Stanislav Kleisner – neslyšící pantomima, která mluvila beze slov – Chytrá řeč těla™ a Znakování bez hranic™

V historii české komunity neslyšících najdeme mnoho osobností, o kterých se dnes ví jen velmi málo. Přitom právě jejich životy ukazují, jak si neslyšící vytvářeli vlastní kulturní prostor, způsob vyjádření a možnosti umělecké tvorby.

Jedním z nich byl Stanislav Kleisner (1940–2025), neslyšící herec, režisér a pedagog, který více než čtyři desetiletí spojil svůj život s pantomimou.

Praha, Pantomima Svazu invalidů, scénka Ideální společnost, Talent Prahy 83, 1983
Archív: amaterskedivadlo.cz

Od narození neslyšící, k pantomimě ve 21 letech

Stanislav Kleisner se narodil 24. prosince 1940 a od narození byl neslyšící. Už v dětství měl vztah k pohybu, tanci a herectví. Rád s rodiči sledoval divadelní scénky z Národního divadla.

Po vyučení zámečníkem se ve svých jednadvaceti letech začal věnovat pantomimě. Postupně se z něj stal jeden z výrazných představitelů české pantomimy neslyšících.

Pantomima nebyla jen zábava

Pro neslyšící měla pantomima zvláštní význam. Byla vizuální. Nepotřebovala slyšené slovo ani zvukovou stránku divadla. Pracovala s tělem, výrazem obličeje, pohybem, prostorem a vizuálním příběhem.

Právě proto může být historie neslyšící pantomimy zajímavá i dnes. Ukazuje, že kultura neslyšících nevznikala pouze kolem znakového jazyka. Rozvíjela se také prostřednictvím divadla, pohybu, tance, výtvarného umění a dalších vizuálních forem.

Nepanto a Pantomima S. I.

V 70. letech se Stanislav Kleisner podílel na vzniku pražského souboru Nepanto. Později se stal výraznou osobností ústředního souboru Pantomima S. I., který vznikl v roce 1981 pod vedením Jindřicha Zemánka.

V souboru ztvárnil řadu rolí a podílel se také na jeho pedagogické a režijní práci. Pantomima S. I. se postupně stala významnou součástí české kultury neslyšících a účastnila se domácích i mezinárodních festivalů.

Učil další generaci

Kleisner nebyl pouze hercem. Důležitou součástí jeho práce bylo předávání zkušeností mladším neslyšícím.

Vedl také dětské pantomimické kroužky. Od roku 1986 například působil jako vedoucí kroužku pantomimy při škole pro neslyšící v Holečkově ulici v Praze. Děti pod jeho vedením vystupovaly na přehlídkách pantomimy neslyšících.

Jeho význam tak nespočíval jen v představeních, která odehrál. Spočíval také v tom, že pomáhal předávat zkušenost s vizuálním divadlem další generaci neslyšících.

Cena J. G. Deburau

Významným oceněním jeho práce byla Cena J. G. Deburau, kterou Stanislav Kleisner získal v roce 1996 na XIV. Mezinárodním festivalu pantomimy neslyšících v Brně. Mezinárodní porota mu ji udělila za jeho hereckou a pedagogickou činnost.

Cena nesla jméno Jean-Gasparda Deburaua, slavného mima 19. století a představitele postavy Pierota. Pro Kleisnera tak nešlo pouze o ocenění jednoho hereckého výkonu, ale o uznání jeho dlouholeté práce v pantomimě neslyšících a při předávání zkušeností dalším generacím.

Proč bychom na něj neměli zapomenout?

Dnes máme tendenci dívat se na historii neslyšících především prostřednictvím školství, znakového jazyka nebo boje za práva neslyšících. Kulturní historie však bývá méně viditelná.

Příběh Stanislava Kleisnera připomíná, že neslyšící nebyli pouze lidé, kteří potřebovali „přístup ke kultuře“. Sami kulturu vytvářeli.

V jeho případě prostřednictvím těla, pohybu, výrazu a pantomimy.

A možná právě proto stojí za to se k těmto příběhům vracet. Nejen jako ke vzpomínce na jednotlivé osobnosti, ale jako k součásti historie české kultury neslyšících.

Stanislav Kleisner nebyl jen neslyšící mim. Byl jedním z lidí, kteří pomáhali vytvářet historii neslyšícího divadla u nás.

Děkuji za přečtení 🙏
 Podle vlastního článku
Zdroj: Konzultace s AI (veřejně dostupné informační zdroje) + vlastní zpracování
Zdroj náhledového obrázku: Stanislav Kleisner
Publikováno: 5. října 2026
Autor: Tomáš Wirth

Stanislav Kleisner se svou manželkou Martou, jeden z nejvýznamnějších členů Pantomimy S.I. a Nepanto, obdržel na sklonku loňského roku významné ocenění Ministerstva kultury ČR – Cenu za přínos k rozvoji české kultury. V Nosticově paláci se sešlo při té příležitosti nejen několik členů jeho rodiny, ale také řada členů pantomimy neslyšících včetně dlouholetého vedoucího souboru P.S.I. Jindřicha Zemánka. (2012)