyšících dětech a jejich rodinách. Výsledkem byly první záznamy o počtu neslyšících obyvatel Skotska.

Když byla v roce 1850 velkolepá budova otevřena, přijala třicet neslyšících dětí. Do roku 1880 jejich počet vzrostl na 120.

Školu oficiálně otevřela královna Viktorie v roce 1850, přestože budova ještě nebyla zcela dokončena.

V roce 1938 se Donaldson’s Hospital sloučila s Royal Institution for the Deaf and Dumb, která sídlila v Henderson Row.

Ve druhé polovině 20. století byly mnohé vedlejší budovy školy prodány. V 80. letech se na původním místě ve West Coates vzdělávaly děti všech věkových kategorií.

S rozšiřováním politiky inkluzivního vzdělávání ve Skotsku však počet žáků Donaldson’s College výrazně klesal. V roce 2008 se škola přestěhovala do nového kampusu v Linlithgow, kde působí dodnes a podporuje žáky s různými komunikačními potřebami.

Původní budova ve West Coates byla mezitím přestavěna na luxusní byty.

Zdroj: blog.historicenvironment.scot

1856: Vydání Iconographie des Signes – Pierre Pélissier

V roce 1856 vyšla publikace Iconographie des Signes od neslyšícího pedagoga a spisovatele Pierra Pélissiera.

Zdroj: gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k131991f/f2.item

1856–1937: Paul-François Choppin – sochař (FR)

Paul-François Choppin se narodil 26. února 1856 v Auteuil a zemřel 13. června 1937 v Paříži. Byl francouzským sochařem.

O sluch přišel ve dvou letech a po celý život zůstal neslyšící.

Studoval v Národním institutu pro neslyšící v Paříži, na Národní škole dekorativních umění a poté na Národní škole krásných umění.

V roce 1904 se oženil s malířkou miniatur Marií Célina Reuché.

Byl žákem Françoise Jouffroye a Alexandra Falguièra. Na Salonu des Artistes Français začal vystavovat v roce 1877 a v roce 1886 se stal jeho členem.

Svůj projekt sochy Un volontaire představil na Salonu třikrát – poprvé v roce 1888 pod názvem A winner of the Bastille, následně na Světové výstavě v roce 1889 jako A Volunteer of 92 a v roce 1898 jako A Enrolled in 1792.

Na Salonu vystavoval až do roku 1923. V roce 1886 získal čestné uznání, v roce 1888 stříbrnou medaili a na Světové výstavě v roce 1889 bronzovou medaili.

Choppin působil v Paříži také jako učitel umění. Koncem 80. let 19. století byl jeho žákem neslyšící umělec Douglas Tilden.

Socha Paula Brocy v Paříži od Paula-Françoise Choppina.

Socha Un volontaire připomíná odvahu města, které v roce 1792 vyslalo první dobrovolníky na obranu ohrožené Francie. Socha byla umístěna v roce 1899 a dnes je symbolem města Remiremont.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Paul-Fran%C3%A7ois_Choppin

1857–1935: Konstantin E. Ciolkovskij – raketový vědec (RU)

Konstantin E. Ciolkovskij (1857–1935) je označován za „otce kosmonautiky“.

Jako dítě rád pouštěl draky, což vedlo k jeho zájmu o lety do vesmíru. V deseti letech onemocněl spálou, po které ohluchl. Jeho matka vždy podporovala jeho zájmy a studium.

Po její smrti ve třinácti letech opustil školu a začal se vzdělávat samostatně. Četl knihy z domácí knihovny, především o přírodních vědách a matematice.

V šestnácti letech se přestěhoval do Moskvy, kde od rána do pozdního večera studoval knihy ve veřejné knihovně. Pokračoval ve vlastních experimentech a jeho práce zaujala několik významných vědců, mezi nimi Dmitrije Mendělejeva, Nikolaje Žukovského a Alexandra Stoletova.

Ve dvaadvaceti letech získal učitelský diplom a začal vyučovat matematiku. Ve volném čase pokračoval v práci na návrzích vzducholodí, ale nezískal pro ně finanční podporu.

Stal se členem Ruské fyzikálně-chemické společnosti a pokračoval ve vědecké práci zaměřené na kinetickou teorii plynů a další související oblasti.

Jeho mimořádně imaginativní myšlení ho přivedlo k úvahám o meziplanetárním cestování a komunikaci s lidmi ve vesmíru. Zabýval se podmínkami nutnými pro lety raket do vesmíru a navrhoval konstrukce kosmických plavidel.

Psával také vědeckofantastické příběhy, například Na Měsíci, který popisoval Zemi z povrchu Měsíce, a Sen o Zemi a nebi, věnovaný cestování vesmírem.

Ciolkovskij předvídal využití pilotovaných kosmických lodí a rádiové telemetrie pro meziplanetární komunikaci. Zabýval se dynamikou raket, postavil první ruský aerodynamický tunel a vytvořil takzvaný Ciolkovského vzorec, který umožňuje vypočítat potřebnou rychlost rakety k překonání gravitace.

Navzdory politickým a finančním překážkám pokračoval ve své práci a napsal více než 500 děl.

https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Konstantin_Tsiolkovsky

Zdroj: infoguides.rit.edu

1858: První státní škola pro neslyšící ve Finsku – Turku

V roce 1846 založil Carl Oscar Malm soukromou školu pro neslyšící v Porvoo. Ve škole vyučoval znakový jazyk, který se naučil ve stockholmské škole Manilla.

Jeho cílem bylo, aby se žáci současně naučili znakový i psaný jazyk.

Malm působil v Porvoo jako učitel více než deset let. Během této doby se snažil přesvědčit vládu, aby převzala odpovědnost za vzdělávání neslyšících.

Tohoto cíle dosáhl v roce 1858, kdy bylo vydáno císařské nařízení o založení školy pro neslyšící v Turku v jihozápadním Finsku.

Protože byl sám neslyšící, nebyl Malm jmenován ředitelem školy. Byl však přijat jako učitel bez samostatného výběrového řízení.

Ve svém inauguračním projevu uvedl, že je šťastný, že mohl připravit cestu vzdělávání neslyšících, i když podle jeho slov bylo jeho úsilí pouze výsledkem Boží vůle a on sám byl jen „pokorným nástrojem“.

Jeho působení ve škole v Turku však bylo krátké. Dne 8. června 1863 zemřel na zápal plic ve věku pouhých 37 let.

Zdroj: www.tkm.fi/kuurojenmuseo/kiku/kiku_malm_en.htm

1860–1911: Heinrich Fick (DE)

Heinrich Fick byl blízkým přítelem Paula Rittera, který byl rovněž neslyšícím umělcem a profesorem umění v Norimberku. Fick působil jako malíř v Mnichově.

Oženil se s Amalií Spott. Její rodiče Ferdinand Spott a Julie pocházeli ze Schweinfurtu a byli neslyšící. Měli tři děti.

Od roku 1899 žil ve vile rodiny Spottových v Hofmillerstraße 32. Ferdinand Spott, modelář a rytec, nechal vilu v tomto roce postavit.

Dne 2. dubna 1898 byl jedním z pěti zakladatelů spolku neslyšících Hufeisen – Kunst und Handwerk („Podkova – umění a řemeslo“). Spolek existuje dodnes pod názvem Gehörlosenverein „Hufeisen“ 1898 München e. V.

Název spolku vznikl podle podkovy, kterou pět zakladatelů našlo během výletu. Cílem spolku bylo chránit neslyšící umělce a řemeslníky.

Podle pozdějšího předsedy spolku Petera Funkeho byl Fick „výraznou osobností a uznávaným umělcem v Mnichově“.

V roce 1901 byl založen Ústřední bavorský svaz pro podporu potřebných neslyšících a Heinrich Fick působil až do své smrti jako jeho předseda.

V roce 1908 se v Mnichově pod jeho vedením konal 7. německý kongres neslyšících a Fick byl jeho předsedou.

Heinrich Fick byl také aktivním horolezcem.

Zdroj: de.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Fick_(Maler)

1861–1918: Francis Maginn (UK)

Francis Maginn se narodil v roce 1861 v Mallow v hrabství Cork v Severním Irsku. V pěti letech ohluchl v důsledku spály. Rodiče ho poslali do Royal London Asylum for the Deaf and Dumb.

Ve škole vynikal a v sedmnácti letech získal místo mladšího učitele na pobočce školy v Margate. Po pěti letech se vrátil na rok do Irska a poté odešel na National Deaf-Mute College, později známou jako Gallaudet University, ve Washingtonu, D.C.

Přestěhování z Irska do Ameriky na něj hluboce zapůsobilo. Měl pocit, že nyní může dosáhnout vyšší úrovně vzdělání. Na Gallaudetu studoval tři roky.

Po návratu Maginn vnímal britský přístup k neslyšení jako nespravedlivý a rozhodl se zasvětit svůj život zlepšování kvality života neslyšících ve Spojeném království.

V lednu 1890 se v londýnském kostele St Saviour’s Church for the Deaf konala národní konference neslyšících. Maginn zde představil své návrhy na zlepšení britského systému vzdělávání neslyšících.

Navrhl založení národního sdružení neslyšících a upozornil na americký systém kombinované metody vzdělávání, který využíval prstovou abecedu, znakovanou angličtinu a odezírání.

Maginn také zdůrazňoval potřebu organizovaného sdružení, které by mělo respekt a hájilo zájmy neslyšících v oblasti vzdělávání, morálního a společenského života.

Bylo rozhodnuto založit národní organizaci zastupující komunitu neslyšících v rámci Britského impéria. Sdružení prosazovalo používání znakového jazyka ve školách pro neslyšící namísto čistě orálních systémů.

Diskutovaly se dvě otázky: název nové organizace a podmínky členství.

Místo názvu „National Association for the Deaf“ byl nakonec zvolen název British Deaf and Dumb Association. Přestože se upozorňovalo, že slovo „dumb“ se v Americe již nepoužívá, z názvu organizace BDDA bylo odstraněno až v roce 1970.

Maginn chtěl, aby členy byli pouze neslyšící lidé. Přípravný výbor však rozhodl, že členy mohou být také slyšící lidé, kteří se aktivně zajímají o blaho neslyšících, pokud jejich členství doporučí pět neslyšících členů.

Maginn s tímto rozhodnutím ostře nesouhlasil. Odmítal myšlenku „dobrotivého paternalismu“ slyšících přátel neslyšících.

Maginn se postupně od organizace stáhl a soustředil svou energii na Ulster Institute for the Deaf.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Francis_Maginn

1861–1937: George W. Veditz – první člověk, který filmoval znakový jazyk (ASL)

George W. Veditz se narodil v roce 1861 v rodině německých přistěhovalců v Baltimoru. V osmi letech ohluchl v důsledku spály. Ovládal mluvenou angličtinu a němčinu a několik dalších jazyků.

Po ohluchnutí měl soukromé vyučování až do čtrnácti let, kdy nastoupil na Maryland School for the Deaf ve Fredericku.

V roce 1880 konečně nastoupil na Gallaudet, kde studoval pedagogiku. V roce 1884 absolvoval jako nejlepší student ročníku a poté se vrátil na Maryland School for the Deaf, kde čtyři roky vyučoval. V roce 1887 získal na Gallaudetu magisterský titul.

V roce 1904 se Veditz stal prezidentem National Association of the Deaf (NAD). Velmi důležitá pro něj byla ochrana znakového jazyka. Spolupracoval proto s Oscarem Regensburgem, prvním předsedou filmového výboru NAD, na vzniku prvních filmových záznamů znakového jazyka.

Tyto filmy dnes patří mezi nejvýznamnější dokumenty v historii neslyšících.

Veditze motivovala nespravedlnost, kterou pozoroval – diskriminace v zaměstnání, potlačování znakového jazyka a celkové zacházení s neslyšícími jako s občany druhé kategorie.

Během svého života také založil organizaci, z níž později vznikla asociace absolventů Gallaudet University, a podílel se na Světovém kongresu neslyšících, který se konal v rámci Světové výstavy.

Zemřel v Coloradu ve věku 75 let.

Zdroj: www.gallaudet.edu/about/history-and-traditions/george-veditz

1862–1943: Conrad Svendsen (NO)

Conrad Svendsen se narodil v Bergenu v roce 1862.

Jako student teologie začal pracovat jako učitel neslyšících v Christianii. Později cestoval do Dánska, Švýcarska, Itálie, Francie a Německa, kde dále studoval vzdělávání neslyšících.

V roce 1895 byl vysvěcen na kněze pro neslyšící v Norsku.

V roce 1898 založil na Nordstrandu v Oslu instituci Hjemmet for Døve, která byla později pojmenována po něm: Signo Conrad Svendsen Center.

Vydával také časopis De Døves Blad.

Norský kněz Conrad Vogt-Svendsen (1914–1973) byl jeho vnukem a odbornice na znakový jazyk Marit Vogt-Svendsen (1949) jeho pravnučkou.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Conrad_Svendsen

1866: První škola pro neslyšící ve Vändře, Estonsko

Po staletí panoval názor, že neslyšící lidé jsou hloupí, protože nedokážou správně mluvit. Znakový jazyk nikdo neznal ani jej nepovažoval za skutečný jazyk.

První údaje o neslyšení a vzdělávání neslyšících v Estonsku pocházejí ze 17. a 18. století. Souvisejí s Tartuskou univerzitou (Academia Gustaviana).

V roce 1709 navštívil profesor Heinrich Niederhof během války Pärnu. Byl hlavním školním inspektorem a zároveň vrchním pastorem kostela sv. Mikuláše. Během návštěvy hovořil také o své práci při vzdělávání neslyšících.

Pastor Ernst Sokolovski byl na svou dobu poměrně pokrokovým člověkem. Kromě náboženské péče o členy své kongregace se snažil zlepšovat také jejich ekonomickou a vzdělanostní úroveň.

