Člověk a výchova: Eurytmicky ke znakovému jazyku

Eurytmicky ke znakovému jazyku, Karel Redlich

Člověk a výchova 02/2024

Cílem tohoto textu je rozumně vytyčit místo znakovému jazyku ve waldorfské pedagogice. Za tímto účelem cituji myšlenky Jana Amose Komenského o univerzálním jazyce pro lidstvo a úvahy Garricka Malleryho o znakových jazycích.[1] Celý text jsem zasadil do konceptu přednášky Rudolfa Steinera, kterou pronesl v roce 1920 k pedagogům z tehdy hlavního vzdělávacího proudu (Bazilej, 28. 4. 1920, přednáška 6.). Tuto Steinerovu přednášku jsem vybral „náhodně“ – byla zrovna po ruce a obsahovala vše podstatné, což souvisí i s impulsem od Gilada Goldshmidta.[2] Právě slovy Goldschmidta svůj článek uvedu: „Co by nám učitelům a vychovatelům sdělil Rudolf Steiner, kdyby se dnes objevil? Jaké nové pravdy nauky o člověku? Jaké metodické podněty? Které nové ideje a myšlenky a jaké nové organizační postupy? Řekl by vůbec něco nového?“

 

Osobně by mě velice zajímalo, jak by dnes Steiner nazíral na znakový jazyk. Zeptal bych se Steinera, zda se při tvorbě eurytmie a své nauky inspiroval znakovým jazykem (viz dále), a také na to, co si myslí o podstatě znakového jazyka a jeho užití pro univerzální způsob komunikace (v kombinaci s  mluvenou řečí).

 

Dlouho jsem si myslel, že Steiner znakový jazyk neznal. Objevil jsem však Steinerův životopis[3], cituji: „Rudolf Steiner měl o tři roky mladší sestru Leopoldinu a o pět let mladšího bratra Gustava, který byl od narození neslyšící a pravděpodobně měl lehčí mentální postižení. Sestra se po celý život starala o nejmladšího bratra vyžadujícího trvalou péči, otec rodiny byl od roku 1899 v penzi. Rudolf Steiner, coby nejstarší syn, rodinu pravidelně podporoval. Kromě finanční podpory usiloval Rudolf Steiner také o zajištění vzdělání pro Gustava, kterého se rodiče snažili umístit v několika zařízeních, ale „nechtěl jim tam zůstat a vždy se jim vrátil“, proto jej nechali doma. Rudolf Steiner bratrovi nejprve sehnal učitele pro neslyšící z Vídně, později mu zajistil vzdělávání ve škole pro neslyšící. Díky tomu Gustav znal znakovou řeč, četl, psal a dokázal vyslovit některá slova. Rudolf Steiner se rovněž naučil znakovou řeč, aby s bratrem mohl komunikovat.“ Rudolf Steiner, dle písemných záznamů z jeho přednášky dne 12. 7. 1915 od Willy Schlüeter (GA 39, s. 461), tvrdil následující: „Před mnoha lety jsem také dával lekce pro hluchoněmé…“

 

Zajímavé, viďte? Mluvil Steiner někdy o znakovém jazyce (resp. posunkové či znakové řeči)? A mohl se Steiner při tvorbě eurytmie inspirovat právě znakovým jazykem? Co by dnes Steiner tvrdil o znakovém jazyce?

 

