Historie českých neslyšících zemi v letech 1814–2014

Píše se rok 2014 a my, pedagogové a studenti Ústavu jazyků a komunikace neslyšících, bychom veřejnosti rádi představili pět významných osobností, které výrazně ovlivnily komunitu českých Neslyšících, a letos slavíme výročí jejich narození. K jménům v češtině připojujeme fotografie jejich jmenných znaků v českém znakovém jazyce.

Výstava k výročí narození pěti osobností, které výrazně ovlivnily komunitu českých Neslyšících

Hluchota, svět bez zvuků. Neslyšící lidé ve svém okolí odedávna vyvolávali rozporuplné pocity: fascinaci, úžas, ohromení, okouzlení, odpor, strach, smutek, lítost, údiv, soucit, zármutek, bolest, ohrožení, děs, výsměch, opovržení, pohrdání, despekt…

V České republice žije asi půl milionu lidí s „nestandardním slyšením“. V drtivé většině jde o starší lidi s tzv. stařeckou nedoslýchavostí – sluch stárnutím slábne, stejně jako stárnutím slábne zrak. Odhadujeme, že vedle toho u nás žije několik tisíc až desítek tisíc nedoslýchavých lidí (s nedoslýchavostí vrozenou nebo získanou v průběhu života, např. vlivem nemoci či úrazu) a lidí neslyšících. Přitom těch, kteří se jako neslyšící narodili, je okolo 15 tisíc. Z nich asi polovina za svůj primární jazyk považuje český znakový jazyk.
Mluvčí českého znakového jazyka často sami sebe považují za členy jazykové a kulturní komunity Neslyšících. Ano, čeští Neslyšící používají psanou češtinu, píší e-maily, čtou noviny, smskují, chatují, používají internet. Jejich životní styl je ale naprosto výjimečný svou vizuální organizací. Jakkoli je každý člověk jedinečný, všichni lidé, kteří od narození či od útlého dětství neslyší, se přirozeně orientují především zrakem. To se projevuje v mnoha oblastech života (v řízení auta, v uspořádání bytu, ve způsobu trávení volného času aj.), nejvíce však v komunikaci. Jen český znakový jazyk si mohou neslyšící děti osvojovat zcela přirozeně (nápodobou, stejně jako slyšící děti „samy od sebe“ odposlouchávají češtinu), jen v českém znakovém jazyce mohou neslyšící lidé komunikovat, vzdělávat se či bavit se zcela uvolněně, plnohodnotně a bez bariér. Český znakový jazyk je zcela nezávislý na češtině nebo jiném mluveném jazyce. S češtinou má společné pouze to, že se užívá na území České republiky.

Neslyšící lidé u nás samozřejmě žijí odnepaměti. První soustavnější písemné doklady (v němčině, později i v češtině) o jejich životě však pocházejí až z 18. a 19. století a jsou vázány na vznik internátních ústavů pro hluchoněmé. Je jistě důležité, že se nám dochovaly unikátní učební materiály nebo záznamy o neslyšících žácích, ale pro komunitu Neslyšících je mnohem významnější historická úloha těchto ústavů. Děti se v nich vzdělávaly, ale hlavně se spolu dorozumívaly – jak jinak než vizuálně-motoricky. A v této vzájemné komunikaci můžeme spatřovat kořeny dnešní podoby českého znakového jazyka, tj. jazyka, který produkujeme rukama, pohyby trupu a hlavy, mimikou a který vnímáme očima. Jazyk je nositelem kulturního dědictví. Znakové jazyky nemají psanou podobu. A protože jsme – díky moderním technologiím – schopni projevy ve znakových jazycích zaznamenávat a uchovávat pouze několik posledních desetiletí, je jak český znakový jazyk samotný, tak historie a kultura českých Neslyšících (včetně tzv. slovesného umění) uchovávána a dalším generacím předávána hlavně prostřednictvím osobních setkání. Jedním z takto předávaných pokladů jsou specifické a jedinečné osobní znaky pro každého člena komunity, tzv. jmenné znaky.

Václav Frost (1814–1865)

ředitel Pražského ústavu pro hluchoněmé

• narodil se 4. 2. 1814 v Nosálově u Mělníka
• vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi, filozofii na Univerzitě Karlově v Praze a bohoslovecký seminář v Litoměřicích
• ředitel Pražského ústavu pro hluchoněmé (1841–1865)
• při vzdělávání neslyšících používal„Pražskou metodu“, která kombinovala znakový jazyk a mluvený/psaný jazyk (z obdobných principů dnes vychází bilingvální vzdělávání Neslyšících); znakový jazyk používal jen pro výuku náboženství
• autor řady příruček a učebních materiálů pro pedagogy neslyšících žáků
• významný politik a církevní hodnostář, zasazoval se o jednotu Čechů a Němců, autor politických
  a společenských spisů

Více informací najdete v článcích na stranách 2 až 3, soubory ke stažení jsou zde:
České Neslyšící (1814–2014)

Václav Frost

Karel Výmola (1864–1935) významný ušní lékař

eminent otologist

• narodil se 9. 2. 1864 v Ptení u Prostějova
• vystudoval gymnázium v Olomouci a Přerově a lékařství na Univerzitě Karlově v Praze
• profesor Univerzity Karlovy
• první předseda Zemského spolku pro péči o hluchoněmé v Království českém; spolek v r. 1915 založil První český ústav pro hluchoněmé v Praze. Šlo o druhý ústav pro hluchoněmé v Praze, ale o první, ve kterém se ve výuce používala pouze čeština, nikoli němčina. Český znakový jazyk se zde nepoužíval
• inicioval stavbu budovy pro První český ústav pro hluchoněmé v Praze. Výuka v budově v Praze-Radlicích byla zahájena v r. 1926. V r. 1927 byl ústav přejmenován na Výmolův ústav
• založil Domov hluchoněmých učňů (1931)
• založil tradici logopedických kurzů (1933)
• přestože pro neslyšící udělal mnoho pozitivního, po r. 1918 se také podílel na vzniku nové koncepce vzdělávání neslyšících, v níž byli finančně a materiálně zvýhodňováni učitelé, kteří nepoužívali český znakový jazyk. Důsledkem bylo rychlé ukončení používání českého znakového jazyka v ústavech pro hluchoněmé v Česku
  a neslyšící děti byly mnoho dalších let vzdělávány pouze mluvenou a psanou češtinou

Více informací najdete v článcích na stranách 5, soubory ke stažení jsou zde:
České Neslyšící (1814–2014)

Karel Výmola

Více informací najdete v článcích na stranách 6, soubory ke stažení jsou zde:
České Neslyšící (1814–2014)