Je známo, že v té době žilo ve farnosti Pärnu 33 neslyšících dětí školního věku. Je pravděpodobné, že se s nimi Sokolovski setkával během školních inspekcí a návštěv rodin členů své církve.

Z těchto kontaktů a ze zkušeností ze zahraničí pravděpodobně vznikla jeho myšlenka začít vzdělávat neslyšící děti také v Estonsku.

Počáteční kapitál na stavbu školy poskytlo panství barona Krüdena ve výši 1 000 rublů. Další peníze byly získány prostřednictvím sbírek v kongregaci. Ty však nestačily na dokončení budovy, a proto bylo nutné chybějící prostředky získat půjčkou.

Místo pro školu bylo vybráno mezi silnicemi na Paide a Viljandi při výjezdu z Vändry. Pozemek patřil statkáři von Ditmarovi a musel být pronajat.

V roce 1866 byla pod vedením pastora Ernsta Sokolovského ve Vändře otevřena škola pro neslyšící.

Škola zahájila výuku s devíti žáky. Studium trvalo sedm let. Prvním předmětem bylo náboženství. Vyučovala se také aritmetika, gramatika, zeměpis, přírodní vědy, kreslení a pracovní činnosti.

Protože náboženská výchova měla ve škole významné místo, školní rok končil také náboženským táborem.

Orální výuka ovlivněná Německem následně v Estonsku převládala až do poloviny 20. století.

Třída „Rehkenduse“ na škole pro neslyšící ve Vändře v roce 1922.

1867: První škola pro neslyšící na Islandu – Páll Pálsson

Island byl až do roku 1918 součástí Dánského království. Do roku 1867, kdy byl na Islandu zaměstnán první islandský učitel, reverend Páll Pálsson, navštěvovaly islandské neslyšící děti školu v Kodani.

První škola pro neslyšící byla založena 4. září 1867, kdy byl Páll Pálsson jmenován učitelem neslyšících. „Němé“ žáky přijímal do svého domu a vyučoval je pomocí prstové abecedy a gest.

Páll používal dánskou manuální abecedu, protože sám získal vzdělání v Dánsku. Lze předpokládat, že právě v této době se mezi žáky začal rozvíjet islandský znakový jazyk.

V roce 1874 Pálsson v novinovém článku popsal své cíle. Chtěl, aby jeho žáci dokázali vyjadřovat své myšlenky a aby jim bylo rozumět prostřednictvím psaní, prstového jazyka a ukazování. Nezáleželo mu přitom na tom, zda budou mluvit islandsky nebo odezírat.

V roce 1922 byl jako nová vyučovací metoda zaveden dánský systém „ústa–ruka“, jehož cílem bylo naučit žáky mluvit a rozumět řeči za podpory prstové abecedy a znaků.

V roce 1944 došlo ke změně vzdělávacího systému a byl zaveden oralismus. Ve třídách bylo znakování zakázáno, protože hlavním cílem oralismu bylo naučit žáky mluvit a rozumět islandštině.

Na začátku 80. let zavedla nová ředitelka Guðlaug Snorradóttir na škole metodu nazvanou totální komunikace. Ta využívala více způsobů komunikace – manuální abecedu, znaky, gesta, odezírání a psaní.

Nešlo však o výuku islandského znakového jazyka, protože se vyučovaly pouze jednotlivé znaky bez jeho gramatiky.

Hlavním cílem školy zůstávalo naučit žáky mluvit a rozumět islandštině. Učitelé islandský znakový jazyk neovládali, takže žáci s nimi mohli komunikovat především prostřednictvím mluvené řeči.

V roce 1996 byla Berglind Stefánsdóttir jmenována první neslyšící ředitelkou školy pro neslyšící. Právě během jejího působení se cílem vzdělávání stal bilingvismus.

V roce 2002 byla škola pro neslyšící sloučena se slyšící školou. Přestože byl bilingvismus nadále podporován, neslyšící děti byly stále vzdělávány metodami vyvinutými pro slyšící děti. Islandský znakový jazyk měl ve výuce pouze okrajovou roli.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Icelandic_Sign_Language

1869–1943: Fernand Hamar – sochař (FR)

Fernand Joseph Job Hamar se narodil 15. července 1869 ve Vendôme a zemřel 10. března 1943 v Paříži. Byl francouzským sochařem.

Byl nejstarším synem Alexise Hamara a Marie Guillotové. Měl sestru Marguerite a mladšího bratra Maurice.

Podle rodinné tradice způsobil jeho ohluchnutí hluk děl během francouzsko-pruské války v roce 1870. Přibližně kolem desátého roku života nastoupil do Institut National de Jeunes Sourds de Paris.

V pařížské škole pro neslyšící se naučil sochařství. Dne 2. října 1886 nastoupil na École nationale supérieure des arts décoratifs, kde studoval čtyři roky.

Dne 4. března 1890 nastoupil na École nationale supérieure des beaux-arts. Studoval u Julese Caveliera, Louise-Ernesta Barriase a následně u Paula-Françoise Choppina, který byl rovněž neslyšící.

Neúspěšně soutěžil o Prix de Rome a vystavoval na Salon des Artistes Français.

Dne 19. prosince 1916 se Fernand Hamar oženil s Paule Monsaingeonovou (1880–1970), se kterou měl dvě děti, Manon a Patrice.

V roce 1937 založil společně s dalšími bývalými studenty sdružení Amicale des Anciens Pupils Národního institutu pro neslyšící v Paříži.

Zemřel 10. března 1943 a byl pochován ve Vendôme.

Památník generála hraběte de Rochambeau, Lafayette Square, Washington, D.C.
Sochař: J. J. Fernand Hamar (1869–1943). Odhalen v roce 1902.

1870: Neslyšící Viktoriáni ve Velké Británii

Dokument Deaf Victorians, natočený v britském znakovém jazyce s anglickými titulky, prostřednictvím hraných scén ukazuje život neslyšících lidí ve viktoriánské době.

V 70. letech 19. století bylo centrem komunity neslyšících v Londýně St Saviour’s Deaf Church, která nebyla pouze místem bohoslužeb.

Dokument představuje životní příběhy Charlese Webba Moorea, Jane Elizabeth Groomové a Skirvinga Thomsona – tří velmi rozdílných lidí, které spojoval právě tento kostel.

Na dokumentu se podíleli odborníci i jeden z potomků tehdejších neslyšících Viktoriánů. Film vznikl jako koprodukce Deaf Heritage a Nextshoot. Napsala, vytvořila a uváděla jej Norma McGilp.

1870–1950: Peder Christian Pedersen – malíř (DK)

Peder Christian Pedersen se narodil 12. října 1870 v Øster Vandet poblíž Thistedu a zemřel 11. května 1950 v Aalborgu.

Byl synem tesaře Anderse Pedersena. Jednoho dne, když otec pracoval na střeše, spadl kus dřeva na hlavu jeho tříletého syna. Peder utrpěl zranění a přišel o sluch i řeč.

V devíti letech nastoupil do Institutu pro neslyšící a němé v Kodani. Tichý chlapec ze severního Jutska to měl zpočátku těžké. Dánský učitel si však brzy všiml jeho výtvarného talentu a poskytl mu výtvarné potřeby.

Peder začal okamžitě převádět každodenní zážitky do kreseb.

Po ukončení školy se vrátil do severního Jutska. Chtěl se vyučit tesařem, ale nebylo mu to umožněno. Místo toho začal studovat malířství u mistra Blocha.

Stal se velmi zručným malířem a po vyučení se přestěhoval do Aalborgu, kde získal práci jako malíř.

Začal malovat lodě a další námořní motivy, které se staly jeho specialitou. Vytvořil řadu portrétů lodí z oblasti Limfjordu.

V září 1928 kotvila v Aalborgu školní loď Copenhagen. Peder Pedersen byl v přístavu, kde si dělal množství skic a všímal si detailů této impozantní lodi.

Když loď o několik měsíců později ztroskotala a všichni členové posádky zahynuli, namaloval loď pro rodiny obětí. Brzy vznikla poptávka po obrazech této lodi, které měly připomínat dánskou velikost na světových oceánech.

Peder Christian Pedersen začal malovat nespočet obrazů školní lodi Copenhagen. Při svých 70. narozeninách v roce 1940 uvedl, že namaloval 10 000 obrazů této lodi.

1877–1906: Slava Raškaj – malířka (Chorvatsko)

Slava Raškaj (2. ledna 1877 – 29. března 1906) byla chorvatská malířka a je považována za nejvýznamnější chorvatskou akvarelistku konce 19. a začátku 20. století.

Narodila se do rodiny místního správce Vjekoslava Raskaje a jeho manželky Olgy. Její jméno Slava znamená v chorvatštině „Sláva“.

Od narození byla neslyšící. Kvůli obtížím v komunikaci se postupně stáhla do ústraní, ještě předtím však byl rozpoznán její výtvarný talent.

Ve věku patnácti let žila v letech 1885–1893 v instituci pro neslyšící děti ve Vídni. Pod vlivem učitele výtvarné výchovy zde dále rozvíjela svůj talent v malování a kreslení.

V roce 1895 ji místní učitelka v Ozalji Ivana Otoić-Muha přesvědčila, aby odešla do Záhřebu a navštěvovala uměleckou školu. V roce 1896 se jejím učitelem stal malíř Bela Čikoš-Sesija.

Slavin výtvarný repertoár byl osobitý. Malovala temně laděná zátiší a akvarely s neobvyklými předměty, například hvězdicemi či stříbrnými šperkovnicemi. Zajímavé byly také dvojice motivů, například červená růže a sova nebo humr a vějíř.

Paní Otoić jí pomohla otevřít vlastní ateliér. Byla to malá, bíle natřená místnost, která dříve sloužila jako márnice. Právě zde vznikl její první akvarel a pravděpodobně také její slavný autoportrét z roku 1898.

V následujícím roce se vrátila do Ozalje a trávila čas v přírodě. Kreslila krajiny, zdokonalovala svou oblíbenou techniku a dále rozvíjela svůj osobitý styl a citlivost.

Její díla byla od roku 1898 vystavována v uměleckých pavilonech v Záhřebu, Moskvě a Petrohradu. Nejvýznamnější období její krátké kariéry přineslo některá z jejích nejcennějších děl, zejména obrazy namalované v zahradě a u rybníků.

Za charakteristickou sérii její tvorby jsou považovány obrazy leknínů (Lopoči).

Ve dvaceti letech byla diagnostikována s těžkou depresí a poslední tři roky života strávila v ústavu. Zemřela v roce 1906 v Záhřebu na tuberkulózu.

Zdroj: hirc.botanic.hr/vrt/english/new/Slava_raskaj.htm

1879–1963: Valentín de Zubiaurre – malíř (Španělsko)

Valentín de Zubiaurre Aguirrezábal (1879–1963) byl španělský malíř. Narodil se 22. srpna 1879 v Madridu. Jeho bratrem byl malíř Ramón de Zubiaurre; oba byli neslyšící a získali pokročilé vzdělání.

Valentín nejprve studoval u Daniela Perey a následně na Akademii San Fernando. Učil se také u žáků významných španělských malířů Carlose de Haese, Antonia Muñoze Degraina a Josého Morena Carbonera.

V roce 1898 cestoval společně s Ramónem po Francii, Itálii a Nizozemsku. Roku 1902 získal stipendium Diputación de Vizcaya k pobytu v Paříži, kde studoval na Académie Julian. Zajímal se o impresionismus, aniž by ho však přímo převzal do své vlastní tvorby.

Jeho obrazy byly vystavovány ve Španělsku i v zahraničí. Výraznějšího oficiálního uznání se dočkal po španělské občanské válce. V roce 1945 se stal členem Královské akademie San Fernando.

Valentín de Zubiaurre zemřel v Madridu 24. ledna 1963.

Zdroj: www.coleccionbbva.com/en/autor/zubiaurre-aguirrezabal-valentin-de-2/

1880: Elektroterapie

Jak se elektřina v 19. století stávala součástí každodenního života, začali lékaři a další odborníci hledat její využití při léčbě různých zdravotních problémů.

Někteří odborníci na onemocnění uší doporučovali elektroterapii podporovanou slabými roztoky jódu a zinku, které měly stimulovat výtok.

Jiní aplikovali elektrický proud přímo do míst vředů v uchu s cílem urychlit růst zdravé tkáně a tím obnovit sluch.

Věřilo se také, že elektřina může napravit hluchotu způsobenou ochrnutím sluchových nervů, které mělo bránit správnému přenosu zvukových vibrací k bubínku.

1880: Mezinárodní kongres o vzdělávání neslyšících se koná v Miláně

V roce 1880 se v Miláně konal Mezinárodní kongres o vzdělávání neslyšících (ICED). Rozhodnutí kongresu upřednostnila orální metodu vzdělávání a měla dlouhodobé negativní důsledky pro používání znakových jazyků ve vzdělávání neslyšících.

Zdroj: www.preceden.com/timeline/history-of-sign-language

1881–1930: Maurycy Minkowski – malíř (PL)

Maurycy Minkowski (1881/1882, Varšava – 23. listopadu 1930, Buenos Aires) byl polský malíř židovského původu, známý především svými žánrovými scénami každodenního života v štetlech.

Narodil se do bohaté rodiny. Nemoc, kterou prodělal jako malé dítě, způsobila jeho ohluchnutí a ztrátu řeči. V sedmi letech nastoupil do „Institutu pro neslyšící“, kde se brzy projevil jeho výtvarný talent. Rodiče mu proto začali platit soukromé hodiny kreslení.

V roce 1901 zahájil formální studium na Akademii výtvarných umění v Krakově. Jeho učiteli byli Józef Mehoffer, Jan Stanisławski a Leon Wyczółkowski. Studium dokončil v roce 1905 se zlatou medailí.

Když se dozvěděl o pogromech v Oděse, odcestoval tam, aby události zaznamenal prostřednictvím série kreseb. Poté podnikl studijní cestu po Německu a Rakousku a vrátil se do Varšavy.