Ale zpět ke Komenskému. Domnívám se, že Komenský nevyzkoušel možnost dorozumívání znakovými jazyky, a ani o tomto způsobu komunikace neuvažoval při vyvozování svých závěrů ve svých pojednáních o univerzálním jazyce. Z jeho písemných záznamů je patrné, že nevzal v potaz bytí člověka (jen/i) ve znakovém jazyce. Navzdory tomu, což je mimořádně zajímavé, Komenský při popisu ideálního univerzálního jazyka pro lidstvo nevědomě vystihuje právě univerzální principy znakových jazyků, cituji: „Tedy jedním z nejvyšších zákonů nového harmonického jazyka budiž neustálá harmonie mezi věcmi a slovy! To znamená, že jednoduché se má vyjadřovat jednoduše, složené složeně, tvrdé tvrdě, měkké měkce, krátké krátce, dlouhé dlouze, podobné podobně, opačné opačně, aby tak zvuk a struktura slov nebyly nikdy v neshodě s věcmi. (…) Slovo má vyjadřovat věc samu co nejpřesněji, aby co nejrychleji a nejpřípadněji vtisklo představu čili obraz téže věci do mysli toho, kdo to slovo slyší, aby tak věc i slovo (označující tu věc) i představa odtud v mysli vznikající byly obrazy paralelní, sobě ve všem podobné čili sebe navzájem představující. (…) K tomu se má propracovat jazyk moudrý.“ (s. 197) Dále Komenský tvrdí v souvislosti s hledáním univerzálního jazyka, že: „(…) k vyjadřování věcí duchovních se hodí hmotné věci tím lépe, čím více mají analogie.“ (s. 194) V Komenského textu stačí nahradit slova: zvuk za pohyb, slyší za vidí (a do třetice) slovo za znak a vznikne velice přesný popis znakového jazyka.

 

K tomu, jak vnímám analogii, použiji Malleryho citaci: „Prostřednictvím znaků je možné analogicky tvořit nové znaky pro morální a intelektuální pojmy, jak je to běžné po celém světě (…) Nehmatatelné a neviditelné koncepty je možné uchopit prostřednictvím vjemů hmotného světa a jeho viditelných objektů a vše poté vyjádřit ať už hlasem, který je určený pro uši, nebo pohybem určeným pro oči.“ (…) „Spojitost mezi pojmem a znakem je zřejmější a méně porušená, než spojitost mezi pojmem a slovem.“ (1880b, s. 4, 6)

 

Nyní již ke jmenované Steinerově přednášce, cituji: „Fyzické cvičenia, tie sme rozdelili tak, že rozlišujeme prostý fyziologický telocvik a to, čo nazývame eurytmiou (…) oduševnenou telesnou výchovu. (…) každý pohyb, ktorý dieťa robí, je oduševnený, že každý pohyb je nielen fyzickým pohybom, ale že každý pohyb je práve tak vyjadrením duše, ako je vyjadrením duše vyslovená hláska. (…) Eurytmie koniec koncov vedie k tomu, že ak tomu človek rozumie, eurytmizujúc, môže z eurytmie presne odčítať slovo či vetu, práve tak ako pri prostej hovorenej reči.“ (s. 23)

 

Mezi řádky čtu, že Steiner popisuje spolu s eurytmií i znakový jazyk, chcete-li řeč těla. Stejně tak tuto „řeč těla“ vidím v dalších Steinerových slovech: „To, čo je obrazné, vstúpi do dieťaťa zdravým spôsobom iba ak je to nejakým spôsobom previazané s vlastnou telesnosťou, ak je vlastná telesnosť s tým spojená. (…) Táto obraznosť, keď dieťa musí do obrazu vložiť samo seba, to je niečo, čo potom na dieťa trvalo pôsobí.“ (s. 21 – 22)

 

Neznalec eurytmie a naopak znalec znakového jazyka, by si mohl stále myslet, že se blíží pointa „příběhu“ a že přijde opravdu řeč na znakový jazyk. Dle mého názoru jsme totiž svědky vynikající argumentace pro výuku, podporu a rozvoj znakových jazyků. Pokračujme Steinerem: „Pozitívnym spôsobom však samotný fyziologický telocvik neprispieva k iniciatíve vôle. A nemôžem si pomôcť, ale prikladám tejto otázke veľký spoločenský význam. (…) vynaložil som veľa úsilia na to, aby som sa dostal takýmto veciam na koreň – aj toto vnímam ako výsledok veľkého vychvaľovania – ak smiem použiť tento výraz, ale prosím vás, aby ste mi to nevyčítali – fyziologického telocviku. Ten neposilňuje iniciatívu vôle! Iniciatíva vôle sa posilňuje tým, že človek vykonáva ako dieťa také pohyby, kde každý jednotlivý pohyb je zároveň pohybom duševným, kde sa duša vlieva do každého jednotlivého pohybu.“ (s. 24)

 

To je krásný apel trvající přesně 100 let a malý kousek. Je to pro mě oslavná píseň na znakový jazyk.

