Svět neslyšících v pohlednicích: z Rakouského císařství do první republiky
Pohlednice z konce 19. a začátku 20. století otevírají okno do světa neslyšících dětí a škol, které je vzdělávaly. Od Rakouského císařství po první republiku zachycují nejen architekturu a výzdobu ústavů, ale také každodenní život, pedagogické metody a společenské změny v péči o sluchově postižené.
Šumperk – Zemský ústav pro hluchoněmé
Mährisch Schönberg,
Totalansicht mit der Landes-Taubstummen-Anstalt, 1916
Šumperk (Mährisch Schönberg) – celkový pohled se Zemským ústavem pro hluchoněmé z roku 1916.
Šumperk, celkový pohled se zemnským hluchoněmým ústavem z roku 1923
Šumperk – Mähr. Schönberg – pohled na ústav hluchoněmých – 1915
Všechny pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Zemský ústav pro hluchoněmé děti ve Šumperku (v německém prostředí často s názvem Taubstummen-Anstalt) byl zřízen již kolem roku 1907, nejprve bez vlastní budovy a dočasně sídlil v Olomouci. Teprve v roce 1913 měl vlastní objekt ve Šumperku, který byl slavnostně otevřen 11. prosince 1913 jako Moravský zemský ústav pro hluchoněmé s německou vyučovací řečí. Nový ústav představoval „velkolepý projekt“ své doby: kapacita až 150 chovanců a moderní pedagogické prostory (učebny, dílny atd.).
Během první světové války byla budova krátce využita jako vojenská nemocnice; po válce se ústav znovu otevřel v březnu 1919 a přestěhovali se do něj i žáci z brněnského ústavu, který byl zrušen.
Během druhé světové války, kdy byl Šumperk součástí Sudet a připojen k Velkoněmecké říši, fungoval ústav pod německým názvem jako Župní škola pro hluchoněmé s ubytováním a specializovanými učebnami. Budova byla rovněž využita jako vojenský lazaret až do roku 1943.
Po osvobození v roce 1945 byla budova krátce využita pro umístění sovětských vojáků a později jako škola pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Od roku 1946 se zařízení proměnilo v běžnou základní školu, dnes známou jako ZŠ 8. května – historický „Hluchák“.
Valašské Meziříčí – Zemský ústav pro hluchoněmé
Gruß aus Wallachisch Meseritsch –
Anstalt für taubstumme Kinder, v době Rakouska-Uherska
Valašské Meziříčí, Zemský ústav pro výchovu hluchoněmých děti z roku 1913
Valašské Meziříčí, Zemský ústav pro hluchoněmých děti z roku 1945, v době Protektorátu Čechy a Morava
Valašské Meziříčí, Zemský ústav pro výchova hluchoněmých v době Rakouska-Uherska
Valašské Meziříčí, Ústav pro hluchoněmých, škola v době první republiky
Valašské Meziříčí, Ústav pro hluchoněmých z roku 1933 v době první republiky
Všechny pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Zemský ústav pro hluchoněmé děti ve Valašském Meziříčí byl otevřen 3. ledna 1911 jako třetí ústav tohoto druhu na Moravě (po Ivančicích a Lipníku nad Bečvou). Podnět k jeho založení dal poslanec Karel Richter již v roce 1906, kdy zemský sněm řešil nedostatek míst pro sluchově postižené školou povinné děti. Návrh na zřízení ústavu byl schválen v roce 1907 a stavba probíhala od června 1909 až do 1911.
Budova byla postavena podle plánů architektů Rybky a Antonína Papeže a patří dnes mezi architektonické skvosty města. Součástí ústavu byla také kaple, která odrážela tehdejší pojetí výchovy a duchovní péče o žáky.
Během obou světových válek sloužila budova i jako lazaret (vojenská nemocnice), ale vždy se vrátila k původnímu poslání – vzdělávání sluchově postižených dětí.