Ve Varšavě však zůstal jen krátce. V roce 1908 odešel do Paříže, kde se oženil a rozhodl se tam trvale usadit. Do Polska se však často vracel a účastnil se plenérových malířských workshopů v Kazimierzi Dolném, Sniatynu a Kraśniku.

Jeho obrazy byly vystavovány ve Vilniusu a Lodži i v galerii Zachęta.

Začátkem listopadu 1930 odcestoval do Argentiny, aby pomohl připravit první zahraniční výstavu svých obrazů. Později téhož měsíce ho srazilo a usmrtilo taxi, jehož klakson neslyšel.

Výstava byla následně uspořádána jako posmrtná pocta jeho tvorbě pod záštitou Židovského sdružení Argentiny. V roce 1931 byl založen výbor, který měl získat prostředky na nákup jeho děl.

V roce 1942 byla většina jeho obrazů vydražena. Největší část zakoupila organizace Fundación IWO, argentinská pobočka YIVO. Díla byla uložena v Asociación Mutual Israelita Argentina.

Několik obrazů bylo zničeno a mnoho dalších bylo poškozeno v roce 1994, kdy byla budova zničena bombou umístěnou v automobilu. Při útoku zahynulo 85 lidí. Dochované obrazy byly vystaveny v muzeu Eduarda Sívoriho v roce 2011.

After the Pogrom, kolem roku 1910

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Maurycy_Minkowski

1884–1963: Eugène Rubens-Alke (FR)

Eugène Rubens-Alke je považován za jednoho z prvních průkopníků sportovního hnutí neslyšících.

Narodil se v roce 1884. Jeho původní jméno bylo Eugene-Rubens; později k němu bylo připojeno příjmení, čímž vzniklo jméno RUBENS-ALKAIS, pod kterým se později proslavil.

Od mládí se zajímal o sport. Ve volném čase jezdil na kole se svými neslyšícími přáteli a patřil mezi zakladatele prvního cyklistického klubu neslyšících. Profesně pracoval jako automechanik a účastnil se cyklistických závodů.

Na počátku 20. století se začaly mezi neslyšícími rozvíjet různé sporty, zejména fotbal a atletika.

V roce 1910 byl v Paříži založen první sportovní klub neslyšících.

Eugène Rubens-Alke byl také ředitelem novin Gazette des Sourds-Muets.

Ve Francii postupně vznikaly další kluby v Paříži i v provinciích. Chyběla však organizace, která by zajišťovala koordinaci a rozhodování na celostátní úrovni.

Právě Eugène přišel s myšlenkou sportovní federace neslyšících ve Francii. Ta byla založena v roce 1918.

Jeho zásluhou – a také zásluhou Francie – se začala prosazovat myšlenka vytvoření mezinárodního sportovního výboru neslyšících.

V roce 1924 se díky Eugènu Rubens-Alkemu a dalším průkopníkům sportu neslyšících konaly první mezinárodní hry neslyšících. Soutěžilo se v pěti sportech.

Po skončení prvních her v roce 1924 byl vytvořen mezinárodní výbor pro sport neslyšících, v jehož čele stanul Eugène Rubens-Alke. V historii sportu neslyšících proto zůstal znám jako jakýsi „neslyšící Pierre de Coubertin“.

Spolu s Belgičanem Antoinem Dressetem je považován za průkopníka mezinárodního sportovního hnutí neslyšících.

V roce 1924 se mu podařilo uspořádat vícesportovní mezinárodní událost pro neslyšící, známou jako International Games for the Deaf, z níž se později staly dnešní Deaflympijské hry.

Sám jako neslyšící si uvědomoval diskriminaci neslyšících sportovců, kteří neměli možnost účastnit se olympijských her. Chtěl proto vytvořit vlastní mezinárodní sportovní soutěž.

Eugène Rubens-Alke žil po celý život poměrně skromně a zemřel v roce 1963. Jeho celoživotní úsilí mu nepřineslo materiální bohatství.

Zdroj: www.facebook.com/difa.org/

1888–1964: Melbourne Spurr (USA)

Melbourne Erwin Spurr se narodil jako neslyšící 22. prosince 1888 v Decorahu v Iowě. Jeho otcem byl Ervin Willard Spurr, známý fotograf umělců a vědců.

V roce 1910 zahájil svou fotografickou kariéru po boku svého otce. Později se přestěhoval do Chicaga, kde si otevřel první vlastní ateliér.

V roce 1916 odešel do Hollywoodu s ambicí stát se filmovým hercem. Filmoví režiséři však neměli o neslyšící herce zájem, protože se obávali, že práce s nimi bude obtížná.

Díky kontaktům svého otce získal Spurr práci u známého fotografa Freda Hartsooka, který fotografoval začínající celebrity.

Mezi prvními hollywoodskými osobnostmi, které Spurr fotografoval, byl mladý komik Charlie Chaplin. Freda Hartsooka zaujaly také Spurryho fotografie herečky Mary Pickfordové a rozhodl se mu pomoci zahájit kariéru portrétního fotografa v Hollywoodu.

V polovině 20. let byl Melbourne Spurr považován za jednoho z nejvýznamnějších portrétních fotografů celebrit na světě.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Melbourne_Spurr

1898–1972: Olaf Hassel – astronom (NO)

Olaf Hassel (1898–1972) byl norský astronom. Studoval na škole pro neslyšící v Oslu a vyučil se také jako kreslíř a návrhář.

O astronomii se začal zajímat v posledních letech svého školního studia. Četl novinové články o astronomii, které psal Sigurd Einbu.

Hassel se připojil k Nordic Nova Society a dostal za úkol pozorovat souhvězdí Blíženců a hledat nové hvězdy nebo komety.

Při studiu oblasti Mléčné dráhy si všiml slabých hvězd a objevil kometu Bronson-Metcalf. Objevil také hvězdu a kometu Reid v souhvězdí Labutě.

Spolupracoval s profesorem Stormerem a dokumentoval své pozorování hvězd, komet a perleťových oblaků.

V roce 1939 objevil kometu v souhvězdí Andromedy při pozorování dvojhvězdy R Trianguli. Kometa byla původně pojmenována Comet Hassel 1939, později Comet Jurlof-Achmarof-Hassel, protože ji objevili také dva ruští astronomové.

V roce 1960 objevil novu v oblasti souhvězdí Herkula a Orla, která dostala označení Nova Hercules 1960 (Hassel).

Za své objevy získal ocenění od Fridtjofa Nansena a Americké asociace pozorovatelů proměnných hvězd. Norská astronomická společnost ho v roce 1969 jmenovala čestným členem.

V letech 1941–1968 pracoval v Meteorologickém ústavu v Oslu, kde pokračoval ve svém výzkumu a fotografování oblohy.

Zdroj: infoguides.rit.edu/c.php?g=1130479&p=8250254

---

1900–2000

1900–1966: Richard Liebermann – malíř (DE)

Richard Liebermann se narodil jako neslyšící a Žid v bavorském Neu-Ulmu.

V letech 1907–1916 navštěvoval Koeniglichen Zentral-Taubstummen-Institut v Mnichově. V letech 1921–1930 studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově, kde také konvertoval ke katolicismu.

Maloval portréty a krajiny po celém Německu. Když se však nacisté dostali k moci, bylo mu kvůli jeho židovskému původu zakázáno pokračovat ve veřejné umělecké kariéře.

Nadále přijímal soukromé zakázky a v letech 1936–1939 vyučoval výtvarné umění na místní židovské internátní škole poblíž Ulmu.

Jeho působení bylo přerušeno během Křišťálové noci v roce 1938, kdy byl zatčen kvůli svému židovskému původu. Po měsíci byl propuštěn. V roce 1940 ho nacisté znovu zatkli a poslali do koncentračního tábora.

Švýcarští příbuzní pomohli zajistit jeho převoz do nemocničního tábora. V roce 1943 jeho příbuzní zaplatili za jeho propuštění, ale Liebermann se musel ukrývat ve Francii.

Po skončení války zůstal ve Francii a zemřel v Saint-Just-Saint-Rambert.

Je připomínán především díky kresbám a obrazům, které vytvořil během pobytu v táborech, a také díky poválečným experimentům s koláží. Své práce už však nikdy veřejně nevystavoval.

Zdroj: www.mogehis.de/Richard%20Liebermann.htm

1900–1972: Emerson Romero – průkopník titulků ve filmu

Emerson Romero (19. srpna 1900 – 16. října 1972) byl kubánsko-americký herec němého filmu, který vystupoval pod uměleckým jménem Tommy Albert.

Romero vytvořil první praktickou techniku titulkování zvukových filmů pro neslyšící a nedoslýchavé. Jeho úsilí přispělo k pozdějšímu rozvoji titulků, které se používají ve filmech a televizi dodnes.

V letech 1926–1928 se objevil ve více než 24 krátkých dvoucívkových komediích, například Beachnuts, The Cat’s Meow, Great Guns, Hen-Pecked in Morocco a Sappy Days. Hrál také v remaku filmu Tillie’s Punctured Romance.

Na žádost filmových distributorů, kteří chtěli, aby jeho jméno znělo „američtěji“, přijal umělecké jméno Tommy Albert.

Romero si sám dělal masku i kaskadérské scény a spolupracoval například s hercem W. C. Fieldsem.

Když byly v roce 1927 uvedeny zvukové filmy, neslyšící lidé přestali být považováni za potenciální filmové herce. Studia přestala používat mezititulky a neslyšící lidé tak zároveň přišli o možnost plnohodnotně sledovat filmy.

Romero se aktivně zapojil do komunity neslyšících v New Yorku. Společně s přáteli Johnem Funkiem a Samem Blockem založil v roce 1934 Theatre Guild of the Deaf. Divadelní společnost fungovala dvacet let a Romero v jejích inscenacích působil jako herec i režisér.

Ve snaze pomoci komunitě neslyšících zakoupil několik filmů a experimentoval s jejich titulkováním.

V roce 1947 vytvořil první titulkování filmu tak, že rozstříhal filmové pásy a mezi jednotlivé obrazové políčka vložil snímky s titulky. Výsledek připomínal mezititulky němého filmu – mezi jednotlivými scénami se objevovaly obrazové snímky s textem.

Filmy půjčoval školám pro neslyšící a klubům.

Jeho filmy měly záměrně nízkou obrazovou kvalitu, aby se zabránilo nelegálnímu kopírování. Romeroova metoda navíc ničila zvukovou stopu filmu pro slyšící diváky.

Jeho práce však zaujala další odborníky, mezi nimi Edmunda Burkeho Boatnera, ředitele American School for the Deaf. Ten později vytvořil praktičtější metody titulkování a spoluzaložil vládou financovaný program Captioned Films for the Deaf.

V roce 1959 Romero vytvořil a začal prodávat Vibralarm – vibrační budík určený neslyšícím a nedoslýchavým. Později prodával celou řadu pomůcek pro neslyšící, například domovní zvonky, kouřové detektory a dětské alarmy.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Emerson_Romero

1900: Ultrafialová terapie

Ultrafialová terapie se objevila na konci 19. a začátku 20. století jako doplněk k rostoucímu využívání elektroterapie, která pracovala s vysokofrekvenčním elektrickým proudem.

U neslyšení se věřilo, že může pomoci ničit bakteriální růst, zlepšovat prokrvení ucha a omezovat abnormální výrůstky ve zvukovodu.

Přístroje s takzvanými fialovými paprsky obsahovaly elektrodu, která po zapnutí jasně zářila. Věřilo se, že tento paprsek dokáže léčit téměř vše.

1905: Kuurojen Liitto ry – Finská asociace neslyšících

Finská asociace neslyšících je zájmová organizace lidí používajících znakový jazyk. Organizaci založili sami neslyšící v roce 1905. Její sídlo se nachází v takzvaném Bílém domě v Helsinkách.

Asociace je celostátní federací 39 členských organizací a zaměstnává téměř 70 lidí.

Zástupci členských organizací se každoročně scházejí na řádné valné hromadě. Valná hromada je nejvyšším rozhodovacím orgánem organizace. Rada zvolená valnou hromadou spolu s vedením odpovídá za praktický chod Asociace neslyšících.

Vize

Znakový jazyk žije silně v pluralitní, mnohojazyčné a multikulturní společnosti. Asociace neslyšících je přední zájmovou a servisní organizací ve svém oboru na národní i mezinárodní úrovni.

Poslání

Posláním Asociace neslyšících je zajistit naplňování lidských práv a rovných příležitostí pro neslyšící.

Bílý dům v Helsinkách

Zdroj: kuurojenliitto.fi

1907: Severská rada neslyšících

Severská rada neslyšících byla založena v roce 1907.

Jedná se o nestranickou a nenáboženskou organizaci, jejímž úkolem je upozorňovat na jazykové a kulturní zájmy neslyšících v severských zemích.

Jedním z hlavních témat rady je prosazování rovnosti a účasti neslyšících Seveřanů ve společnosti.

Rovnosti a skutečné účasti lze podle organizace dosáhnout pouze tehdy, pokud má znakový jazyk ve společnosti silné postavení.

Jednotlivé národní znakové jazyky, které se v tomto regionu používají po stovky let, jsou nenahraditelnou součástí severské jazykové rozmanitosti.

Zdroj: www.wikiwand.com

1911: Založení RNID – Velká Británie

RNID je britská charitativní organizace, která usiluje o plné začlenění neslyšících lidí a lidí se ztrátou sluchu nebo tinnitem do společnosti.

Organizace prosazuje inkluzivní společnost, poskytuje praktické informace a podporuje vývoj nových způsobů léčby ztráty sluchu a tinnitu.

Na počátku 20. století se úspěšný bankéř se ztrátou sluchu Leo Bonn rozhodl využít své bohatství ke zlepšení života lidí, kteří byli neslyšící nebo měli ztrátu sluchu.

Existovalo mnoho společností, škol a misijních organizací zaměřených na vzdělávání a podporu neslyšících, ale navzájem nespolupracovaly. Leo Bonn viděl potřebu nové celostátní organizace, která by jejich činnost koordinovala, aby bylo možné pomoci většímu počtu lidí.

