Luštění jazyka gest
„Inventář“ je rubrika, která zkoumá nebo představuje seznam, katalog či rejstřík.
„Na konci devatenáctého století byla gesta západní buržoazie nenávratně ztracena,“ píše Giorgio Agamben ve své eseji „Notes on Gesture“ z roku 1992. Podle tohoto filozofa byla počátkem dvacátého století patrná horečná snaha znovu vybudovat zaniklou říši smysluplných pohybů – odtud přehnaná gesta němého filmu 🎬 a divoké skoky moderního tance.
Určité „neviditelné síly“ – ekonomické faktory odpovědné za současné uvolnění i mechanizaci společnosti – učinily každodenní život pro mnohé téměř nečitelným. Tento pocit se opakuje napříč generacemi: lidé jsou popisováni jako stále nemotornější, nekoordinovaní a zároveň uniformní, jaksi méně lidští. Gesta „těch druhých“ (rasově, národně či generačně odlišných) působí zároveň náhodně i naprogramovaně 🤖. Konzervativní pozorovatel si klade otázku: proč pořád dělají ten zvláštní pohyb rukama, pažemi, rameny nebo boky?
Ve skutečnosti je pocit, že je ve světě gest něco v nepořádku, mnohem starší. Už antičtí autoři kritizovali řečníky za neukázněné používání těla. Aristoteles odsuzoval teatrální změny hlasu i gestikulaci. Cicero považoval divadlo za nebezpečný vzor fyzického projevu. Ideálem byl střídmý a důstojný pohyb.
V 1. století n. l. však rétor Quintilianus rozvinul myšlenku „univerzálního jazyka rukou“ – jazyka, který zahrnuje hlavu, obličej, obočí i nos. Po znovuobjevení jeho díla roku 1416 začíná moderní studium pohybu.
📚 Gesta jako jazyk těla
V následujících stoletích se objevují příručky, které mají napravit nedostatky veřejného projevu. Gesta jsou chápána jako opak babylonského zmatení jazyků – jako něco, co dokáže sdělit význam tam, kde slova selhávají.
Například Giovanni Bonifacio ve své knize Art of Signs (1616) tvrdí, že celé tělo komunikuje: hlava, ruce, prsty, hrudník, dokonce i kolena a chodidla 👣.
John Bulwer ve svých dílech Chirologia (1644) a Chironomia (1648) označuje gesto za „přirozený jazyk lidstva“, kterému rozumí lidé po celém světě bez výuky. Zároveň však připouští i jeho využití jako tajného kódu 🔐 – čímž si trochu protiřečí.
🇬🇧 Britská zdrženlivost
V 18. století se téma gest mění i v otázku národní identity. Angličtí autoři byli hrdí na své řečníky, ale zároveň přiznávali, že jim chybí výraznější tělesnost.
Joseph Addison si stěžoval, že kazatelé stojí strnule jako sochy 🗿 a ani nepohnou prstem, aby podpořili svá slova. Na rozdíl od řečníků antického Řecka a Říma postrádají „majestát ruky“.
📖 Gilbert Austin a systém gest
Na počátku 19. století vydává Gilbert Austin své zásadní dílo Chironomia (1806). Tvrdí, že Britové nejsou přirozeně gestikulující národ, ale přesto mohou dosáhnout elegance a přesvědčivosti.
Gilbert Austin ve své knize Chironomia (1806) tvrdil: „Není v povaze Britů gestikulovat; jsou vážní.“
Jeho kniha je pokusem vytvořit systém pro zaznamenávání gest – jakýsi „notový zápis“ pohybu 🎼. Pomocí malých ilustrací zachycuje širokou škálu emocí a pohybů: od zvědavosti přes zoufalství až po důrazné odmítnutí.
Austin zavádí komplikovaný systém značek: každé gesto je popsáno kombinací písmen označujících polohu ruky, směr pohybu a sílu. Například:
- phfd = ruka dolů, vodorovně vpřed, klesající
- seqn = ruka nahoře, šikmo, naznačující
Výsledkem je však systém natolik složitý, že je téměř nepoužitelný 😅. Řečník by se při jeho dodržování proměnil v mechanickou bytost.
Gilbert Austin, Chironomia (1806), deska 9.
Z knihy A. M. Bacona, Manuál gest (1875). Stejně jako Austin používá Bacon imaginární kouli k znázornění gest mluvčího.
🎭 Od gest k vědě o těle
Přesto měla Chironomia velký vliv. Inspirovala další autory i pedagogy – například Jonathan Barber dokonce vytvořil bambusovou konstrukci „sféry gest“ pro výuku na Harvardu.
V USA byl problém opačný než v Británii: řečníci gestikulovali až příliš. A. M. Bacon proto doporučoval umírněnost – podobně jako Hamlet radí hercům 🎭.
V širším kontextu je Austinovo dílo součástí velkého projektu 19. století: zachytit a analyzovat lidský pohyb. Podobně postupovali:
- Charles Darwin ve studii o výrazu emocí
- Jean-Martin Charcot při dokumentaci hysterie 📸
Gesto se tak stává objektem vědeckého zkoumání – rozkládá se na jednotlivé části, aby mohlo být pochopeno a zaznamenáno.
🤖 Paradox gest
Paradoxem je, že aby bylo možné pohyb popsat, musí být nejprve zastaven. Živý řečník se promění ve „mluvící sochu“ – a teprve potom může znovu ožít.
V tomto smyslu je Chironomia začátkem moderní fascinace tělem jako systémem znaků. Řečník i pacient se stávají objekty pozorování – jejich pohyby jsou řízeny, zapisovány a analyzovány.
A někdy to vypadá, jako by se proti tomu člověk chtěl vzbouřit ✊ – jako by jeho ruka náhle vybočila z předepsané trajektorie a vydala se vlastní, neprobádanou cestou.
Zdroj: www.cabinetmagazine.org/issues/26
✍️ Brian Dillon je britský editor časopisu Cabinet a přispívá do Frieze, Modern Painters a Art Review. Jeho memoár In the Dark Room získal Irish Book Award. 📚
Podle článku na internetu
Zdroj: cabinetmagazine.org
Nadpis: Inventory / Talk to the Hand, Deciphering the language of gesture
Autor: Brian Dillon, Léto 2007
Blog: Překlad do češtiny a úprava textu pomocí AI
Zdroj náhledového obrázku: AI (Gesta rukou napříč stoletími)
Optimalizace: Tomáš Wirth