Steiner však o znakovém jazyce (posunkové či znakové řeči) během svých přednášek nikdy nepromluvil. Alespoň jsem doposud nic takového neobjevil. Později v tomto textu si dovoluji formulovat i hypotézu, proč tak Steiner „nikdy“ (opravdu nikdy?) neučinil.

 

Vycházím z tvrzení, že Steiner znal znakový jazyk díky svému mladšímu bratrovi. To znamená, že Steiner svou zkušenost přenesl do svého životního díla. Steiner považoval ruce za bránu k lidství a lidská gesta pro něj hrála velice významnou roli. Ve znakovém jazyce jsou ruce nejvýraznější části těla, které se pohybují: prsty, ruce, paže. Až při bližším seznámení se znakovým jazykem zjistíte, že zahrnuje i mistrné ovládnutí mimiky, pohyb očí, hlavy, ramen, trupu apod.

 

Steiner zdůrazňuje, že v prožívání pohybu a sebevyjadřování skrze pohyb (tedy v projevu vůle skrze svou tělesnost) je i další smysl: děti se mají učit citově prožívat věci, tvary a pohyb (významně v geometrii a psaní). Kromě toho Steiner hovoří o tom, že skrze sebeprociťování lidské bytosti dochází k plnému sebenazření, a tak nakonec i organickému sebepoznání. Např. o intelektu člověka Steiner tvrdí, že jej považuje za dokonalý jen tehdy, pokud vychází z celého člověka, ne když vystupuje jednostranně. Ano, hádáte správně, tu pomyslnou druhou stranu intelektu tvoří právě tělesné procítění skrze pohyb. Proto Steiner klade tak velký důraz na eurytmii (srov. s. 26).

 

Steiner eurytmii[4]  charakterizuje takto: „Eurytmia vznikla zo skutočnosti, že zmyslovo-nadzmyslovým zrením – ak smiem použiť tento goetheovský výraz – sa skúmajú pohybové tendencie hrtanu, podnebia a pier a že podľa goetheovského princípu metamorfózy sú pohyby jednotlivých orgánov prenesené na celého človeka. Goethe zastával názor, že celá rastlina je vlastne iba komplikovaným listom. My hovoríme: Všetky pohyby, ktoré človek môže urobiť zo svojej vôle, sú následným obrazom toho, čo nie je skutočnými pohybmi, ale pohybovými tendenciami v hlasových orgánoch, takže celý človek sa stáva živo pohyblivým hrtanom. Je to niečo, čo nesmierne prirodzene pôsobí na povahu detí, pretože stačí len vziať do úvahy, že hovorenie zvukom je iba lokalizáciou celkovej ľudskej činnosti“ (s. 23)

 

Podotýkám, že člověk v eurytmii prožívá „živoucí formy a rytmus života“ celým tělem, tedy i nohama. U znakového jazyka se používá jen horní polovina těla. Zatímco eurytmie se využívá k léčbě, umění, ztvárňuje „živoucí“ formy a jednotlivé hlásky mluvené řeči, tak znakový jazyk plní hlavně funkci jazyka a řeči. Další funkce znakového jazyka lze doložit spíše jen zkušeností a intuicí, než je vědecky potvrdit, např. jeho léčebně terapeutické využití (tělesnost, sebevyjádření a vztahy), nebo jeho jazykové univerzálie ve vztahu k dalším znakovým jazykům, ve vztahu k mimice, gestikulaci, pantomimě, mezilidské komunikaci a řeči těla obecně. Prostřednictvím znakového jazyka lze rovněž umělecky tvořit a prožívat „živoucí formy a rytmus života“. A v neposlední řadě má dle mého názoru znakový jazyk blahodárný dopad na rozvoj dítěte podobně jako eurytmie nebo cílená gestikulace během recitace básní či průpovědí. Znalost znakového jazyka lze přitom bohatě využít i v běžném životě (viz dále).

