Už v roce 1832 přišel italský učenec Andrea de Jorio s překvapivou myšlenkou: gesta starověkých Řeků nezmizela. Podle něj přežila až do moderní doby – v každodenní komunikaci obyvatel Neapole.
Co to znamená pro dnešní svět neverbální komunikace? 🤔
👤 Kdo byl Andrea de Jorio?
Foto: bridgemanimages.com
Andrea de Jorio (1769–1851) byl italský archeolog, kněz a badatel, který se zabýval lidskou komunikací – konkrétně gesty. Jeho práce byla na svou dobu revoluční, protože spojovala historii, umění a živé pozorování lidí.
Ancient Greek Dance – World History Encyclopedia, zdroj: worldhistory.org
(PDF) The sanctuary of artemis Brauronia, in: From Artemis to Diana, Acta Hypoborea 12, 2009, zdroj: academia.edu
Asta 574 / Lotto n° 628| Il Ponte Aste | Vendite e Valutazioni in Asta | Dipinti Antichi, Arte Moderna e Contemporanea, Gioielli e tanto altro, zdroj: ponteonline.com
📖 Kniha, která předběhla dobu
V roce 1832 vydal dílo La mimica degli antichi investigata nel gestire napoletano (Mimika starověkých zkoumaná skrze neapolská gesta).
Mimikry starověku Andrea de Jorio, zdroj: invaluable.com
Kniha: Gesture in Naples and Gesture in Classical Antiquity, zdroj: books.google.cz
Jeho hlavní teze byla odvážná:
Gesta starověkých civilizací nezanikla – přežila v moderní kultuře.
🔍 Jak to dokazoval?
De Jorio kombinoval několik přístupů:
- analýzu starověkého umění (vázy, fresky, reliéfy 🏺)
- pozorování gest běžných lidí v Neapoli 👀
- porovnávání významů a kontextů
Zjistil, že mnoho gest má stejný význam napříč tisíciletími.
✋ Příklady gest
- zvednutá ruka jako symbol přísahy nebo pravdy
- výrazná gestikulace prsty pro zdůraznění emocí
- divadelní gesta používaná v rétorice a vyprávění 🎭
🌍 Proč je to důležité dnes?
De Jorio vlastně položil základy oborů, které dnes bereme jako samozřejmé:
- neverbální komunikace
- antropologie
- semiotika
Jeho práce naznačuje něco zásadního:
Gesta mohou fungovat jako univerzální jazyk napříč kulturami a časem.
💡 Přesah do současnosti
V době globalizace a digitální komunikace se znovu objevuje potřeba univerzálního vizuálního jazyka.
To, co dnes nazýváme „vizuální komunikace“ nebo „inkluzivní design“, má možná hlubší kořeny, než si myslíme.
De Jorio by dnes možná řekl:
Neobjevujeme nic nového. Jen znovu nacházíme to, co jsme už dávno uměli. ✨
📚 Zdroje
Podle vlastního článku
Zdroj: Konzultace s AI (veřejně dostupné informační zdroje) + vlastní zpracování
Zdroj náhledového obrázku: AI (Studium gestů a historie)
Autor: Tomáš Wirth
Rozhovor pomocí gest na řecké váze
Andrea Vincenzo de Jorio byl známý starožitník a archeolog, stejně jako kanovník neapolské katedrály. Narodil se na ostrově Procida v roce 1769 ve slavné a významné rodině. Mezi jeho předky patřilo mnoho významných církevních osobností, jeho otec byl známý právník a jeho strýc, Michele de Jorio, byl ještě slavnější: byl profesorem práva na univerzitě Federico II a významným členem vlády krále Ferdinanda.
Když otec Andrey de Joria v roce 1781 zemřel, jeho výchova byla svěřena dalším dvěma strýcům, biskupovi a kanovníkovi katedrály. Andrea se už v mladém věku rozhodl stát se také knězem. Rychle postupoval v kariéře a stal se rovněž kanovníkem.
Zároveň se však s velkým zápalem věnoval studiu starověku a tento zájem nakonec převážil nad jeho povinnostmi v církvi. V roce 1811 byl po vydání významné archeologické monografie jmenován kurátorem Královského muzea v Neapoli, kde byly uchovávány všechny nálezy z Herculanea, Pompejí a dalších vykopávek.
Tuto funkci zastával až do své smrti v Neapoli v roce 1851 a publikoval několik archeologických prací, z nichž některé měly velký význam.
Zdroj: researchgate.net
Tabule II z díla La mimica… od Andrey de Jorio
Zdroj: researchgate.net
Tabule VII z La mimica… od Andrey de Jorio
Podívejme se krátce na další příklad, který je pro nás zajímavý, protože ukazuje, jak de Jorio do těchto obrazů začleňoval postavy převzaté ze starověkých fresek, aby dokázal, že tyto figury se mohou dokonale uplatnit ve scénách současného života v Neapoli. Jde o vizuální prezentaci jeho tezí.
V tomto příkladu vidíme nevěstu, která je poprvé přiváděna do domu svého manžela (obr. 6). Nevěsta, zamlklá a připravená k pláči, je doprovázena svou družičkou, která gestem komentuje její krásu směrem k tchyni. Ta ji vítá dvěma gesty – jedním si lehce nadzvedá sukni a oddaluje ji od břicha, čímž vyjadřuje přání budoucího těhotenství, a druhým směřuje ruku ve znamení „fica“ k nevěstě jako gesto požehnání a přání plodnosti.
Za ní, u stolu, manžel vybízí svého společníka k pití. Ten však odpovídá gestem, že by si raději dal něco k jídlu. Nakonec se podívejme na postavu zcela vlevo na obraze. Ukazuje na nevěstu a obrací se k někomu, kdo není na obraze vidět. Výraz jeho tváře naznačuje, jak je hrdý na to, že tak jemná a krásná dívka se stává členkou jeho rodiny.
Zdroj: researchgate.net
Tabule IX z La mimica… od Andrey de Jorio
Zdroj: researchgate.net
Srovnání mezi postavou na fresce z Herculanea a postavou z Tabule VII z La mimica… od Andrey de Jorio
Zdroj: researchgate.net
Andrea de Jorio (1769–1851)