Jeho cíle byly ambiciózní:

• podporovat a pečovat o lidi se ztrátou sluchu,
• vzdělávat lidi ohrožené poškozením sluchu,
• upozorňovat na to, jak izolující může ztráta sluchu být.

V roce 2011 RNID změnila svůj název na Action on Hearing Loss. V roce 2020 se organizace vrátila k původnímu názvu RNID.

Zdroj: rnid.org.uk/about-us/our-history/

1913: Österreichischer Gehörlosenbund (ÖGLB) – Rakouský svaz neslyšících

ÖGLB byl založen v roce 1913 na 11. Taubstummentag v Grazu jako Reich Association of Deaf-Mute Associations in Austria – říšský svaz spolků neslyšících v Rakousku.

Organizace chce posilovat sebevědomí neslyšících a jejich postavení ve společnosti. Prosazuje uznání znakového jazyka jako jazyka neetnické menšiny a jeho přijetí.

Zároveň usiluje o rovnocenné partnerství mezi neslyšícími a slyšícími lidmi a o odpovídající vzdělávací nabídku v rakouském znakovém jazyce.

Poskytuje také poradenství v otázkách týkajících se neslyšících v ministerských výborech a veřejných institucích.

Hlavním cílem je právní ochrana kulturního a jazykového dědictví neslyšících, uznání rakouského znakového jazyka (ÖGS) a jazykových práv neslyšících.

Organizace usiluje také o zvýšení úrovně vzdělávání neslyšících, možnost plného uplatňování občanských práv a účast na společenském životě.

Zdroj: www.oeglb.at

1914–1918: Neslyšící během první světové války (UK)

Naše znalosti o neslyšících během první světové války jsou omezené na noviny, časopisy neslyšících, vojenské záznamy a fotografie. Filmové kamery tehdy nebyly široce používány, takže nemáme zaznamenanou historii – ve znakovém ani mluveném jazyce – přímo od samotných neslyšících.

Neslyšící režisér Julian Peedle-Calloo ve svém třicetiminutovém dramatu Battle Lines, natočeném pro online televizní kanál BSLZone, znovu vytváří situace, kterým mohli neslyšící v této době čelit.

Děj se odehrává v malé vesnici během války a sleduje neslyšícího muže, který zoufale touží bojovat, ale místo toho se stává vyvrhelem mezi svými sousedy.

„Mnoho lidí se domnívá, že neslyšící muži měli štěstí, že kvůli svému neslyšení nemuseli sloužit v první světové válce a unikli tak službě. Chtěl jsem ukázat, že tomu tak rozhodně nebylo.“

Podle Peedle-Callooa chtěli neslyšící muži sloužit své zemi a králi a plnit svou povinnost v rámci válečného úsilí, ale tato možnost jim byla odepřena.

Armáda je odmítla a následně byli kvůli údajnému zbabělství odmítáni i vlastními komunitami. Podle autora tak čelili „dvojnásobnému trestu“.

Battle Lines vypráví příběh neslyšícího muže ve Velké Británii, který hledá přijetí ve své místní komunitě poté, co mu bylo znemožněno sloužit v první světové válce.

Ve filmu hrají Sean Noone, Ace Mahbaz, Jacob Casselden a Sophie Allen. Film napsal a režíroval Julian Peedle-Calloo a produkovala jej společnost 104 Films.

Zdroj: www.bbc.com/news/blogs-ouch-29846154

1915: Otevření Finského muzea neslyšících

Finské muzeum neslyšících uchovává kulturní dědictví neslyšících ve Finsku.

Počátky muzea jsou spojovány s dary, které mu v roce 1907 věnovali Fritz a Maria Hirnovi. Oba byli bývalými žáky Carla Oscara Malma, zakladatele vzdělávání neslyšících ve Finsku.

Muzeu věnovali fotografie a další materiály ze svých školních let. Sbírky muzea se postupně rozrůstaly.

První výstava, Muzejní místnost Carla Oscara Malma, byla veřejnosti v Helsinkách poprvé zpřístupněna 12. února 1915.

Úkolem muzea je shromažďovat, zkoumat a vystavovat kulturní dědictví neslyšících a uživatelů znakového jazyka ve Finsku.

Cílem je zvyšovat povědomí o historii a kultuře neslyšících a uživatelů znakového jazyka a posilovat jejich identitu. Muzeum zároveň zpřístupňuje odborné poznatky z této oblasti široké veřejnosti.

Od roku 2012 je Finské muzeum neslyšících součástí Finnish Labour Museum Werstas v Tampere.

Zdroj: www.kuurojenmuseo.fi

1916–1975: Ivan Štrekelj – sochař (Slovinsko)

Ivan Štrekelj (1916–1975) byl slovinský sochař.

V Tivoli Parku v Lublani se nachází jeho památník věnovaný partyzánům. Se Štrekeljovou tvorbou je spojována také předloha pro dílo Talc v Rožné dolině v Lublani.

Podle některých výkladů měla tato socha rysy autorova autoportrétu. Jiné informace uvádějí, že předlohou byl Štrekeljův neslyšící přítel s atletickou postavou.

Partisan memorial, Tivoli Park, Ljubljana.

Zdroj: www.delo.si/magazin/zanimivosti/umetnik-cigar-talent-je-utisala-gluhota/

1918–2007: A. F. Dimmock – historik, novinář a aktivista za práva neslyšících (Velká Británie)

A. F. Dimmock (1918–2007) patřil k významným osobnostem britské komunity neslyšících, zejména v oblasti historie, žurnalistiky, cestování a organizovaného hnutí neslyšících.

Ohluchl v raném dětství po meningitidě. Lékař tehdy jeho stav chybně označil jako mentální zaostalost a doporučoval psychiatrickou léčebnu. Jeho matka Eleanor se však naučila manuální abecedu a vzdělávala ho doma. Dimmock se stal vášnivým čtenářem a již v dětství si osvojil velmi dobrou angličtinu, později také francouzštinu a latinu. Mluvenou angličtinu nepoužíval a dával přednost prstové abecedě.

V roce 1925 nastoupil na Northern Counties School for Deaf and Dumb v Newcastlu. Po druhé světové válce se zapojil do života londýnských klubů neslyšících a psal pro časopis The Review. Působil také jako tajemník Croydon Deaf Club.

Dimmock je spojován s rozvojem cestování neslyšících. Organizoval mezinárodní a evropské zájezdy přizpůsobené potřebám neslyšících a podílel se na vytváření sítě klubů a cestovních aktivit pro neslyšící.

Významnou část svého života věnoval také historii neslyšících a žurnalistice. Psal a spolupracoval na publikacích o britské historii neslyšících, novinařině a literatuře faktu. V roce 1993 se podílel na vzniku British Deaf History Society.

Současně budoval mezinárodní síť historiků, novinářů a badatelů z komunity neslyšících. Aktivně působil také v oblasti práv neslyšících. Byl zakládajícím členem National Union of the Deaf (NUD), založeného v březnu 1976, který prosazoval práva neslyšících, uznání znakového jazyka a větší informovanost společnosti. V 80. letech působil jako jeho předseda.

Zdroj: www.britishdeafnews.co.uk/profile-arthur-dimmock/

1922: Sveriges Dövas Riksförbund (SDR) – Švédský národní svaz neslyšících

DR byl založen 26. února 1922.

Před vznikem SDR existoval ve Stockholmu Deaf-Mute Association, který byl založen v roce 1868 třemi zakladateli. Byli jimi Ossian Edmund Borg (1812–1892), člen a syn zakladatele první švédské školy pro neslyšící Per Arona Borga (1776–1839), dále Albert Berg, neslyšící (1832–1916), a Fritiof Carlbom, neslyšící (1835–1890).

Spolek neslyšících a hluchoněmých sdružoval neslyšící členy z mnoha různých míst po celém Švédsku. Proto byl považován za celostátní organizaci. Fungoval nejen jako národní organizace, ale také jako nemocenský a pohřební fond pro neslyšící v zemi.

Na konci 90. let 19. století však začali členové z venkova protestovat proti dominanci Stockholmu ve spolku a proti tomu, že členové žijící ve Stockholmu dostávali větší podíl z členských příspěvků, protože se mohli scházet častěji.

V roce 1919 iniciovalo Sdružení neslyšících v Göteborgu novou diskusi o vytvoření „národního svazu“. Nakonec bylo rozhodnuto a Swedish Association of the Deaf and Dumb byl 26. února 1922 založen 14 zástupci organizací neslyšících.

Předsedou byl zvolen Dan Andersson (1885–1963), neslyšící z Göteborgu. Švédský svaz neslyšících a hluchoněmých fungoval jako ústřední organizace spolků neslyšících.

Účelem organizace bylo hájit zájmy neslyšících, poskytovat přidruženým organizacím a jednotlivým neslyšícím rady a informace týkající se jejich záležitostí a žádostí vůči úřadům, podporovat vznik domovů pro seniory z řad neslyšících, šířit informace o životě neslyšících, pomáhat při zakládání místních spolků neslyšících, hájit jejich zájmy před úřady při příslušných šetřeních a návrzích a podporovat vyšší vzdělávání neslyšících.

V roce 1950 byl název Swedish Association of the Deaf and Dumb změněn na Swedish National Association of the Deaf (SDR). SDR byl také jedním ze zakladatelů Nordic Council of the Deaf, který vznikl v roce 1907.

Zdroj: www.ead.ee

1924–2003: Alexander Lobanov (RU)

Alexander Lobanov se narodil v roce 1924 v ruské Mologo. Před dovršením pěti let prodělal meningitidu, po níž zůstal neslyšící a bez řeči. V roce 1937 byla jeho rodina vystěhována z rodného města Mologa kvůli výstavbě Rybinské přehrady. Lobanov tak musel přerušit studium na škole pro neslyšící, kterou navštěvoval.

Byl vzpurný a často agresivní, a proto se jeho rodina ve 23 letech rozhodla umístit ho do psychiatrické léčebny. Prvních deset let v zařízení bylo poznamenáno extrémní nenávistí, neklidem a výbuchy emocí.

Přibližně ve třiatřiceti letech začal postupně kreslit a jeho chování se začalo měnit. Dříve bouřlivý a podrážděný muž se stal klidnějším a dokonce společenským. Kreslení ho rozptylovalo a uklidňovalo a pomáhalo stabilizovat jeho celkový psychický stav.

Od chvíle, kdy začal kreslit, se veškerá Lobanovova činnost soustředila na okamžiky, kdy byl sám před prázdným listem papíru. S úsměvem nejprve pečlivě nakreslil okraj a potom se doslova ponořil do vlastního světa. Papír pro něj představoval jakýsi práh nebo okno do jiného světa.

Jeho chování se v průběhu let natolik změnilo, že byl schopen žít poměrně normálním životem a příležitostně mohl dokonce opouštět ústav v doprovodu řidiče. Až do své smrti trávil veškerý volný čas kreslením.

Od retrospektivní výstavy v Collection de l’Art Brut v Lausanne v roce 2007 a vydání monografie ve stejném roce je Lobanov považován za jednu z významných osobností art brut.

Více viz také: Christian Berst – Alexandre Lobanov.

https://christianberst.com/en/artists/alexandre-lobanov

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Lobanov

1924: První Světové hry neslyšících

Deaflympics, dříve známé jako Světové hry neslyšících nebo Mezinárodní hry neslyšících, jsou mezinárodní sportovní událostí schválenou Mezinárodním olympijským výborem (IOC), při níž neslyšící sportovci soutěží na vrcholové úrovni.

Na rozdíl od sportovců na jiných akcích schválených IOC – například olympijských a paralympijských her – se neslyšící sportovci nemohou řídit zvukovými signály, jako jsou startovní výstřely, hlasové pokyny nebo píšťalky rozhodčích.

Hry od jejich prvního ročníku v roce 1924 organizuje Comité International des Sports des Sourds (CISS), tedy Mezinárodní výbor sportu neslyšících.

První hry se konaly v Paříži v roce 1924 a byly vůbec první mezinárodní sportovní akcí pro sportovce se zdravotním postižením. Od té doby se konají každé čtyři roky, s výjimkou přestávky způsobené druhou světovou válkou. V roce 1949 byly přidány také zimní Deaflympijské hry.

První ročník představoval malé setkání 148 sportovců z devíti evropských zemí, kteří v roce 1924 soutěžili na International Silent Games v Paříži. Dnes se z této události stalo celosvětové hnutí.

Oficiálně se hry v letech 1924–1965 nazývaly International Games for the Deaf (Mezinárodní hry neslyšících), někdy také International Silent Games. V letech 1966–1999 nesly název World Games for the Deaf (Světové hry neslyšících) a příležitostně se označovaly jako World Silent Games. Od roku 2001 jsou známé pod současným názvem Deaflympics.

Pro účast na hrách musí mít sportovec ztrátu sluchu nejméně 55 dB v „lepším uchu“. Sluchadla, kochleární implantáty a podobná zařízení se během soutěží nesmějí používat, aby měli všichni sportovci stejné podmínky.

Odlišný je také způsob rozhodování a zahajování soutěží. Například fotbaloví rozhodčí místo píšťalky mávají vlajkou. Atletické závody se zahajují světelným signálem místo startovní pistole. Pro diváky je také typické, že nefandí hlasitým křikem nebo potleskem, ale mávají – obvykle oběma rukama.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Deaflympics

1926–2009: Mario D’Agata (IT)

Mario D’Agata se narodil 29. května 1926 v italském Arezzu. Jeho dětství bylo těžké kvůli jeho postižení a byl terčem posměchu spolužáků. Protože cítil potřebu dokázat, že je rovnocenný ostatním, začal se pouštět do pouličních rvaček.

D’Agata byl jedním ze sedmi dětí v rodině, přičemž tři z nich se narodily neslyšící. Jeho rodiče ho v raném věku přestěhovali z Toskánska do Říma v naději, že zde najdou lékaře, kteří ho vyléčí.

