Útulna sv. Josefa pro hluchoněmé ženy a dívky v Praze-Horní Krči
Útulna sv. Josefa pro hluchoněmé ženy a dívky vznikla 25. května 1893 v Horní Krči u Prahy jako odpověď na sociální situaci neslyšících žen na konci 19. století. V době, kdy byla většina sociální péče založena na charitě a církevních iniciativách, představovala tato útulna mimořádně specializované zařízení zaměřené výhradně na ženy a dívky se sluchovým postižením.
Objekt zakoupili a zřídili dva páteři, Karel Kmoch a Jan Vlk, kteří stáli u samotného zrodu myšlenky vytvořit bezpečné a stabilní zázemí pro hluchoněmé ženy bez rodinného zajištění, zaměstnání či finančních prostředků. Později přešla správa útulny na kongregaci školských sester de Notre Dame, která zařízení dále rozšířila a systematizovala jeho provoz.
Útulna sloužila nejen jako přístřeší, ale také jako sociální a pracovní zařízení. Chovankyně se zde věnovaly především ručním pracím, praní a žehlení prádla, čímž se podílely na chodu instituce a zároveň získávaly základní pracovní návyky. Pro mnohé z nich představovala útulna dlouhodobé, v některých případech dokonce doživotní zázemí, což odráží tehdejší omezené možnosti samostatného uplatnění neslyšících žen ve společnosti.
Význam útulny přesahoval pouhou materiální pomoc. Duchovní správci a kaplani se věnovali také vzdělávací a psychologické podpoře chovanek. Mezi nimi působil i pozdější pražský arcibiskup Josef Jaroslav Beran, jehož angažovanost dokládá snahu o komplexní péči zahrnující nejen tělesné, ale i duševní a duchovní potřeby neslyšících žen.
Po druhé světové válce a zejména po roce 1950 došlo k postupné transformaci sociálních zařízení v Československu. V roce 1953 byla útulna přemístěna do zámku Šebetov, kde se stala součástí nově vznikajícího zařízení sociální péče. Na tuto kontinuitu dnes navazují Sociální služby Šebetov, které se hlásí k historickým kořenům původní instituce.
Existence útulny v Praze-Horní Krči je dnes doložena nejen archivními dokumenty a odbornými pracemi, ale také dobovými pohlednicemi s označením „Útulna pro hluchoněmé ženy a dívky“. Tyto vizuální prameny představují cenné svědectví o podobě i významu zařízení a zároveň připomínají často opomíjenou kapitolu dějin sociální péče o neslyšící.
Útulna pro hluchoněmé ženy a dívky v Praze-Horní Krči tak nebyla výjimkou ani epizodou bez pokračování, ale důležitým článkem v dlouhém řetězci snah o důstojný život neslyšících žen, jejichž příběhy se dnes k nám vracejí prostřednictvím archivů, pohlednic a historické paměti.
Útulna pro hluchoněmé ženy a dívky V Praze – Horní Krči
Chovanky ústavu, vnitřek kaple, pohled ze zahrady
Zdroj: Aukro.cz
Kaple útulny pro hluchoněmé ženya dívky v Praze – Horní Krči, 1938
Zdroj: Aukro.cz
Věcná loterie: Útulny pro hluchoněmé ženy a dívky v Praze – Horní Krči v roce 1937
Zdroj: Aukro.cz
Žádost o pomoc: Správa útulny pro hluchoněmé ženy a dívky
Zdroj: Aukro.cz
Útulna hluchoněmých žen a dívek v Praze-Horní Krči
Kalendářík na rok 1946
Zdroj: Aukce prodejce www.starepohledy.cz
Kalendářík na rok 1947
Zdroj: Antikvariát Beneš
Ježíši, Maria, Josefe žehnej nám a ochraňujte nás!
Šťastný a požehnaný rok 1942 přeje svým dobrodincům
Útulna hluchoněmých žen a dívek v Praze – Horní Krči
Litera, Praha X., rozměr: 15×9,7cm
Zdroj: Aukro.cz
Kde přesně stál Útulek pro neslyšící ženy a dívky v Horní Krči u Prahy?
Útulek byl založen v roce 1893 a nacházel se na spodním konci ulice Hornokrčská, v blízkosti místa, kde dnes stojí Škola sv. Augustina (naproti bývalému autosalonu). Budova sloužila jako specializované zařízení pro neslyšící ženy a dívky, poskytovala jim ubytování, pracovní uplatnění a základní vzdělání.
Dnes, vlivem přestavby v 60. letech, místo vypadá značně jinak a původní podoba útulku je těžko rozpoznatelná. Přesto lokalita zůstává významnou pamětí na historickou péči o neslyšící ženy v Praze.
Primární historické a akademické zdroje
-
Univerzita Palackého v Olomouci – knihovní katalog
Stručné bibliografické údaje o útulně v Horní Krči (založení, autoři, působení) – vhodné jako podklad pro faktografii.