Ivančice – Zemský ústav pro hluchoněmé
Ústavů pro hluchoněmé v Ivančicích z roku 1900 v době Rakouska-Uherska
Ivančice (Eibenschitz), Ústav hluchoněmých – Kasárna – Nádraží – Železniční most v době Rakouska-Uherska
Eibenschitz (Ivančice) z roku 1898 v době Rakouska-Uherska
Celkový pohled: Theodor Seka, Fahrrad und Nähmaschinen-Niederlage, Eibenschitz, Taubstummen-Anstalt (ústav pro hluchoněmé) a Grosser Platz (náměstí)
Gruß aus Eibenschitz, Mähren (Ivančice) z roku 1898 v době Rakouska-Uherska
Celkový pohled: Mariánský sloup, náměstí, železniční most, ústav pro hluchoněmé (Taubstummen-Anstalt), kolorovaná, koláž, DA
Ivančice – Nemocnice a ústav hluchoněmých z roku 1920 v době první republiky
Všechny pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Zemský ústav pro hluchoněmé děti v Ivančicích byl zřízen na základě usnesení Zemského sněmu moravského v roce 1892 jako jeden ze dvou ústavů tohoto typu na Moravě (druhým byl ústav v Lipníku nad Bečvou). V Ivančicích zahájil svůj provoz 16. září 1894. Výstavba ústavu byla výsledkem snahy moravských představitelů a města samotného: Ivančice věnovaly pozemek a stavební materiál zdarma, což urychlilo realizaci.
První školní rok ústav navštěvovalo 61 žáků ve čtyřech třídách a postupně se rozvíjel až na osm postupných ročníků, jak bylo běžné na základních školách té doby. Ústav vyučoval neslyšící děti s cílem dosáhnout co nejvyšší úrovně vzdělání a společenské samostatnosti.
Během první světové války byla výuka přerušena a ústav sloužil jako vojenská nemocnice. Po válce se pedagogická činnost obnovila a pokračovala až do druhé světové války, kdy byla budova opět využita pro vojenské účely. Po roce 1945 se ústav opět vrátil ke svému původnímu poslání.
Lipníku nad Bečvou – Zemský ústav pro hluchoněmé
Leipnik, Taubstummenanstalt z. Z. k.u.k. Reservespital v době Rakouska-Uherska
Lipník nad Bečvou, Ústav pro hluchoněmé
Pozdrav z Lipníka z roku 1898 v době Rakouska-Uherska
Pomník císaře Josef II – Německé reálka – Náměstí – Ústav pro hluchoněmé 
Lipník nad Bečvou, Zemský ústav pro hluchoněmé z roku 1945
Všechny pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Zemský ústav pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou byl zřízen na základě usnesení Zemského sněmu moravského ze dne 6. dubna 1892 jako specializované školské zařízení pro neslyšící děti z severní, střední a východní Moravy. Kapacita ústavu byla určena pro přibližně 100 dětí, které byly ubytovány v internátu a vzdělávány ve školní výuce odpovídající obecné škole. Výstavba probíhala v letech 1892–1894, při níž byla postavena rozsáhlá budova se zahradou, dvorem a žákovským hřištěm. Pravidelné vyučování začalo 16. září 1894 a první třídě se postupně rozšiřoval počet žáků. Internátní ústav vyučoval děti řečí hlasitou, s metodou orální komunikace, aby se neslyšící naučily mluvit a dorozumívat se.
Podle nařízení Zemského výboru moravského byla zpočátku úřední řečí němčina a učební osnovy byly též v němčině; to se změnilo až v březnu 1908, kdy bylo zavedeno úřední používání jazyka českého v souladu s praxi výuky. Ústav se stal významným centrem péče a vzdělávání neslyšících dětí na Moravě a přispíval k profesní a společenské integraci absolventů.
Během období 2. světové války došlo ke změnám v administrativě a částečnému využití budovy jinými účely (např. internát či výuka probíhala v upravené formě). Po válce se pedagogická činnost obnovila a ústav nadále fungoval jako škola pro sluchově postižené.
Po roce 1948 došlo k reorganizaci školství: ústav původně fungoval až do roku 1950, kdy byla budova přidělena vojenské správě; škola pro hluchoněmé byla přemístěna do objektu na Svatém Kopečku u Olomouce.
Pražský soukromý ústav pro hluchoněmé
Kaiser und König Karl I., Taubstummen-Institut in Prag
(mit dem Sitz in Smichow), gegründet im Jahre 1786.