Jednoho odpoledne si všiml plakátu boxera na dveřích boxerské tělocvičny. Když vstoupil dovnitř, fascinovalo ho, jak boxeři trénují své zápasnické dovednosti. Od té chvíle ho box zcela pohltil.

Vypuknutí druhé světové války však znamenalo, že na svůj první amatérský zápas musel čekat až do svých dvaceti let. V roce 1946 zahájil amatérskou kariéru, během níž vyhrál 90 ze 110 zápasů.

29. června 1956 dostal D’Agata konečně příležitost bojovat o světový titul. Jeho bývalý přemožitel Cohen mu umožnil utkat se v Římě o titul mistra světa v bantamové váze. D’Agata svůj sen proměnil ve skutečnost a Cohena knokautoval v šestém kole před 38 000 diváky.

Svým vítězstvím se D’Agata zapsal do historie jako první neslyšící mistr světa v boxu.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Mario_D%27Agata

1927–1989: Malcolm J. Norwood – „otec skrytých titulků“

Malcolm J. Norwood se narodil 16. března 1927 v Hartfordu v Connecticutu. Ve věku pěti let ohluchl v důsledku spalniček a spály.

V roce 1943 absolvoval American School for the Deaf a v roce 1949 získal bakalářský titul na Gallaudet College. V roce 1957 získal magisterský titul v oboru vzdělávání a v roce 1976 doktorát z informačních technologií na University of Hartford.

Dr. Norwood, kterému přátelé říkali „Mac“, je v komunitě neslyšících a nedoslýchavých znám jako „otec skrytých titulků“.

Jak se v 50. a 60. letech rozvíjela televize, neslyšící lidé z ní byli prakticky vyloučeni. Jako vedoucí Described and Captioned Media Program (DCMP) se Norwood stal významným zastáncem rozvoje skrytých titulků v televizi a zásadně přispěl k rozšíření technologie, která se používá v televizním vysílání dodnes.

Nejprve prostřednictvím speciálních dekodérů titulků a později jejich integrací přímo do televizních přijímačů pomohl zpřístupnit televizní a filmovou tvorbu lidem se zdravotním postižením.

Norwoodův průkopnický přínos ke zpřístupnění televize a filmu se stal inspirací pro další jednotlivce i společnosti.

Zdroj: hearinghealthmatters.org

1927: Deutscher Gehörlosen-Bund e. V. (DGB) – Německý svaz neslyšících

Deutscher Gehörlosen-Bund (DGB) zastupuje zájmy německých neslyšících a dalších lidí se sluchovým postižením. Podle zdroje jde přibližně o 80 000 až 100 000 lidí, z nichž kolem 30 000 je registrovanými členy.

Německý svaz neslyšících byl založen v roce 1950. Považuje se za právního nástupce Reichsverband der Gehörlosen Deutschlands (ReGeDe), založeného v roce 1927. Ten byl během nacistické éry v roce 1940 přejmenován na Reichsverband der Gehörlosen Deutschlands a v roce 1943 sloučen s Deutscher Gehörlosen- und Sprachbehindertenverband (DGS).

Sídlo organizace je v Berlíně.

Organizace definuje „neslyšícnost“ nejen z hlediska sluchového stavu, ale také z hlediska identifikace s komunitou znakového jazyka a kulturou neslyšících.

Současně se organizace věnuje zájmům rodin s neslyšícími nebo těžce nedoslýchavými dětmi, u nichž ještě není možné jednoznačně určit příslušnost k jazykově a kulturně odlišně orientovaným skupinám lidí se sluchovým postižením.

DGB se chápe jako sociálně-politická, kulturní a profesní zastřešující organizace zastupující neslyšící v Německu a jako fórum komunity znakového jazyka.

Zdroj: www.gehoerlosen-bund.de

1928–2026 Peter Dimmel, sochař (AT)

Peter Hans Dimmel se narodil 31. srpna 1928 ve Vídni. Je rakouským sochařem a působil také v různých organizacích zastupujících zájmy neslyšících.

Nejprve navštěvoval Döblingerschule, elitní školu pro neslyšící ve Vídni. V letech 1943–1945 studoval na Akademii užitého umění ve Vídni u Roberta Obsiegra.

V letech 1945–1949 pracoval jako keramik v keramické dílně Angermayr v Eberschwang. Před zahájením samostatné práce v Linci navštěvoval v letech 1949–1957 Linzskou uměleckou školu.

Peter Hans Dimmel se narodil neslyšící a od roku 1962 se aktivně zasazoval o práva a zájmy neslyšících. Mimo jiné organizoval Světový kongres neslyšících ve Vídni v roce 1995 a po desetiletí působil v různých funkcích v organizacích neslyšících v Horním Rakousku i v celém Rakousku.

Jedním z jeho významných počinů bylo zakotvení rakouského znakového jazyka v ústavě Horního Rakouska v roce 2001 a v rakouské spolkové ústavě v roce 2005 jako samostatného jazyka.

Je zakladatelem odborného vzdělávání tlumočníků znakového jazyka v Linci a podílel se také na vybudování tlumočnického centra.

Jeho celoživotní dílo zahrnuje více než 170 prací, především soch a restaurátorských prací pro kostely, zejména z bronzu. Mezi jeho díla patří oltáře, křtitelnice, svatostánky a křížové cesty. Jeho bronzové brány s figurální výzdobou jsou unikátní, například brána u lineckého biskupského dvora.

Severinská brána v bazilice sv. Vavřince v Enns

Zdroj: www.wikiwand.com/de/Peter_Dimmel

1930–1945: Neslyšící v období nacismu

V roce 2013 vytvořil Německý svaz neslyšících hodinový dokumentární film The Deaf in the Nazi Era. Film využívá úryvky z filmu Misunderstood People z roku 1932, další dobové dokumenty a svědectví pamětníků.

Film ukazuje, jak byla během nacistického období postupně zničena rozmanitost komunity neslyšících v Německu, zejména v Berlíně.

V roce 1931 vznikla v Berlíně místní skupina neslyšících a nedoslýchavých při NSDAP. Následně vznikla také skupina neslyšících SA. Krátce po převzetí moci nacisty byl dosavadní předseda Reichsverband der Gehörlosen Deutschlands (ReGeDe) sesazen z funkce a nahrazen neslyšícím nacistickým funkcionářem.

V rámci procesu Gleichschaltung bylo mnoho organizací neslyšících v Německu násilně rozpuštěno a přeměněno na místní skupiny ReGeDe. Politicky nepohodlní lidé přišli o své funkce.

Přibližně 1 000 neslyšících Židů v Německu, z toho asi 600 v Berlíně, bylo vyloučeno ze svých organizací neslyšících. Později byli většinou deportováni a zavražděni.

Na základě zákona o prevenci dědičně nemocného potomstva nacistický režim v letech 1934–1945 nařídil nucenou sterilizaci přibližně 15 000 neslyšících lidí.

Přibližně 1 500 neslyšících lidí označených jako „mentálně postižených“ nebo „duševně nemocných“ patřilo mezi oběti masového vraždění v rámci nacistického programu „eutanazie“ během druhé světové války.

Zdroj: www.gehoerlosen-bund.de

1931–1993: Dorothy „Dot“ Miles – básnířka a aktivistka (UK)

Dorothy „Dot“ Miles (19. srpna 1931 – 30. ledna 1993) byla básnířka a aktivistka komunity neslyšících.

Během svého života tvořila poezii v angličtině, britském znakovém jazyce (BSL) a americkém znakovém jazyce (ASL). Její tvorba položila základy moderní znakové poezie ve Spojených státech a Velké Británii.

Je považována za průkopnici poezie v BSL a její dílo ovlivnilo mnoho současných neslyšících básníků.

Dokumentární drama Dot vypráví o životě Dorothy „Dot“ Miles, která zemřela v roce 1993. Narodila se jako slyšící, ale později ohluchla v důsledku meningitidy. Byla velmi vášnivou zastánkyní znakových jazyků, poezie, angličtiny, divadla a hudby.

Dot byla také bipolární a potýkala se s psychickými obtížemi, o nichž v dokumentu hovoří dva její neslyšící přátelé a její slyšící neteř. Ta popisuje také její poslední hodiny a smrt.

Ve filmu účinkují Sophie Stone, Jean St Clair a Jovita Bodamer-Macgregor, které ztvárňují Dot v různých obdobích jejího života.

Zdroj: www.bslzone.co.uk

1934: СЪЮЗ НА ГЛУХИТЕ В БЪЛГАРИЯ (SGB) – Svaz neslyšících v Bulharsku

Svaz neslyšících v Bulharsku je nástupcem bývalého Society of the Deaf and Dumb in Bulgaria, které bylo založeno 12. července 1934.

Organizace začala působit v době hluboké hospodářské krize, nezaměstnanosti a hladomoru a snažila se hájit kulturní a materiální zájmy neslyšících.

V prvních letech se však hlavní cíl organizace nepodařilo naplnit kvůli obtížné situaci v zemi. Společnost sdružovala více než 200 členů z celého Bulharska, její organizační život byl však slabý a její činnost byla částečně charitativní. Přesto se jí dařilo díky nadšení zakladatelů.

Po roce 1944 začal Svaz neslyšících v Bulharsku, jako nástupce původního spolku, rozvíjet rozsáhlou organizační, výrobně-hospodářskou, sociální, kulturně-vzdělávací, sportovní a turistickou činnost.

V současnosti má SGB podle zdroje 4 908 členů organizovaných ve 12 regionálních organizacích.

Strategie vedení SGB vychází z reálných životních podmínek v zemi. Organizace se snaží veřejnosti dokazovat, že lidé se sluchovým postižením mohou být pro společnost velmi přínosní.

Vedení svazu prosazuje respektování práv neslyšících garantovaných standardními pravidly OSN o rovnoprávnosti lidí se zdravotním postižením, plný přístup k informacím a moderním technickým prostředkům, spravedlivou sociální legislativu a také legalizaci bulharského znakového jazyka.

Zdroj: www.sgbbg.com

1935: Danske Døves Landsforbund (DDL) – Dánský svaz neslyšících

Dánský svaz neslyšících (DDL) usiluje o zlepšení podmínek a možností pro neslyšící v Dánsku ve všech oblastech – ve vzdělávání, přístupnosti, tlumočení, na trhu práce i v oblasti znakového jazyka.

Zdroj: www.ddl.dk

1936: Doof Vlaanderen (BE)

Doof Vlaanderen je federace vlámských organizací neslyšících, která usiluje o rovnost, emancipaci a rozvoj neslyšících lidí a jejich jazyka – vlámského znakového jazyka – ve společnosti.

Proto Doof Vlaanderen hájí individualitu, práva a blaho neslyšících ve všech oblastech každodenního života. Organizace také podporuje členství různých místních organizací neslyšících ve Flandrech.

Historie

Z iniciativy několika vlámských uživatelů znakového jazyka byla v roce 1936 založena zastřešující organizace pod názvem Nationaal Verbond der Katholieke Dovenbonden, zkráceně Navekados.

Jejím cílem bylo umožnit vlámským a valonským neslyšícím organizovat se na celostátní úrovni a zlepšovat jejich sociální postavení.

V důsledku komunitárních sporů, které bránily odpovídajícímu financování obou částí Navekados, se vlámská a valonská část v roce 1977 rozdělily.

Dne 29. ledna 1977 byla založena vlámská zastřešující organizace neslyšících Fenedo (Federation of the Dutch-speaking Deaf Associations). Valonská obdoba dostala název FFSB – Fédération Francophone des Sourds de Belgique.

V roce 1986 byl název Fenedo změněn na Fevlado – Federatie van de Vlaamse Dovenorganisaties.

V roce 2017 se Fevlado přejmenovalo na Doof Vlaanderen (Neslyšící Flandry).

Zdroj: www.doof.vlaanderen

1940–1945: Neslyšící během druhé světové války (UK)

Adolf Hitler a nacistická strana se dostali k moci v Německu v roce 1933. Bezprostředně poté byly přijaty zákony, které omezovaly práva a životy lidí označovaných za „nežádoucí“. Patřili mezi ně lidé se zdravotním postižením, homosexuálové, svědkové Jehovovi, komunisté, Romové a samozřejmě Židé.

Přestože nacisté usilovali o vytvoření árijské rasy, někteří neslyšící Němci se vnímali spíše jako společenská skupina než jako lidé se zdravotním postižením. Vytvořili proto vlastní skupinu SA, účastnili se pochodů a šířili nacistickou propagandu.

Tato organizace rychle rostla a začala ostrakizovat své neslyšící židovské spoluobčany. Její existence však měla krátké trvání. Jakmile se o ní dozvěděl Hermann Göring, nařídil její rozpuštění, protože představa skupiny neslyšících nacistů (známé jako REGEDE) byla v rozporu s Hitlerovou eugenickou politikou.

V důsledku Zákona o prevenci dědičně nemocného potomstva bylo podle odhadů sterilizováno 350 000 až 400 000 Němců se zdravotním postižením, z toho přibližně 17 000 neslyšících.

Počet lidí se zdravotním postižením, kteří byli zavražděni v rámci tajného programu T4, se odhaduje na 70 000.

Až do roku 1941 nacistické hnutí využívalo proti lidem se zdravotním postižením a těm, které označovalo za „zbytečné jedlíky“, metody eugenického programu – nucené sterilizace, potraty, hladovění, smrtící injekce, plynové komory a další postupy.

Po protestech německých náboženských organizací se nacisté přesunuli více k pronásledování Židů a dalších skupin, jejichž likvidace podle nich nevyvolávala tak silný odpor většinové společnosti. Začalo takzvané „konečné řešení“.

Dokumentární série World War II: Unheard Memories přináší dosud skryté vzpomínky neslyšících lidí na život ve válečné Británii v jejich vlastním jazyce – britském znakovém jazyce (BSL).

První díl se věnuje okamžiku vyhlášení války a životu během bombardování známého jako Blitz. Druhý díl zachycuje další průběh války a její konec.