 

Přejděme k dalšímu zajímavému momentu ve Steinerově přednášce: „Pomerne dlhý čas (…) sa využíva k tomu, aby hneď ti najmenší mali výučbu cudzích jazykov. (…) A to má nesmierne hlboký účinok vo vzťahu k rozvoju živosti a vnímavosti detí, vo vzťahu k prebudeniu duší,“ (s. 22)

 

Dnes se zejména angličtina intenzivněji a intenzivněji (nejen) v českých (a nejen) waldorfských školách i školkách „dere a pere do dětských hlaviček“. Přitom, považte sami, Komenský nijak angličtinu nechválil, ba spíše naopak – jako univerzální jazyk pro lidstvo ji vysloveně nedoporučuje. Stejně tak Komenský nedoporučoval, aby se dítě učilo velkému množství jazyků. Současná preference angličtiny jako prvního cizího jazyka pro vzdělávání je diskutabilní nejen z důvodů právě uvedených, ale i na základě poznatků současných prozíravých lingvistů, filozofů a jim podobných. Ti nám sdělují, že „vzorce myšlení a hodnoty“ přicházející právě s angličtinou mají olbřímí vliv na proměnu kultury, jazyka a myšlení lidí. Angličtina přitom není univerzálním jazykem a na mnoha místech naší planety je pro srozumitelnou komunikaci tváří v tvář zcela nepoužitelná.

 

Mnohem praktičtější, aniž bych popíral význam cizího jazyka pro dítě, se mi v tomto směru jeví charakter člověka, např. odvaha, jeho jazykové a komunikační dovednosti a dar mluvit „rukama nohama“ nebo, jak se říká v ruštině, „všemi deseti“. Považte sami, jakou výbavu dostane dítě prostřednictvím znakového jazyka, pokud uvažujeme právě o lidské schopnosti mluvit s cizincem „všemi deseti“ či „rukama nohama“? Odpovím stručně: výbavu dostane obrovskou.

 

Je všeobecně známo, že Steiner dbal u dětí od jejich útlého věku o řádné oduševnění rukou, což rozvinuli i jeho následovníci. Jako zářný příklad uvedu práci Wilmy Ellersiek, která doprovází (mluvené) básničky a průpovědi precizními pohyby, gesty, pragesty. Cituji: „(…) pragesta, kterými se zjevuje tvůrčí duch. (…) Dejte je dětem, zmírněte nouzi. Je to náš úkol, nesmíme dětem tuto službu upřít. (…) dětem dáváme kameny namísto chleba.“ K tomu[5] srov. citaci ze zprávy o semináři podle Wilmy Ellersiek s Jacqueline Walter-Baumgarten na téma pohybové hry a hry s gesty rukou: „Z materialisticky-pedagogického hlediska jsou básničky s doprovodem pohybů dobré pro rozvoj koordinace pohybů, jemné motoriky, řeči. Z pohledu antroposofické pedagogiky navíc pomáhá budovat volní síly, tedy to, co v současnosti ve výchově chybí nejvíce.“ Steiner nevaroval před ochrnutím vůle jen tak zbůhdarma (srov. s. 23). Proč tedy Steiner o znakovém jazyce nepřednášel, když měl možnost jeho užitečnost sám poznat? Co mu v tom bránilo?

 

Hypotéza, kterou nabízím, příkladně vystihuje období po „Milánském kongresu učitelů neslyšících“ (rok 1880). Od tohoto data začaly být znakové jazyky potírány ve školách pro neslyšící děti a v některých částech světa velice důsledně, např. na území dnešního Německa.[6] Duchovní a myšlenkový záběr Steinera byl obrovský, proto si myslím, že o znakovém jazyku nemluvil záměrně. Pokud by o něm mluvil kladně, tak by to mohlo zdiskreditovat jeho nauku.[7] Z dalšího úhlu pohledu mi však přijde možné, že Steiner svou znalost znakového jazyka do své nauky zcela vědomě zakomponoval a „jen“ o tom „pomlčel“.