Knihovna UPOL
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?key=3857549001&repo=upolrepo -
Bakalářská práce / výzkum (theses.cz)
Uvedení útulny v širším kontextu péče o hluchoněmé v českých zemích a její transformace v 50. letech. Theses
https://theses.cz/id/xmadjq/39003479 -
Historie přes pdf práce / akademický text
Publikace shrnující vznik útulny a její role mezi dalšími ústavy pro neslyšící v 19. a 20. století.
Theses
https://theses.cz/id/81pewe/123625-496976436.pdf
Přehled zařízení sociální péče pro neslyšící mládež do roku 1939
1873 – Učňovský fond Podpůrného spolku hluchoněmých (SFS), Praha
Jeden z nejstarších nástrojů systematické podpory neslyšící mládeže v českých zemích. Fond umožňoval financovat učňovské vzdělávání, pracovní pomůcky a základní životní potřeby mladých hluchoněmých při vstupu do řemesel a zaměstnání.
1893 – Útulek (Útulna) pro hluchoněmé ženy a dívky, Horní Krč u Prahy
Specializované charitativní zařízení zaměřené na neslyšící ženy a dívky bez rodinného či sociálního zázemí. Poskytovalo bydlení, pracovní uplatnění (ruční práce, prádelna) a v některých případech i doživotní péči.
1920 – Odbor sociální péče o hluchoněmé Zemského spolku pro péči o hluchoněmé, Praha
Institucionalizovaná forma sociální práce zaměřená na koordinaci pomoci neslyšícím po vzniku Československa. Zabýval se sociálním poradenstvím, zprostředkováním práce a podporou rodin s neslyšícími dětmi.
1927 – Ústřední poradna pro hluchoněmé Zemské ústřední jednoty hluchoněmých, Brno
Poradenské centrum s celostátní působností. Poskytovalo odborné sociální a pracovní poradenství, podporovalo emancipaci neslyšících a spolupracovalo s profesními a spolkovými strukturami.
1927 – Útulek pro neslyšící učně, Praha
Zařízení určené mladým neslyšícím učňům, kteří přicházeli za vzděláním a prací do Prahy. Nabízelo ubytování, dohled a sociální podporu v přechodném období odborné přípravy.
1929 – Svatojánský ústav pro hluchoněmé a zmrzačelé dívky, Hradec Králové
Ústav kombinující sociální, zdravotní a výchovnou péči. Zaměřoval se na dívky s kombinovaným postižením, přičemž důraz byl kladen na pracovní výchovu a ochranu sociálně zranitelné skupiny.
1930 – Ústav pro hluchoněmé, škole odrostlé dívky, Bechyně
Zařízení určené dívkám, které již ukončily školní docházku. Poskytovalo pokračující sociální a pracovní přípravu, s cílem zvýšit jejich samostatnost a uplatnění v dospělosti.
1931 – Ústav sociálně-zdravotní péče o hluchoněmou mládež, Praha
Moderně koncipované zařízení propojující sociální a zdravotní péči. Reagovalo na potřeby mládeže s vyšší mírou podpory a představovalo posun k systematičtější státní sociální politice.
Do roku 1939 neexistoval v Československu jednotný a systematický systém dalšího vzdělávání a sociální podpory neslyšících. Možnost samostatné existence byla pro většinu neslyšících podmíněna zvládnutím řemesla a schopností dorozumět se mluvenou češtinou, která byla nezbytná při komunikaci s mistry i zákazníky. Po absolvování čtyřleté školní docházky mohli být neslyšící přijímáni do učení převážně individuálně, bez záruky podpory či ochrany.
Neslyšící se proto soustřeďovali zejména ve větších městech, kde byl širší výběr řemesel i mistrů ochotných přijmout neslyšící učně. Přesto často naráželi na předsudky a neochotu slyšící veřejnosti, která je vnímala jako „němé“ a obtížně vzdělavatelné osoby. Významnou roli proto hráli mistři, kteří měli s neslyšícími osobní zkušenost, případně sami byli neslyšící. Ti vytvářeli pracovní prostředí, v němž komunikace nepředstavovala bariéru, a často dávali přednost neslyšícím učňům.
Pokud se neslyšícím nepodařilo získat řemeslné vzdělání, zůstávali většinou odkázáni na nekvalifikovanou práci v zemědělství či továrnách, případně na nezaměstnanost. Právě tyto okolnosti vedly ke vzniku útulků, poraden a specializovaných sociálních zařízení, jejichž cílem bylo zmírnit sociální vyloučení neslyšící mládeže a nabídnout alespoň základní šanci na důstojný a samostatný život.
Zdroj: Kultura komunity neslyšících v České republice
(Nástin historie komunity neslyšících do roku 1938)
Romana Mázerová, 1999
Konzultace s AI ChatGPT o informačních zdrojích
Zdroj: Konzultace s AI (veřejně dostupné informační zdroje)
Publikováno: 4. ledna 2026
Překlad a úprava: AI, poslední úprava dne 4. ledna 2026
Autor: Tomáš Wirth