Dokument The Deaf Holocaust, který pro pořad BBC See Hear namluvil Clive Mason, se zabývá zacházením s neslyšícími lidmi v nacistickém Německu během druhé světové války.

Podle dokumentu bylo nacisty násilně sterilizováno 17 000 neslyšících lidí, aby nemohli mít děti, a mnoho dalších bylo zavražděno.

Zdroj: deafww2.com/deaf-people/europe/

1940–2003: Albert „Fisé“ Fischer, malíř (DE)

Albert Fischer se narodil 13. října 1940 v Mnichově. Ve věku jednoho roku ohluchl v důsledku meningitidy.

V letech 1956–1959 studoval umění u profesora Karla Blocherera v Mnichově, kde se projevil jeho mimořádný talent.

Po dokončení studia absolvoval praxi jako restaurátor obrazů, dále se vzdělával a v polovině 60. let si založil vlastní restaurátorskou dílnu. V té době působilo v Mnichově přibližně 1 000 restaurátorů obrazů, Albert Fischer však patřil mezi pět nejlepších.

Samozřejmě pokračoval také ve vlastní malířské tvorbě. Zpočátku se soustředil především na technickou stránku. Jeho akvarelová technika byla mimořádná. Používal například pouze vodu z přírody a v zimě maloval s částečně roztátým sněhem.

Jeho osobitá a nezaměnitelná forma malby se objevila v době, kdy se ve své tvorbě začal zabývat tématem neslyšících.

Často maloval ryby. Jednak proto, že se jmenoval Fischer, ale především proto, že ryby pro něj symbolizovaly neslyšícnost. Ryby nemají uši. Místo ploutví maloval znakující ruce.

„Neslyšící lidé mohou pod vodou mluvit. Slyšící lidé znakovat neumějí – pod vodou by se utopili.“

Začal také vytvářet hmatové sochy pro neslyšící a nevidomé. K této myšlence dospěl poté, co si jeden nevidomý člověk během výstavy sáhl na jeho obrazy.

Začal proto vytvářet trojrozměrné sochy vycházející z jeho obrazů, které mohli nevidomí lidé vnímat hmatem.

Na vrcholu své tvůrčí kariéry však Albert Fischer v roce 2003 náhle onemocněl. Diagnóza zněla: nevyléčitelná rakovina. Ještě téhož roku zemřel.

1946: Schweizerischer Gehörlosenbund / Fédération Suisse des Sourds / Federazione Svizzera dei Sordi (SGB-FSS) – Švýcarská federace neslyšících

Švýcarské sdružení neslyšících bylo založeno v roce 1946 jako člen Swiss Association for Aid to the Deaf. V této době o osudu neslyšících a lidí se sluchovým postižením rozhodovali výhradně slyšící odborníci.

To se poprvé změnilo v roce 1969, kdy byli do vedení organizace zvoleni dva neslyšící lidé – Felix Urech a Margrit Tanner.

Skutečný impuls k osvobození neslyšících od paternalismu však přišel ze Spojených států. Na konci 70. let tam vzniklo hnutí Deaf Power, které se v 80. letech dostalo také do Švýcarska.

Atmosféru tehdejšího období vystihovalo heslo:

„Neslyšící mohou všechno kromě slyšení!“

V této době se Švýcarské sdružení neslyšících stalo politicky aktivnějším. Prosadilo titulkování ve švýcarské televizi a vytvořilo teletextovou službu Reading instead of Hearing („Čtení místo slyšení“).

Neslyšící lidé ve Švýcarsku začali osvobozovat znakový jazyk z jeho okrajového postavení a vytvořili komisi pro znakový jazyk.

Současně sílil požadavek na používání znaků doprovázejících mluvený jazyk ve výuce na školách pro neslyšící. Byl vytvořen systém tlumočení a v roce 1993 Švýcarské sdružení neslyšících požádalo peticí o společenské uznání znakového jazyka.

V roce 1997 tuto petici schválila spolková radní Ruth Dreifuss.

V roce 1987 bylo Švýcarské sdružení neslyšících regionalizováno. Vznikla německy mluvící část SGB-DS a francouzsky mluvící část FSS-RR.

V roce 1999 projekt Deaf 2000 v německy mluvícím Švýcarsku, jehož cílem bylo sjednotit organizace lidí se sluchovým postižením, selhal.

SGB-DS následně opustilo Švýcarské sdružení pro neslyšící a společně s FSS-RR založilo samostatnou zastřešující organizaci pro svépomoc. O rok později se připojila také kantonská část FSS-RI z Ticina.

Tyto tři regionální organizace se v roce 2006 spojily do celostátní zastřešující organizace Swiss Deaf Association SGB-FSS. Organizační struktury byly postupně reorganizovány do roku 2015 a přizpůsobeny celostátnímu charakteru organizace.

Zdroj: www.sgb-fss.ch

1948: Polski Związek Głuchych (PZG) – Polský svaz neslyšících

Ve druhé polovině 19. století začalo v Polsku vznikat sociální hnutí neslyšících.

Po válce, v roce 1946, aktivisté Polish Association of Deaf Societies založili jednu celostátní organizaci s názvem Polish Association of the Deaf and Their Friends. Od roku 1955 působí pod názvem Polski Związek Głuchych – Polský svaz neslyšících.

Polský svaz neslyšících, založený 25. srpna 1946 na kongresu delegátů organizací neslyšících v Lodži, navazuje na myšlenky a úkoly regionálních organizací neslyšících a Polish Association of Deaf Societies, které v Polsku existovaly před druhou světovou válkou.

Cílem Polského svazu neslyšících je sdružovat neslyšící a další lidi se sluchovým postižením, poskytovat jim pomoc ve všech oblastech života a podporovat zachování identity komunity neslyšících.

Zdroj: www.pzg.org.pl

1949: Založení Deutsches Gehörlosen-Theater e. V., Německo

Německé divadlo neslyšících (Deutsches Gehörlosen-Theater e. V., zkráceně DGT) bylo založeno před více než půl stoletím s cílem umožnit neslyšícím navštěvovat divadlo ve vlastním jazyce a neslyšícím hercům vstupovat do různých rolí a současně zůstat sami sebou.

DGT se však nevěnuje pouze divadelním představením. Přináší také literaturu – od antických dramat přes Commedia dell’arte až po moderní divadelní tvorbu.

Velmi důležité je zapojení neslyšících herců do koncepčních rozhodnutí jednotlivých režisérů. Každý tak může přispět svými schopnostmi a silnými stránkami k celkovému výsledku projektu.

Divadelní umění přináší nové perspektivy, různé způsoby jednání, posílení sebevědomí, životní postoje a především vzdělávání, zejména v době inkluzivní společnosti.

Neslyšící herci byli dlouhou dobu diskriminovanými outsidery. To by již nemělo být realitou. Na jevišti jsou svobodnými duchy a rebely, kteří udržují kulturu neslyšících.

Zdroj: www.gehoerlosentheater.de

1951: Vznik Světové federace neslyšících v Římě

World Federation of the Deaf (WFD) – Světová federace neslyšících – byla založena v roce 1951 během prvního Světového kongresu neslyšících v Římě v Itálii.

WFD je mezinárodní nevládní organizace v oficiálním vztahu s ECOSOC, UNESCO, Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Radou Evropy.

Dnes WFD působí jako stále se rozvíjející zastřešující organizace, která poskytuje širokou škálu podpůrných a advokačních služeb 134 národním organizacím neslyšících.

Posláním WFD je prosazovat lidská práva neslyšících a plný, kvalitní a rovnoprávný přístup ke všem oblastem života, včetně sebeurčení, znakového jazyka, vzdělávání, zaměstnání a komunitního života.

Zdroj: wfdeaf.org

1953: První škola pro neslyšící na Kypru – Nikósie

V Nikósii, hlavním městě řecké části Kypru, byla v roce 1953 založena škola pro neslyšící. Založil ji George Markou, který je dodnes označován jako „otec neslyšících“.

V roce 1945 navštívila Kypr Semeli Tsatsou, ředitelka školy pro neslyšící v egyptské Alexandrii. Během návštěvy hovořila s pracovníkem ministerstva školství a navrhla, aby byl na Kypru založen vzdělávací program pro neslyšící.

Ministerstvo školství předalo její návrh Rotary klubu v Nikósii. Během jednoho roku jeho členové shromáždili potřebné prostředky na stipendium a v roce 1949 vyslali George Markoua do Anglie, aby se seznámil se vzděláváním neslyšících.

Markou následně založil na Kypru školu pro neslyšící s 22 žáky – 16 řeckými a 6 tureckými. Jeho dva asistenti byli řecké a turecké národnosti.

V roce 1979 se George Markou stal ředitelem školy.

Od samého počátku vzdělávání neslyšících na Kypru se způsob komunikace nezměnil. Důvodem bylo, že od založení školy byla používána orální metoda a většina učitelů ji preferovala a byla na ni zvyklá již ze svého vlastního vzdělávání.

Škola pro neslyšící byla otevřena v akademickém roce 1953–1954 během britské správy Kypru a stala se druhou soukromou vzdělávací institucí na ostrově. Zároveň šlo o smíšenou školu pro řeckou i tureckou komunitu.

Škola byla původně financována příspěvky Rotary klubu, později pokračovala díky finanční podpoře britské správy, rodičů žáků a dobrovolných příspěvků.

V období smíšeného vzdělávání škola neměla stabilní budovu a několikrát se stěhovala.

Poté, co britská vláda převedla odpovědnost za vzdělávání na ostrově na řeckou a tureckou komunitu, škola pokračovala ve smíšeném vzdělávání.

Po událostech roku 1963 však začali turečtí učitelé a žáci školu opouštět. Dnes škola pokračuje ve své činnosti v jižní Nikósii, zatímco v severní části ostrova byla v roce 1975 otevřena škola Lapta School for People with Hearing and Speaking Disabilities pro turecké žáky.

1958: Světový týden neslyšících

International Week of the Deaf – Mezinárodní týden neslyšících – je iniciativa Světové federace neslyšících. Poprvé se konal v roce 1958 v Římě v Itálii.

Každoročně jej globální komunita neslyšících slaví v posledním týdnu září. Připomíná tak měsíc, ve kterém se konal první Světový kongres WFD.

Mezinárodní týden neslyšících je po celém světě připomínán různými aktivitami jednotlivých komunit neslyšících.

Do těchto aktivit jsou zváni rodiny, přátelé, státní instituce, profesionální tlumočníci znakového jazyka i organizace lidí se zdravotním postižením.

Zdroj: wfdeaf.org/get-involved/wfd-events/international-week-deaf/

1960–: Alexander Martianov, malíř (RU)

Alexander Martianov se narodil v roce 1960 v jedné vesnici nedaleko města Vjatka v Ruské federaci. Byl jedním ze sedmi dětí a jediným neslyšícím dítětem v rodině.

Jeho rodiče podporovali jeho tvůrčí činnost a poslali ho do speciální školy pro neslyšící děti s výtvarným programem. Během školních let se naučil kreslit a věnoval se pantomimě. Jak sám uvedl, byl hrdý na to, že dokáže něco vytvořit vlastníma rukama a tímto způsobem vyjadřovat své myšlenky.

Jeho rodiče posílali jeho práce na školní výstavy a během tohoto období získal mnoho ocenění. Jako mladý nevěděl, jaké povolání by ho zajímalo. Když se ho někdo zeptal, odpovídal: „Chci létat.“

V roce 1979 nastoupil na výtvarné oddělení Pavlovské polytechnické školy při Leningradském rehabilitačním centru, které bylo tehdy nejlepší vysokou školou pro neslyšící studenty v Ruské federaci.

Právě zde získal základní znalosti umění a grafiky. Současně rostl jeho zájem o divadlo. Rád také četl poezii a začal experimentovat s vizuální znakovou poezií.

Jeho diplomová práce spočívala v návrhu divadelních plakátů. Později vytvořil několik plakátů pro slavnou mimickou skupinu Licedei, kterou vedl Vjačeslav Polunin.

V roce 1984 nastoupil na Ščukinovu uměleckou školu v Moskvě, kde působila skupina neslyšících umělců. Pro získání diplomu ztvárnil hlavní roli ve hře George Dandena od Molièra. Díky předchozímu vzdělání v oblasti umění a grafiky navrhl také některé scénické dekorace.

Ve vzdělávání pokračoval na výtvarném oddělení Státního specializovaného institutu umění v Moskvě, který absolvoval v roce 1999.

V průběhu předchozích let se Martianov účastnil mnoha výstav neslyšících malířů v Ruské federaci i v dalších zemích. Například se zúčastnil výstavy ruských neslyšících malířů v Tampere ve Finsku, kde klub neslyšících zakoupil jeho obraz Dream.

„Jsem rád, že moje práce přináší radost mým neslyšícím přátelům ve Finsku.“

Martianov svou tvorbu popsal takto:

„V umění hledám vlastní formy, které mohou vyjádřit mé myšlenky a vnitřní obrazy. Myslím, že neslyšení ovlivnilo mé umění v tom smyslu, že můj pohled na svět je spojen s mou neslyšností a snažím se to ve své tvorbě vyjádřit. Můj styl se v posledních letech příliš nezměnil. Pokud k nějakým změnám došlo, odrážejí mé vnitřní zkušenosti a obrazy.“

Oba obrázky pocházejí z: Deaf Art – Alexander Martianov.

1960: Felag heyrnarlausra – Islandské sdružení neslyšících

Neslyšící lidé se odjakživa scházeli, aby byli spolu, radili se a sdíleli své názory na různá témata.

Před založením Islandského sdružení neslyšících se často scházeli v domácnostech jednotlivých členů. Tyto domovy tak vytvářely určitý druh komunity.

Hlavním místem setkávání neslyšících byla po mnoho let adresa Þingholtsstræti 8, kde se často scházelo přibližně 20 až 30 lidí.