 

Znakový jazyk je organizován obdobně jako mluvené jazyky, jen způsob jeho přenosu je odlišný, existuje v jiné modalitě. Modalita mluvených jazyků je více abstraktní, protože je založena na sluchu, a tak vytvořila „babylon jazyků“. Modalita znakových jazyků je více konkrétní, protože je založena na zraku, a tak vytváří „univerzální jazyk“. Obojí způsob dorozumívání, tedy mluvení a znakování lze rovněž libovolně spojovat. Tím vzniká olbřímí potenciál pro všestranné užití.

 

K tomu Mallery uvádí: „Znaky jsou tvořeny obrysovými koncepty, svou formou, umístněním a pozicemi, tedy těmi prvky znaku, na kterých jsou založeny, a které se navzájem produktivně kombinují. (…) Znakový jazyk (…) nemá vztah k abecedě či fonetice mluveného jazyka.” (Mallery 1880b, s. 4, 6). A proto: „(…) jsou znakové jazyky nezávislé na mluvených jazycích. Znaky mohou plně nahrazovat mluvená slova nebo je doplňovat a jinak zdůrazňovat.“ (Mallery 1880a, s. 4, 6). „Člověk je schopný svýma rukama, prsty, mimikou a dalšími pohyby těla vyjádřit jakoukoli myšlenku, kterou lze vyjádřit slovy. (…) Proces, jakým se tyto prostředky vyjadřují, probíhá jen odlišným způsobem než mluvením.“ Mallery (1880b, s. 3)

 

Skutečnost, že znakový jazyk existuje v jiné modalitě, než jazyk mluvený, přináší řadu „překvapení“. Jazyky existující v modalitě „pohyb – zrak“ lze totiž velice efektivně použít v situacích, kde jazyky odvislé od modality „hlas – sluch“ naprosto selhávají. Existují situace v běžném životě člověka, kde jsou mluvené jazyky nepraktické a ve výsledku i nepoužitelné. Jde o extrémně hlučná prostředí ve stavebnictví, v tovární výrobě nebo dopravě, ale i na koncertech, poutích a při dalších formách zábavy. Dále jde o situace, kde je potřeba zachovat ticho, např. při lovu, boji, pietě, odpočinku, spánku, relaxaci, meditaci aj. Znakový jazyk je efektivnější i na větší vzdálenost a je zcela výjimečný při komunikaci přes různé skleněné bariéry (okna domů, hal, obchodů, dopravních prostředků aj.). A aby toho nebylo málo, tak skvěle funguje i pod vodou. Zkrátka znakový jazyk překonává akustické bariéry všeho druhu. Někdo možná namítne: „To je přeci přirozené, vždyť všechno, co potřebuji, můžu říct potom, až pomine akustická bariéra. Nebo použiju telefon či jinou kompenzační pomůcku.“ Ano, v takových situacích přeci mluvit nejde, tak se prostě nemluví. Jen se předají jednodušší signály či gesta a v zásadě se čeká na příhodnější okamžik, kdy bude možné promluvit znovu ústy. To je sice rozšířenější, ale ve své podstatě omezenější, způsob komunikace se svými bližními. Pro toho, kdo umí znakový jazyk, nejsou výše uvedené situace žádnou velkou překážkou k efektivní komunikaci.

 