Císař a král Karel I., Ústav pro hluchoněmé v Praze (se sídlem na Smíchově), založený v roce 1786.
Praha Smíchov – Ústav hluchoněmých z roku 1906 v době Rakouska-Uherska.
Praha Smíchov – Ústav hluchoněmých v době první republiky.
Všechny pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Pražský soukromý ústav pro hluchoněmé byl založen dne 7. prosince 1786 jako první ústav tohoto typu v českých zemích a jeden z nejstarších ve střední Evropě. Zakladatelem byla zednářská lóže „U sedmi hvězd“ pod vedením hraběte Kašpara Heřmana Kunigla, která původně plánovala zřízení sirotčince, ale na doporučení císaře se rozhodla pro ústav pro hluchoněmé děti.
Ústav působil v Praze od svého založení v různých budovách a původně sídlil v centru města (např. na Karlově náměstí a v Žitné ulici), kde se během 19. století střídaly jeho provozy. V roce 1902 byl pro ústav postaven nový samostatný objekt na Smíchově (Holečkova 104/4), kde začal fungovat jako samostatná instituce pro děti se sluchovým postižením.
Budova byla promyšleně odsazena od hlavní komunikace, aby byl omezen hluk tehdejší dopravy, zejména projíždějících koňských povozů, které by mohly rušit výuku. Objekt navrhl architekt František Storka a realizoval smíchovský stavitel A. Elhenický. Budova byla postavena v novobarokním stylu a její součástí byla rovněž kaple, což odpovídalo tehdejší koncepci ústavní péče, v níž hrála duchovní a morální výchova významnou roli.
Kašna v areálu školy pro neslyšící
Foto – zdroj: www.prazskekasny.cz – (Prazské kašny a fontány)
V průčelí budovy, před dvouramenným schodištěm, které umožňuje vstup do objektu, byla umístěna dekorativní kašna. Její architektonickou dominantou je koncha s lasturou a maska démona – chrliče, typický prvek dobové výzdoby. Kašna dnes není funkční, avšak její dochovaná podoba připomíná vysokou úroveň architektonického a uměleckého řešení celého areálu.
Slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo v červnu 1901 za účasti císaře Františka Josefa I., a budova byla otevřena 28. února 1902. V tomto objektu ústav působil pod různými názvy, včetně „Ústav císaře a krále Karla I. pro hluchoněmé v Praze se sídlem na Smíchově“ a „Pražský soukromý ústav pro hluchoněmé v Praze-Smíchově“.
Poslední český král a rakousko-uherský císař Karel I. (vpravo) s manželkou Zitou a svým předchůdcem Františkem Josefem I., zdroj: ČTK
Ústav byl dobrovolná a soukromá organizace, vybudovaná bez přímé státní podpory — financování zajišťovaly příspěvky veřejnosti, nadací a dobročinců. V zahradách používal prostory pro velké množství chovanců (např. až kolem 160 dětí), které zde dostávaly péči, výchovu a vzdělání bez ohledu na náboženskou či národnostní příslušnost rodičů. Ústav poskytoval speciální školní vzdělávání i internátní péči neslyšícím dětem, což zahrnovalo základní i odborné učební činnosti, a hrál klíčovou roli ve vzdělávání sluchově postižených ve střední Evropě. V ústavu a jeho pražském objektu byly umístěny pamětní desky, které připomínají jak položení základního kamene, tak 150leté výročí založení ústavu (1786 – 1936).
Během první světové války byl provoz ústavu výrazně omezen. Část pedagogického personálu byla povolána k vojenské službě a budova byla dočasně využívána pro vojenské účely, zejména jako lazaret a zázemí zdravotní péče. V období nacistické okupace byla instituce podřízena říšské správě. Ústav fungoval pod německým názvoslovím a jeho činnost byla ideologicky i organizačně kontrolována. Po každé válce se ústav vrátil ke svému původnímu poslání a pokračoval ve vzdělávání sluchově postižených dětí.
Chytrá řeč těla™ vyslovuje přání, aby busta císaře Františka Josefa I. našla své místo v budově pražské školy pro neslyšící, sídlící v objektu někdejšího ústavu pro hluchoněmé. Bylo by to důstojné připomenutí jeho role v dějinách této instituce.