Dne 31. srpna 1952 bylo na Islandu poprvé založeno Sdružení neslyšících. Jeho zakladateli byli Haraldur Árnasson, Martin Friðjónsson z Hafnarfjörðuru a Guðmundur Björnsson z Reykjavíku.

Organizaci se však nepodařilo udržet dlouho a po pouhých šesti měsících byla zrušena.

V roce 1959 bylo sdružení založeno znovu. O jeho vznik se zasloužili Guðmundur Björnsson, Hervör Guðjónsdóttir, Mark Loftsson a Jón Leifur Ólafsson. Do vedení se připojil také Brandur Jónsson, ředitel školy pro neslyšící.

Po několika měsících příprav bylo založení organizace slavnostně oznámeno 11. února 1960 ve škole pro neslyšící ve Stakkholtu. Setkání se zúčastnilo celkem 33 lidí, kteří se stali členy nového sdružení.

Zdroj: www.deaf.is

1960: William Stokoe – „Struktura znakového jazyka“

William Stokoe (Spojené státy, 1919–2000) představil v roce 1960 své průlomové poznatky o znakovém jazyce v práci Sign Language Structure.

Ve své práci ukázal, že znakový jazyk je přirozený a skutečný jazyk. Jeho výzkum však nezískal větší pozornost až do roku 1965.

Stokoe je často považován za „otce lingvistiky“ amerického znakového jazyka. Jeho výzkum ASL zásadně změnil chápání amerického znakového jazyka ve Spojených státech i znakových jazyků po celém světě.

Jeho práce měla hluboký dopad na kulturu neslyšících, vzdělávání neslyšících, výuku znakových jazyků i tlumočení.

Stokoeho výzkum vedl k širokému uznání skutečnosti, že znakové jazyky jsou skutečnými jazyky se syntaxí a morfologií a nejsou pouze systémy gest.

Tato práce změnila samotné pojetí jazyka a ovlivnila teoretickou lingvistiku, filozofii, psychologii, antropologii, neurologický výzkum a dokonce i právní vědu.

Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/William_Stokoe

---

2000 –

2003: Paddy Ladd – „Deafhood“

Dr. Paddy Ladd je neslyšící vědec, autor, aktivista a badatel v oblasti kultury neslyšících. V roce 2003 vyšla jeho kniha Understanding Deaf Culture: In Search of Deafhood.

Kniha představuje jakéhosi průvodce kulturou neslyšících a vychází z předpokladu, že kultury neslyšících mohou významně přispět k dalším akademickým oborům i k lidskému životu obecně.

Uvnitř komunit neslyšících i mimo ně podle autora existuje potřeba popsat nový koncept kultury neslyšících a umožnit čtenářům posoudit její místo vedle dalších menšinových kultur a vícejazyčných diskurzů.

Kniha se zabývá pojmem kultury a jeho různými podobami a aplikuje jej na komunity neslyšících. Ladd upozorňuje na problémy, které těmto komunitám způsobil medicínský pohled na neslyšnost, a staví proti němu svůj koncept Deafhood.

Deafhood chápe jako proces, během něhož každé neslyšící dítě, rodina a dospělý člověk implicitně vysvětlují sami sobě i ostatním svou existenci ve světě.

Deafhood je popisován jako cesta, kterou každý neslyšící člověk prochází při hledání vlastní identity a smyslu života jako neslyšící člověk mezi ostatními lidmi.

Jde o pozitivní přístup k potvrzení role a místa neslyšících lidí ve společnosti, historii a světě.

Deafhood se zaměřuje také na historickou, kulturní a jazykovou realitu neslyšících lidí a nabízí širší pohled na svět namísto redukce komunity na jednotlivce, kteří hledají přístup ke společnosti výhradně prostřednictvím slyšení.

Paddy Ladd vzpomíná, že pro něj byla škola velmi náročná. Jako jedno z prvních neslyšících dětí v běžném vzdělávání nebyl veden ke znakovému jazyku, ale musel očima a vlastními schopnostmi zjišťovat, co se kolem něj děje.

„Bylo mi řečeno: ‚Nejsi neslyšící dítě – jsi jen slyšící dítě, které neslyší.‘“

Toto tvrzení zásadně poškodilo jeho sebevnímání. Když měl problémy zvládat školu, usoudil, že musí být hloupý. Stáhl se ze světa a ponořil se do knih.

„Žil jsem ve stavu otupělosti a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, čím bych se mohl stát.“

Z Paddyho Ladda se však později stal průkopník. V 80. letech inicioval televizní programy pro neslyšící ve Velké Británii, stal se prvním neslyšícím moderátorem britského televizního pořadu See Hear!, vytvořil první popové video ve znakovém jazyce na světě a připravil první magisterský studijní program zaměřený na kulturu neslyšících.

Ve Spojených státech také znakoval písně na koncertech Boba Dylana a skupiny Grateful Dead. Texty se naučil zpaměti a začátky jednotlivých řádků mu byly signalizovány.

2003: Valonsko – Belgie, právní uznání francouzského belgického znakového jazyka

Parlament Francouzského společenství v Belgii uznal French Belgian Sign Language (LSFB) zákonem v říjnu 2003.

Uznání zahrnuje:

• kulturní, tedy symbolické uznání,
• zřízení komise, která poskytuje vládě Francouzského společenství poradenství ve všech záležitostech týkajících se LSFB.

Podle dekretu o uznání znakového jazyka jde o symbolické uznání, které je spojeno s obecným opatřením umožňujícím každému ministrovi přijímat opatření v oblastech spadajících do jeho působnosti.

2004: Island – právní uznání islandského znakového jazyka

Islandský znakový jazyk byl v roce 2004 právně uznán v oblasti vzdělávání.

Podle tehdejší úpravy je znakový jazyk zásadně důležitý pro rozvoj jazyka, osobnosti a myšlení neslyšících dětí.

Pro neslyšící představuje znakový jazyk nejdůležitější zdroj poznání a cestu k účasti na islandské kultuře i kultuře neslyšících. Znakový jazyk má zásadní význam pro veškerou školní práci i pro život a budoucí uplatnění žáků.

2004: Ομοσπονδία Κωφών Κύπρου – Kyperská federace neslyšících

V roce 2004 vznikla Cyprus Deaf Federation – Kyperská federace neslyšících.

www.facebook.com/omospondiakwfwnkyprou

2005–2007: Helga Stevens – předsedkyně EUD

Helga Stevens působila v letech 2005–2007 jako prezidentka European Union of the Deaf (EUD).

2005: Rakousko – právní uznání rakouského znakového jazyka

Rakouský znakový jazyk (Österreichische Gebärdensprache – ÖGS) byl uznán rakouským parlamentem v roce 2005.

Dne 1. září 2005 byla rakouská ústava změněna a doplněna o nový článek § 8 odst. 3:

„Die Österreichische Gebärdensprache ist als eigenständige Sprache anerkannt. Das Nähere bestimmen die Gesetze.“

„Rakouský znakový jazyk je uznáván jako samostatný jazyk. Podrobnosti stanoví zákony.“

2006: Kypr – právní uznání kyperského znakového jazyka

V roce 2006 byl právně uznán kyperský znakový jazyk.

2006: Flandry – Belgie, právní uznání vlámského znakového jazyka

Vlámský znakový jazyk (Vlaamse Gebarentaal – VGT) byl uznán 24. dubna 2006 Vlámským parlamentem.

Uznání zahrnuje:

• kulturní, tedy symbolické uznání,
• zřízení komise, která poskytuje vlámské vládě poradenství ve všech záležitostech týkajících se VGT,
• financování výzkumu a rozvoje VGT.

Kulturní uznání znamená, že vlámská vláda uznává vlámský znakový jazyk jako jazyk komunity neslyšících ve Flandrech.

Toto uznání má tři významy:

1. Vlámská vláda uznává skutečnost, že vlámský znakový jazyk je jazykem komunity neslyšících ve Flandrech.
2. Vlámská vláda přijímá existenci tohoto jazyka v právní oblasti a podle toho s ním zachází.
3. Vlámská vláda vyjadřuje tomuto jazyku respekt.

2006: OSN – přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením (UN CRPD) byla přijata 13. prosince 2006 a k podpisu byla otevřena 30. března 2007.

Jde o první komplexní smlouvu o lidských právech 21. století a zároveň o první úmluvu o lidských právech otevřenou k podpisu také regionálním organizacím.

Úmluva vstoupila v platnost 3. května 2008.

Je významným dokumentem, jehož cílem je zajistit lidem se zdravotním postižením plné užívání lidských práv a základních svobod.

Společně s dalšími mezinárodními nástroji v oblasti lidských práv a rozvoje vytváří komplexní mezinárodní rámec pro tvorbu národních politik a legislativy, včetně mezinárodní spolupráce, která má přispívat k budování inkluzivní společnosti a rozvoji zohledňujícímu potřeby lidí se zdravotním postižením.

Na mezinárodní úrovni tyto nástroje podporují politiky a postupy zahrnující osoby se zdravotním postižením. Na národní úrovni vyžadují harmonizaci legislativy, politik a programů s mezinárodními normami a standardy.

2007–2013: Berglind Stefánsdóttir – předsedkyně EUD

Berglind Stefánsdóttir působila v letech 2007–2013 jako prezidentka European Union of the Deaf (EUD).

2007: Španělsko – právní uznání španělského a katalánského znakového jazyka

V roce 2007 došlo ve Španělsku k právnímu uznání španělského a katalánského znakového jazyka.

2007: Estonsko – právní uznání estonského znakového jazyka

Estonský znakový jazyk byl oficiálně uznán 1. března 2007.

Jazykový zákon uznává estonský znakový jazyk (eesti viipekeel – EVK) jako samostatný jazyk. Zároveň výslovně rozlišuje mezi estonským znakovým jazykem a znakovanou estonštinou, která je způsobem vyjádření estonského mluveného jazyka.

„Estonský znakový jazyk je samostatný jazyk a znakovaná estonština je způsobem estonského jazyka.“

Zákon dále stanoví:

„Stát podporuje používání a rozvoj estonského jazyka, estonského znakového jazyka a znakované estonštiny.“

Část zákona věnovaná oblasti působnosti znovu výslovně zmiňuje estonský znakový jazyk a uvádí jej vedle estonského jazyka a „cizích jazyků“, tedy menšinových jazyků.

Podle zdroje tak zákon přiznává estonskému znakovému jazyku podobné postavení jako okolnímu mluvenému jazyku a zároveň jej odděluje od ostatních menšinových jazyků v zemi.

2009: Makedonie – právní uznání makedonského znakového jazyka

Makedonský znakový jazyk (македонски знаковен јазик, makedonski znakoven jazik, případně македонски гестовен јазик) je znakový jazyk komunity neslyšících v Severní Makedonii.

Makedonský znakový jazyk je upraven národním zákonem ze dne 21. srpna 2009.

Zákon jej definuje jako přirozený způsob komunikace rovnocenný mluvené komunikaci. Je to jazyk používaný pro vzájemné porozumění mezi lidmi se sluchovým postižením a přirozený prostředek komunikace mezi nimi a dalšími fyzickými i právnickými osobami.

Jazyk je popsán jako vizuální systém znaků, který využívá specifické pozice, směry a pohyby rukou a prstů a také mimiku obličeje.

Zákon upravuje také samotný jazyk, práva neslyšících lidí v Severní Makedonii, studium jazyka, přípravu odpovídajících tlumočníků, úkoly Národního svazu neslyšících Severní Makedonie a jeho financování a zajišťuje řádné uplatňování práv neslyšících.

Každý člověk může požádat o tlumočníka znakového jazyka a instituce, u které byla taková žádost podána, případně samotný jednotlivec, je povinen tlumočníka zajistit.

2009: Maďarsko – právní uznání maďarského znakového jazyka

V roce 2009 byl právně uznán maďarský znakový jazyk.

2009: Dr. Ádám Kósa – první neslyšící člen Evropského parlamentu

Maďarský evropský poslanec Dr. Ádám Kósa byl v červnu 2009 jako první neslyšící člověk zvolen v evropských parlamentních volbách. Šlo o historický okamžik pro komunitu neslyšících.

Kósa se věnuje zájmům neslyšících a lidí se zdravotním postižením v Evropě. Jedním z jeho významných cílů bylo prosazení znakového jazyka jako 24. oficiálního jazyka Evropské unie.

2009: Bosna a Hercegovina – právní uznání znakového jazyka

V Bosně a Hercegovině mají neslyšící stejné jazykové právo používat znakový jazyk, jako mají slyšící lidé právo používat mluvený jazyk.

Při jednání neslyšících s orgány veřejné správy musí být zajištěno tlumočení mezi znakovým jazykem a srbochorvatštinou. Televizní vysílání veřejných institucí má být rovněž překládáno do znakového jazyka.

Byla vytvořena komise pro znakový jazyk, v níž jsou zastoupeni odborníci z oblasti vzdělávání, lingvistiky a pedagogiky a představitelé tří konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny.

Podle zákona má chorvatská veřejnoprávní televize podporovat překlad pořadů do znakového jazyka.

2010: Deaf International Football Association (DIFA)

Fotbal je nejstarším sportem neslyšících a od roku 1924 je součástí programu letních Deaflympijských her.

Dodnes patří mezi nejvýznamnější a nejnavštěvovanější sporty Deaflympiády z hlediska počtu účastníků. Letní Deaflympijské hry se konají každé čtyři roky pod záštitou International Committee of Sports for the Deaf (ICSD).

Kromě deaflympijských fotbalových turnajů se konají také světové a kontinentální fotbalové šampionáty – evropské, asijské a panamerické. Účastní se jich týmy z více než 70 zemí.

Rozvíjí se také futsal mužů a žen a pravidelně se pořádají světové i kontinentální šampionáty. Světové hnutí neslyšících sportovců vzniklo v roce 1924.

Zakladatelem Mezinárodního výboru sportu neslyšících (CISS-ICSD) se stal Francouz Eugène Rubens-Alcais. Narodil se v roce 1884 a zemřel v roce 1963. Byl závodním cyklistou a později se stal známým jako „neslyšící verze barona de Coubertina“, otce moderních olympijských her.