Jedná se o odlišnou modalitu existence člověka, která prakticky dotváří obraz lidství, obraz člověka. Akademická obec si této lidské schopnosti již všimla a nazývá ji bimodálním bilingvismem a považuje ji za superschopnost. Jako slyšící syn neslyšících rodičů tuto dvojí modalitu žiju celý svůj život a tvrdím, že lidé tuto schopnost spíše ignorují, i přes to, že se jim manifestuje v plné kráse před očima. Přitom se této schopnosti lze naučit. Proč se tak tedy neděje? K tomu se vyjadřuji jinde[8]: „Zhusta se tvrdí, že jsme ve hmotě ponoření až po uši, že už jsme dosáhli dna. Já tvrdím, že na dno stále ještě míříme. A pokud skutečně chceme poznat hmotu, je potřeba ponořit se do vlastního těla. A kromě jiného alespoň v základech ovládnout tělo (nejen hlasové orgány) k vědomému vyjadřování myšlenek a mezilidské komunikaci obecně, a tak tělo „produchovnit svou vůlí“. Jinak řečeno: (…)  znakový jazyk má kladný dopad na vývoj hrubé i jemné motoriky, osvojení prostorové orientace a pohybu v prostoru (prožívání tělesnosti). (…) přirozeně propojuje obě mozkové hemisféry, protože je vizuálně – motorický. (…) je užitečný v dramatické i komunikační výchově. (…) má obrovské uplatnění v jazykovém vzdělávání obecně, protože rozvíjí logiku i různorodé kognitivní schopnosti, např. metaforu a metonymii, analogii, sémantiku, pomáhá uchopit (doslova) kategorizaci světa, jazykové univerzálie atd. (…) odbourává omezené stereotypy naší komunikace na rovině subjektivní i objektivní.“ Důkazem o správnosti této cesty je čilý a činorodý zájem dětí o tento jazyk. A nakonec je znakový jazyk jediný způsob, jak se domluvit s neslyšícími dětmi i dospělými a rovněž se slyšícími dětmi, které nedokáží mluvit či sluchem porozumět, nebo jim chybí jiné potřebné komunikační dovednosti (významně u dětí s poruchou autistického spektra).“

 

Inspiraci lze najít u lidí neslyšících a jejich dětí (jak slyšících tak neslyšících), tedy u rodilých mluvčích znakového jazyka i jeho dalších uživatelů. Budete překvapeni, jak snadno a smysluplně lze komunikovat skrze národní znakové jazyky napříč celým světem. Neslyšící lidé těží ze znakového jazyka maximum, totiž jeho univerzální jazykové principy.

 

Totéž učinili i severoameričtí indiáni, kteří používali znakové jazyky velice aktivně. Hledejme inspiraci tedy i u nich. Indiáni používali znakový jazyk jak z praktických důvodů (lov, boj, utajení, komunikace na větší vzdálenost, komunikace s příslušníky jiných kmenů), tak z důvodů duchovních (umění, zábava, vypravěčství a spiritualita). A jak se z toho poučila evropská civilizace? Indiánskou moudrost rozvíjeli významně zakladatelé woodcraftu a skakutingu (E. T. Seton a R. B. Powell). Ale tato doba již dávno pominula, a nám zbyly jen oči pro pláč a v ruce pár učebnic znakového jazyka. Tyto skautské učebnice jsou nejpilněji studovány příznivci indiánských kultur, zatímco členové skautských oddílů, včetně svých vedoucích, o znakovém jazyce až na výjimky ani neslyšeli, natož aby ho alespoň elementárně používali. Výslovné přání zakladatele skautingu[9], aby se znakový jazyk rozšířil mezinárodně, je dnes skautským hnutím a jeho představiteli zcela ignorováno. Dokonce i myšlenka o „univerzálnosti znakové řeči“, kterou pravděpodobně skauti rozšířili do celého světa, je dnes moderní lingvistikou vyvrácena.

 

Moderní lingvistika svorně po celém světě tvrdí, že jednotlivé národní znakové jazyky nejsou mezinárodní. Jde však jen o malý výsek pravdy, tak malý, že jej považuji ve svém důsledku za zcela matoucí a zavádějící. Ano, žádný z národních znakových jazyků není ze své podstaty mezinárodní, ale při troše dobré vůle jsou znakové jazyky ve svém souhrnu mezinárodní všechny. Protože základní slovní zásoba i gramatické principy různých znakových jazyků jsou z velké míry shodné. Mezinárodní uplatnění jakéhokoliv národního znakového jazyka je tedy pro své jazykové univerzálie obrovské a v tomto ohledu předčí všechny mluvené jazyky, „jakkoliv“ jsou si vývojově příbuzné (vyjma jazykového vymezování typu: čeština – slovenština, apod.). Samozřejmě existují národní znakové jazyky, které mají spojitost pojmů a znaků pevnější, chcete-li: jasnější a srozumitelnější, než jiné národní znakové jazyky (srov. Mallery 1880b, aj.). Český znakový jazyk je v tomto ohledu zcela mimořádný, protože jeho vývoj byl více přirozený, než uměle řízený, navíc byl čile podporován, a dokonce se nám zachoval ve své původní podobě.