Hradec Králové – Diescésní ústav pro hluchoněmé
Hradec Králové, Rudolfinum, ulice Pospišilova třída v době Rakouska-Uherska
Všechny foto a pohlednice, zdroj: Aukro.cz
Park za Ústavem hluchoněmých „Rudolfinum“ v Hradci Králové z roku 1905 v době Rakouska-Uherska.
Zdroj: soukromá sbírka, kam.hradcekralove.cz
Diecésní ústav pro hluchoněmé „Rudolfinum“ v Hradci Králové v době první republiky.
Diescésní ústav pro hluchoněmé v Hradci Králové vznikl v roce 1881 z iniciativy místního biskupa Josefa Jana Haise při příležitosti svatby korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Štěpánou. Začal jako zařízení poskytující vzdělávání a péči dětem se sluchovým postižením. Ústav působil nejprve v menších objektech v ulicích Tomkova a Dlouhá.
Svatba korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií se uskutečnila 10. května 1881.
S rostoucími potřebami byla vybudována nová reprezentativní budova ústavu v letech 1901–1902 na Pospíšilově třídě podle návrhu architekta Arnošta Jenšovského. Objekt novobarokního stylu byl navržen pro přibližně 100–150 žáků a kombinoval školní i zdravotní prostory; jeho součástí byla rovněž kaple, která odrážela tehdejší propojení vzdělávací a duchovní péče.
Během první světové války sloužila budova jako vojenská nemocnice. Za první republiky ústav přijímal jen české děti, německé musely odejít do Litomyšle; během druhé světové války byla situace opačná – objekt byl určen německé mládeži.
Po obnovení republiky zde vznikla specializovaná mateřská škola pro děti se sluchovým a řečovým postižením. K 1. září 1948 byl ústav zestátněn a definitivní konec jeho původní funkce nastal v roce 1952, kdy budovu převzala Vojenská lékařská akademie. Později sloužila jako kožní klinika fakultní nemocnice až do roku 2004.
Původní budova bývalého ústavu, často v lidovém názvu nazývaná „Hluchák“, byla v 21. století rekonstruována a slouží jako Obchodní akademie a Střední odborná škola a další vzdělávací organizace. Objekt je chráněnou kulturní památkou České republiky.
Více fotografií naleznete na odkazech: Rudolfinum v Hradci Králové přežilo zestátnění i využití vojskem.
Brno – Zemský ústav pro hluchoněmé
Další ústav pro hluchoněmé (bez pohlednice)
Foto – zdroj: Encyklopedie dějin Brna
Odkaz: encyklopedie.brna.cz/home-mmb/…
Zemský ústav pro hluchoněmé v Brně byl otevřen 11. října 1832 jako Moravskoslezský ústav pro hluchoněmé, tedy jedna z nejstarších institucí péče a vzdělávání sluchově postižených v českých zemích.
Ústav vznikl díky odkazům dobrodinců a finanční podpoře moravských zemských stavů, například František Ess daroval 4000 zlatých na založení ústavu pro slepé a hluchoněmé. Johann Mendel, významná historická osobnost (genetik), byl jmenován kurátorem ústavu v roce 1863.
Ústav poskytoval internátní vzdělávání a péči neslyšícím dětem z Moravy a Slezska; vzdělávání a pedagogická péče byly zajišťovány s cílem připravit děti pro život a práci ve společnosti. Podle dobových pramenů ústav byl Moravskoslezský a stával se významným centrem péče o neslyšící na jižní Moravě, kde žáci museli kromě českého znakového jazyka ovládat i němčinu, protože Brno bylo v té době jazykově smíšené a administrativně německy orientované.
Dne 12. června 1880 – návštěva císaře Františka Josefa I. Moravsko-slezského ústavu pro hluchoněmé v Brně.
Císaře Františka Josefa I z roku 1880, Zdroj: wikipedia.org
Císař František Josef I. přijel kolem druhé hodiny odpolední do ústavu v doprovodu své družiny. Následovala prohlídka celého objektu, jehož chodby byly vyzdobeny kvítím. Císaři byl představen učitelský sbor a císařský rada Alexander Suchanek přednesl krátkou řeč, ve které stručně vylíčil historii ústavu.