Rubens-Alcais vytvořil vizi mezinárodních sportovních her neslyšících inspirovaných moderními olympijskými hrami. Své myšlenky propagoval také prostřednictvím sportovního časopisu pro neslyšící The Silent Sportsman.

Jako prezident CISS vedl rostoucí mezinárodní sportovní hnutí neslyšících od jeho založení v roce 1924 až do roku 1953.

Od roku 1924 se Světové hry neslyšících konaly každé čtyři roky. Za 95 let se uskutečnilo 23 ročníků Světových her neslyšících, které byly v roce 2001 přejmenovány na Deaflympiádu.

Fotbal byl po celou tuto dobu nedílnou součástí Světových her neslyšících a později Deaflympiády. Pro neslyšící fotbalisty jsou Světové hry neslyšících nejvýznamnější sportovní soutěží.

V letech 1924–1965 se fotbalové soutěže hrály olympijským systémem. S rostoucím počtem týmů byly od roku 1965 nejprve zavedeny kvalifikační zápasy na jednotlivých kontinentech.

V roce 2005 se na letní Deaflympiádě v australském Melbourne poprvé objevil ženský fotbal. Ženský futsal byl zařazen do programu světových šampionátů v roce 2007 v Sofii v Bulharsku.

První světový šampionát mužů a žen v historii neslyšícího fotbalu se konal v roce 2008 v řecké Patrasu. Druhý šampionát se uskutečnil v Ankaře v Turecku a třetí v italském Salernu.

S rostoucím počtem týmů a rozšiřováním geografického rozsahu neslyšícího fotbalu bylo rozhodnuto o založení Deaf International Football Association (DIFA).

DIFA byla oficiálně zaregistrována v Ženevě ve Švýcarsku 14. června 2010. V září 2018 byla registrována také v Moskvě.

DIFA je mezinárodně uznávaná organizace zaměřená na rozvoj a podporu fotbalu a futsalu neslyšících ve světě.

V prosinci 2017 DIFA úspěšně uspořádala první mistrovství světa ve futsalu hráčů do 18 let v Bangkoku. Turnaje se zúčastnilo více než 100 účastníků z osmi zemí.

Od roku 2015 je DIFA plnoprávným členem ICSD a byly navázány pracovní kontakty mezi DIFA a FIFA.

Účastníci Deaflympijských her musí být neslyšící. Za rozhodující kritérium se považuje ztráta sluchu nejméně 55 dB v lepším uchu při průměru tří frekvencí 500, 1000 a 2000 Hz podle normy ISO 1969.

Dne 28. března 2015 se DIFA stala přidruženým členem International Committee of Sports for the Deaf (ICSD) na 45. kongresu ICSD v Chanty-Mansijsku v Rusku.

2010: Evropská unie – ratifikace Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením

V prosinci 2010 ratifikovaly členské státy Evropské unie Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením (UN CRPD).

Ratifikací Úmluvy se Evropská unie zavázala zajistit a podporovat plné uplatňování všech lidských práv pro všechny osoby se zdravotním postižením prostřednictvím přijímání nové legislativy, politik a programů a prostřednictvím revize stávajících opatření.

Zdrojový text uvádí, že všechny členské státy EU Úmluvu podepsaly a ratifikovaly.

2010: ICED – omluva za kongres v Miláně

Organizační výbor 21. Mezinárodního kongresu o vzdělávání neslyšících (ICED) v roce 2010 ve Vancouveru zahájil kongres dlouho očekávaným zásadním odmítnutím rezolucí milánského kongresu ICED z roku 1880.

Tyto rezoluce zakázaly používání znakových jazyků ve vzdělávacích programech pro neslyšící děti, což podle textu vedlo k omezení přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a k nerovnosti v životě neslyšících lidí po celém světě.

Organizační výbor ICED 2010 a komunita neslyšících v Britské Kolumbii společně připravily prohlášení „A New Era: Deaf Participation and Collaboration“ („Nová éra: účast a spolupráce neslyšících“).

Prohlášení odmítlo milánské rezoluce, vyjádřilo hlubokou lítost nad jejich negativními dopady a podpořilo přijímání a respektování všech jazyků a forem komunikace ve vzdělávacích programech.

New Era Accord začíná závazkem spolupracovat s národními vládami na dodržování principů Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Ta uvádí, že znakový jazyk je lidským právem a že vzdělávání zahrnuje plné osvojení jazyka, akademických, praktických a sociálních znalostí.

Další body zahrnovaly podporu rezolucí přijatých Světovou federací neslyšících na jejím 15. kongresu v roce 2007, včetně rovného a odpovídajícího přístupu k mnohojazyčnému a multikulturnímu vzdělávání, uznání znakových jazyků jako plnohodnotných jazyků rovnocenných mluveným jazykům jednotlivých států, zapojení neslyšících lidí do všech oblastí vzdělávání od samého počátku a podporu lidských práv pro všechny.

Po přečtení prohlášení principů a dohody o budoucnosti Joem McLaughlinem, členem organizačního výboru, před přibližně 750 účastníky následoval emotivní potlesk, nadšené reakce a ovace ve stoje.

Účastníci kongresu ICED a komunita neslyšících v Britské Kolumbii byli vyzváni, aby dokument podepsali.

2011: Island – právní uznání islandského znakového jazyka

V červnu 2011 byl islandský znakový jazyk oficiálně uznán jako první jazyk.

Zákon nyní stanoví, že islandský znakový jazyk je prvním jazykem těch, kteří se na něj musí spoléhat při vyjadřování a komunikaci, a také jejich dětí. Státní orgány jej mají podporovat a rozvíjet.

Všichni, kteří potřebují používat islandský znakový jazyk, mají mít možnost naučit se jej a používat jej od počátku procesu osvojování jazyka nebo od okamžiku, kdy je diagnostikována neslyšnost, sluchové postižení nebo hluchoslepota.

Stejné právo mají také jejich nejbližší rodinní příslušníci.

Článek 5 zákona zároveň stanoví, že stát musí podporovat všechny oblasti vzdělávání a informovanosti týkající se islandského znakového jazyka.

Článek 7 zřizuje Výbor pro islandský znakový jazyk, jehož úkolem je poskytovat vládě poradenství při zavádění pravidel týkajících se islandského znakového jazyka.

Článek 13 zajišťuje, že všichni, kdo potřebují služby v islandském znakovém jazyce, k nim mají přístup.

2011: Polsko – právní uznání polského znakového jazyka

Polský znakový jazyk (Polski Język Migowy – PJM) je jazykem komunity neslyšících v Polsku. Podle zdroje vychází z německého znakového jazyka.

Jeho slovní zásoba a gramatika se liší od polštiny. Existuje však také manuálně kódovaná podoba polštiny známá jako System Językowo-Migowy (SJM), která je často používána tlumočníky v televizi a učiteli ve školách.

Polský znakový jazyk se začal formovat a rozšiřovat kolem roku 1817. V té době byl Jakubem Falkowským založen Instytut Głuchoniemych (Ústav pro neslyšící), kde začal vyučovat neslyšící děti poté, co se setkal s neslyšícím chlapcem Piotrem Gąsowským.

Polský znakový jazyk používá charakteristickou jednoruční prstovou abecedu vycházející z abecedy starého francouzského znakového jazyka.

V roce 2012 získal podle zdroje na základě „zákona o znakovém jazyce“ v Polsku oficiální status a lidé, kteří jej potřebují, si jej mohou zvolit jako jazyk výuky.

2013 – Dr. Markku Jokinen – předseda EUD

Dr. Markku Jokinen z Finska působí od roku 2013 jako prezident European Union of the Deaf (EUD).

Jeho hlavním cílem v rámci EUD je posilovat organizaci a pracovat na posílení evropského občanství neslyšících lidí prostřednictvím využívání nástrojů Evropské unie a dalších mezinárodních nástrojů, včetně Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Markku Jokinen se narodil v roce 1959 v Jämsänkoskách ve Finsku. V roce 1991 získal magisterský titul v oboru pedagogiky a kvalifikaci učitele základní školy na Univerzitě v Jyväskylä. V roce 1992 se stal kvalifikovaným učitelem neslyšících.

V letech 1992–1993 absolvoval postgraduální studium lingvistiky, psycholingvistiky a lingvistiky znakových jazyků na University of Rochester.

V roce 2012 získal čestný doktorát práv na Gallaudet University.

V letech 2003–2011 působil jako prezident Světové federace neslyšících. Účastnil se také historického kongresu ICED 2010 ve Vancouveru, který oficiálně odmítl rezoluce přijaté na druhém kongresu ICED v Miláně v roce 1880, jehož cílem bylo vytlačit znakový jazyk z učeben a nahradit jej čistě orální metodou.

V době vzniku zdrojového textu byl také prezidentem Finské asociace neslyšících a zasazoval se o ratifikaci Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením ve Finsku.

2013 – École de Théâtre Universelle (FR)

École de Théâtre Universelle (ETU) je první všeobecně zaměřená divadelní škola s výukou v úplném ponoření do znakového jazyka. Nabízí dvouletý diplomový program.

Martin Cros a Alexandre Bernhardt vedou tento jedinečný projekt ve Francii a Evropě. Vychází z jejich zkušeností s výukou divadla ve znakovém jazyce od roku 2013 v Théâtre du Grand Rond v Toulouse.

Projekt podporuje Olivier Schetrit, herec a vypravěč ve znakovém jazyce a doktor antropologie.

Škola spolupracuje také s rozsáhlou komunitou kulturních organizací používajících znakový jazyk v Toulouse. Na výuce se podílejí neslyšící herci a režiséři inscenací ve znakovém jazyce s cílem rozvíjet a zviditelňovat vizuální tvorbu specifickou pro znakový jazyk.

Cíl školy

Škola připravuje budoucí:

• divadelní herce,
• filmové herce a herečky,
• vypravěče,
• lektory herectví,
• tvůrce představení,
• režiséry.

Jako všeobecně zaměřené studium je také vstupní branou pro zájemce o profese:

• dramaturga,
• scénografa,
• světelného technika,
• dekoratéra.

Divadelní škola je výhradně ve znakovém jazyce, je všeobecně zaměřená, náročná, zakončená diplomem a založená na projektové pedagogice.

Jde o inovativní vzdělávací a výzkumné prostředí obohacené řadou partnerství a výměnných programů.

www.e-t-u.org

2013: Dr. Liisa Kauppinen získala Cenu OSN za lidská práva

Dr. Liisa Kauppinen obdržela v roce 2013 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku United Nations Human Rights Award.

Cena OSN v oblasti lidských práv je čestné ocenění udělované jednotlivcům a organizacím za mimořádný přínos v oblasti lidských práv každých pět let.

Dr. Kauppinen se významně zasloužila o zahrnutí odkazů na znakové jazyky, kulturu neslyšících, komunitu neslyšících a identitu neslyšících lidí do Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Její práce v oblasti lidských práv se však nezaměřovala pouze na práva neslyšících. Zabývala se také lidskými právy obecně a podporovala práva žen a žen se zdravotním postižením prostřednictvím spolupráce s dalšími aktivisty za lidská práva, představiteli vlád a mezinárodních nevládních organizací.

2014: Dánsko – právní uznání dánského znakového jazyka

Dne 13. května 2014 byl dánský znakový jazyk velkou většinou v dánském parlamentu uznán jako rovnocenný dánskému jazyku.

Dánský parlament zároveň zřídil Danish Sign Language Council, jehož úkolem je vytvářet principy a pravidla pro sledování vývoje dánského znakového jazyka a poskytovat poradenství a informace o tomto jazyce.

2014: Albánie – právní uznání albánského znakového jazyka

V roce 2014 byl právně uznán albánský znakový jazyk.

Albánský znakový jazyk (Gjuha e Shenjave Shqipe – AlbSL) patří mezi znakové jazyky neslyšících v Evropě. Podle zdroje není příbuzný s ostatními znakovými jazyky Balkánu.

Jde o relativně mladý jazyk, který se začal výrazněji rozvíjet především po pádu komunismu v roce 1990.

Během komunistického období se neslyšící lidé pravidelně nestýkali. Jejich komunikace probíhala především se slyšícími lidmi, a proto byla silně ovlivněna albánštinou. Ve velké míře se používala prstová abeceda, inicializované znaky a některá gesta převzatá od slyšících.

Po pádu komunismu se neslyšící začali více setkávat a postupně se vytvořil plnohodnotný znakový jazyk. Začali vytvářet nové znaky, které nahrazovaly dřívější používání prstové abecedy. Současně se dostali do kontaktu s mezinárodním znakovým systémem a dalšími evropskými znakovými jazyky, což vedlo k převzetí řady znaků.

Jazyk se podle zdroje stále rychle mění a nové inovace se šíří především z hlavního města Tirany do venkovských oblastí.

2014: Helga Stevens – druhá neslyšící členka Evropského parlamentu

V květnu 2014 byla Helga Stevens zvolena poslankyní Evropského parlamentu.

V listopadu 2014 byla zvolena místopředsedkyní skupiny Evropských konzervativců a reformistů.

Vedle své práce ve výborech působila Stevens také jako předsedkyně Disabilities Intergroup Evropského parlamentu, tedy meziskupiny zaměřené na otázky lidí se zdravotním postižením.

V říjnu 2016 skupina ECR oznámila, že Helga Stevens bude její kandidátkou na předsedkyni Evropského parlamentu.

---

 

Podle článku na internetu

Děkuji za článek ze zdroje: Hoensbroek, Nizozemsko, Deafmuseums.eu
Autor: Liesbeth Pyfers, dne července 2020
Další děkuji za článek ze zdroje: Preceden.com
Blog: Překlad do češtiny a úprava textu pomocí AI
Zdroj náhledového obrázku: Vytvořeno pomocí AI (symbolická ilustrace)
Optimalizace: Tomáš Wirth