 

Existují limity znakového jazyka a to zejména v komunikaci písemné či telefonické. Projevy znakového jazyka je však možné zaznamenat na video. Tímto způsobem lze znakovým jazykem komunikovat i na dálku a v reálném čase. Existuje však jiná podstatná překážka, totiž že znakové jazyky nejsou rozšířené mezi slyšícími lidmi. To lze, podle mého názoru, cílevědomou prací učitelů po celém světě postupně změnit.

 

Steiner by dnes myslím docenil význam znakového jazyka a poukázal na jeho praktičnost v dětství i dospělosti člověka. Jako první cizí jazyk pro děti, který ve smyslu Steinerových slov otevírá dítěti nové obzory, je dle mého názoru vhodnější jazyk znakový, než mluvený, právě pro svou přirozenou vlastnost oduševňovat pohyby dítěte a rozvíjet jeho vůli i komunikační schopnosti. Praktické využití znakového jazyka v dalším životě dítěte je zcela mimořádné. Z logiky věci tedy navrhuji pro výuku prvního cizího jazyka upřednostnit znakový jazyk před jazykem mluveným. Cizí mluvený jazyk lze zařadit jako druhý cizí jazyk.

 

Domnívám se, že znakové jazyky mají potenciál prakticky rozvíjet Steinerovu nauku. Waldorfská pedagogika by se tak mohla stát průkopníkem v zapojení znakového jazyka do běžné výuky v mateřských, základních i středních školách. Členům waldorfských kolegií si tedy dovoluji doporučit, aby znakový jazyk zařadili do výuky dětí. Činím tak na základě Steinerových slov týkajících se: 1) využití eurytmie ke vzájemnému dorozumění, 2) zdůrazňování gestikulace u dětí, 3) vědomého a oduševnělého používání vlastního těla – významně rukou a 4) brzkého zapojení druhého (cizího) jazyka do výuky.

 

Znakový jazyk je rovněž skvělým zdrojem pro seberozvoj vychovatelů, pedagogů a rodičů dětí.

 

Karel Redlich, 17. 11. 2023, Semily

(karel.redlich@volny.cz)

[1] Komenský, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských, III. Svazek – Panglottia, Praha: Svoboda, 1992, s. 175-251. Mallery, G.: Collection of gesture signs and signals of the north American Indians with some comparisons. (1880a) Introduction to the study of sign language among the north American Indians as illustrating the gesture speech of mankind. (1880b) Sign Language Among North American Indians Compared With That Among Other Peoples And Deaf-Mutes. (1881) Vše vydáno ve Washington: Smithsonian Institution, Bureau of ethnology. (překlad z angličtiny – autor článku)

[2] Steiner, R.: Obnovenie pedagogicko-didaktického umenia pomocou duchovnej vedy (překlad Robert Blaschke); Goldshmidt, G.: Waldorfská škola potřebuje nový spirituální podnět. Člověk a výchova. Časopis pro waldorfskou pedagogiku 2/2020, AWŠ ČR a AWMŠ ČR, ISSN 2464-5680, s. 20 – 28

[3] Dostupné na http://antroposofickamedicina.cz/rudolf-steiner (Sdružení pro antroposofickou medicínu z.s.)

[4] Podrobně k eurytmii zde: www.anthroposof.cz/online/eurytmie (Anthroposofická společnost v České republice z.s.)