Po vzniku Československa v roce 1918 původní zemský ústav v Brně zanikl jako autonomní škola – vyučování neslyšících v Brně zcela zaniklo. V roce 1926 byla aktivní výuka obnovena, když Ústav pro hluchoněmé z Ivančic otevřel v Brně pobočku s jednou třídou.
„Pan RNDr. Josef Brožík, bývalý redaktor časopisů Gong a Televizní klub neslyšící, tvrdí, že v době Rakouského císařství bylo vzdělávání neslyšících na velmi vysoké úrovni. Díky tomu se neslyšící dokázali uplatnit v životě i v zaměstnání a úspěšně se začleňovali do širší společnosti, a to díky systému a společenským vzorům chování, které císařství podporovalo. Brožík uvádí jako svědectví příběhy svých pra-pra-neslyšících předků, kteří se v životě dokázali prosadit. Po vzniku první republiky však podle něj došlo k určitým změnám, které již nebyly tak přínosné, zejména v důsledku odlišného politického přístupu oproti období císařství.“
Viditelnost ústavů a role pohlednic
Z dnešního pohledu může působit překvapivě, že budovy ústavů pro hluchoněmé se staly běžným motivem dobových pohlednic. Tyto pohlednice však neplnily pouze funkci suvenýru – byly nástrojem prezentace institucí veřejnosti, symbolizovaly moderní vzdělávací péči a sociální zodpovědnost měst i státu. Díky nim se architektura ústavů, často inspirovaná palácovými nebo reprezentativními stavbami, dostávala do širšího povědomí a posilovala obraz vzdělané a pečující společnosti.
Pohlednice zároveň dokumentovaly historický urbanistický a architektonický kontext: promyšlené umístění budov, dvouramenná schodiště, kašny či kaple, které byly součástí areálu. Takto zachycené detaily ilustrují péči o estetiku i funkčnost, jež byla součástí tehdejší pedagogické koncepce.
Tehdejší model péče byl institucionální – vzdělávání a socializace neslyšících probíhaly odděleně od většinové společnosti, což tehdy nebylo vnímáno jako diskriminace. Pohlednice proto ukazují symbol sociálního začlenění a hrdosti na vzdělávací systém, nikoli posměšné či ponižující zobrazení dětí.
Počátky školství pro neslyšící v Čechách a na Moravě (1786–1930)
Školství pro neslyšící děti v českých zemích má dlouhou a bohatou historii.
- 1786 – Soukromný pražský ústav pro hluchoněmé, Praha (1902 přestěhován do vlastní budově na Smíchově)
- 1832 – Moravsko-slezský zemský ústav pro hluchoněmé, Brno
- 1844 – Ústav pro židovské hluchoněmé, Mikulov
- 1858 – Diecézní ústav pro německé hluchoněmé, Litoměřice
- 1871 – Diecézní ústav pro hluchoněmé, České Budějovice
- 1881 – Diecézní ústav pro hluchoněmé, Hradec Králové
- 1881 – Intergrace hluchoněmích do běžných škol
- 1893 – Útulna pro hluchoněmé dívky a ženy v Horním Krčí u Prahy
- 1894 – Moravský zemský ústav pro hluchoněmé, Ivančice
- 1894 – Moravský zemský ústav pro hluchoněmé, Lipník nad Bečvou
- 1907 – Moravský zemský ústav pro německé hluchoněmé, Olomouc (1912 přestěhován do Šumperka)
- 1911 – Moravský zemský ústav pro hluchoněmé, Valašské Meziříčí
- 1912 – Zemský ústav pro hluchoněmé, Šumperk
- 1913 – Ústav pro hluchoněmé, Plzeň
- 1915 – Zemský spolek pro péči o hluchoněmé v Království českém
- 1916 – První český ústav pro hluchoněmé, Praha, (1926 přestěhován do vlastní budovy v Praze-Radlicích)
- 1917 – Pomocná škola pro hluchoněmé, Praha
- 1920 – Pokračovací škola pro hluchoněmé, Praha
- 1922 – Ústav pro hluchoněmé, Dolní Lukavice u Plzně
- 1922 – Německý ústav pro hluchoněmé, Liberec
- 1928 – Svatojánský ústav pro hluchoněmé dívky, Hradec Králové
- 1931 – Ústav sociálně zdravotní péče o hluchoněmou mládež, Praha
- 1930 – Ústav pro hluchoněmé, škole odrostlé dívky, Bechyně
Český a Moravský zemský sněm byly historické zákonodárné orgány zastupující jednotlivé země koruny české – Čechy a Moravu. Schvalovaly zemské zákony, rozpočet a financování veřejných zařízení, včetně škol a ústavů pro hluchoněmé. Díky rozhodnutím zemských sněmů mohly být zakládány nové vzdělávací a sociální instituce, což významně přispělo k rozvoji péče a vzdělávání sluchově postižených dětí na českém a moravském území. Tyto sněmy zanikly v roce 1918, kdy byly nahrazeny novými parlamentními institucemi vzniklými v nástupnických státech Rakouska-Uherska.