[5] Předchozí citace Wilmy Ellersiek viz „Rytmicko hudební činnost v 1. sedmiletí. Poukazy k jazykovému utváření: veršů, jazykových her, rytmicko hudebního vyprávění a her s gesty rukou.“ (bibliografické údaje neuvedeny – kopie pracovního textu vydaného pravděpodobně k semináři s Jacqueline Walter-Baumgarten; dostupné na www.karelredlich.cz/ellersiek.jpg).

Následující citace viz „Seminář, pohybové hry s gesty rukou podle Wilmy Ellersiek s Jacqueline Walter-Baumgarten“ Studánka č. 41 – Dětský svět obrazů (Jaro 2015, s. 12-13), příloha k časopisu Člověk a výchova. Časopis pro waldorfskou pedagogiku 1/2015, AWŠ ČR a AWMŠ ČR, ISSN 2464-5680. Obdobný seminář proběhl v ČR již potřetí a opět v MŠ MAITREA o.p.s. ve Slušticích. Cituji z pozvánky na tento seminář: „Aktivity tohoto hnutí jsou vyvíjeny jako léčebný proces pomáhající oslabovat negativní vlivy dopadů materialisticky orientovaného přístupu k životu, který dnešní děti obklopuje.“ Dostupné na http://www.karelredlich.cz/pozvanka.pdf

K tomu srov. má doporučení: „(…) znakový jazyk všestranně rozvíjí komunikační schopnosti kohokoliv a zejména dětí a (…) pomáhá odbourat špatné návyky pramenící z nadměrného používání moderních technologických „edukačních“ hračiček a vymožeností všeho druhu (mobily, tablety).“ Viz Redlich, K. (2020) Znaková řeč hluchých lidí aneb ochota ke znakovému jazyku neslyšících. Rubrika názory. Naše Pojizeří, (Naše Jablonecko, s.r.o.), dostupné na https://www.nasepojizeri.cz/semilsko-aktualne/znakova-rec-hluchych-lidi-aneb-ochota-ke-znakovemu-jazyku-neslysicich/?aktualitaId=67022

[6] Viz Hudáková, A.: Milánský kongres – podrobnosti, souvislosti. Info-Zpravodaj 3/2012, str. 7-10. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených. (dostupné na internetu).

[7] „Přesněji od roku 1880 (…) díky usnesení Milánského kongresu učitelů neslyšících (…) se znakový jazyk (…) oficiálně nesmí používat, neboť jsou preferovány pouze metody tzv. orální, kladoucí důraz na výuku a užívání mluvené řeči, jejíž ovládnutí je jedinou cestou k plnohodnotné integraci neslyšících do slyšící společnosti.“ Viz Okrouhlíková, L.: Český znakový jazyk jako komunikační prostředek ve vzdělávání v 19. století. In Komunikace nejen ve speciálně pedagogickém kontextu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020, s. 95–100. ISBN 978-80-244-5689-8. (dostupné na internetu)

[8] Viz Redlich, K. (2020), pozn. pod čarou č. 6

[9] Tomkins, W.: Indian sign language. (Republication of Universal Indian Sign Language of the Plains Indians of North America 5th ed. 1931.) New York: Dover Publications, 1969, s. 9, citace dostupná na http://www.karelredlich.cz/tomkins.png

 

Komentář k videu od Karla Redlicha: „Děkuji redakci časopisu, že článek vydala. V tomto videu svůj článek představuji v českém znakovém jazyce a dotazuji se neslyšících čtenářů, zda mají zájem o detailnější výklad tohoto tématu v jejich preferovaném jazyce. Činím tak s vědomím, že čeština je pro neslyšící lidi cizím jazykem a mnozí z nich nerozumí jazykovým nuancím v češtině a celkově jim může smysl mého textu uniknout. Zároveň to činím s ohledem na nevyváženost prezentace odborných/akademických psaných textů týkajících se právě hlavního způsobu komunikace neslyšících lidí – českého znakového jazyka. Slyšící odborníci zhusta vydávají různé psané texty na téma českého znakového jazyka, aniž by své poznání prezentovali právě v jazyce, o kterém píší. Těším se na odezvy od čtenářů a znakovému jazyku i jeho uživatelům přeji hodně zdaru ☀️“