Tento souhrn ukazuje postupnou systematizaci péče a vzdělávání sluchově postižených dětí, kdy instituce postupně pokrývaly různé regiony, sociální a národnostní skupiny a zajišťovaly nejen školní vzdělání, ale i internátní a odbornou péči. Pohlednice, architektonické plány a historické záznamy těchto ústavů přitom dokumentují jak pedagogickou, tak společenskou hodnotu těchto institucí a jejich význam pro integraci neslyšících do širší společnosti.
Dnes se princip začleňování posunul k moderní inkluzi, rovnosti a ochraně před diskriminací, kterou zajišťuje Veřejný ochránce práv. Historie pohlednic přitom zůstává důležitým dokladem toho, jak společnost v minulosti vizuálně a symbolicky vnímala péči o neslyšící – a jak se tehdejší reprezentace ústavů stala mostem mezi institucí a veřejností.
Poznámka: V České republice neexistuje samostatná instituce s názvem ombudsman pro hluchoněmé. Otázkami práv osob se sluchovým postižením, včetně neslyšících, nedoslýchavých a hluchoslepých, se zabývá Veřejný ochránce práv (ombudsman) v rámci své obecné působnosti, zejména v oblasti ochrany před diskriminací a nesprávným postupem orgánů veřejné správy.
Podle vlastního článku:
Autor: Tomáš Wirth
Blog: Úprava českého pravopisu pomocí AI
Publikováno: 4. ledna 2026, aktualizováno: 6. ledna 2026
Zdroj: Konzultace s AI (veřejně dostupné informační zdroje)
Závěr:
Současně je třeba vnímat inkluzi jako součást širšího rozvoje společnosti. Základní znalost znakování, gest a řeči těla je důležitá pro každého, neboť umožňuje lépe porozumět potřebám osob s hendikepem a vytváří most mezi jednotlivci v přímém, tváří v tvář vedeném kontaktu. Právě řeč těla a vizuální komunikace představují přirozený a univerzální nástroj, který propojuje lidi napříč schopnostmi a podporuje skutečné sociální začlenění.
Kniha: Zlatý věk svobodného zednářství v Čechách
Svobodné zednářství hrálo ve druhé polovině 18. století významnou roli v celé Evropě od Portugalska po Rusko. Členové zednářských lóží měli významný podíl na společenských reformách prováděných osvícenými panovníky. Tato blízkost zednářů panovnických dvorům svědčí o tom, že zednářství bylo legální strukturou. Široká veřejnost o existenci lóží věděla, ale protože se jednalo o strukturu uzavřenou, vznikalo mnoho často fantastických dohadů o povaze tohoto řádu. Skutečnost, že setkávání členů lóže má charakter poměrně složitého a náročného rituálu, ostatně znemožňuje plné pochopení toho fenoménu dodnes. Pražští zednáři založili a vedli čtvrtý největší ústav pro hluchoněmé v Evropě, stáli u zrodu dnešní Akademie věd i Národního muzea. Současně ale shromažďovali knihy o alchymii a magii, ba možná i v těchto oborech praktikovali. Početnou část členstva lóží tvořili příslušníci aristokracie, a proto se většina památek na zednářskou činnost nachází na českých, moravských a slezských zámcích a v jejich knihovnách.