Foto: Gesta Andyho Warhola.
Latinský termín gestus má dvojí význam. Na jedné straně označuje pohyby celého těla a na druhé pouze pohyby rukou. V průběhu středověku byla gesta přijímána s velkou nedůvěrou, zejména v klášterním prostředí. Kacíři byli rozpoznáváni podle toho, že nadměrně gestikulovali, avšak již františkánští kazatelé studovali mimiku, aby zvýšili účinnost svého kázání. Co je tedy gesto?, ptá se mladá badatelka Emanuela Campisi (Che cos’è la gestualità, Carocci, s. 124,€12). Toto téma je stále aktuální, protože v návaznosti na brožuru Bruna Munariho z roku 1958 Supplemento al dizionario d’italiano (Corraini), která je neustále znovu vydávána, vytvořila architektka a fotografka Lilia Angela Cavallo Il dizionario dei gesti (Iacobelli editore, s. 509, €18), obsahující 243 gest zaznamenaných v průběhu let fotografováním přátel a známých.
My Italové, jak známo, nejen hodně gestikulujeme, a proto jsme již mnoho let předmětem studia sémiologů a lingvistů z celého světa, ale můžeme se také pochlubit průkopnickou knihou, kterou v roce 1832 napsal neapolský badatel Andrea de Jorio (znovu vydaná nakladatelstvím Forni v roce 2002) La mimica degli antichi investigata nel gestire napoletano. Archeolog a kanovník de Jorio ukázal, že gesta Neapolitánců přímo navazují na gesta starých Řeků, která studoval na vázách a artefaktech. Otázka, kterou si badatelé kladou, zní: jsou gesta vrozená, nebo naučená? V roce 1941 žák antropologa Franze Boase, David Efron, odpověděl na rasistické ideologie nacistů, podle nichž je chování určeno biologickým dědictvím, tím, že ukázal, jak typický způsob gestikulace Židů a Italů krátce po příchodu do Ameriky postupně mizí, jakmile se jednotlivci začleňují do nové společnosti. Jeho kniha Gesto, razza, cultura, jejíž italské vydání v roce 1974 podpořil Umberto Eco, ukázala, že gesta závisí nejen na kultuře, z níž pocházíme, ale i na té, v níž žijeme. Jsou však gesta samostatným jazykem, nebo závisí na mluvené řeči a interagují s ní?
V 60. a 70. letech 20. století se touto otázkou zabýval významný badatel Adam Kendon, autor studií jako Gesture: Visible Action as Utterance (Cambridge University Press, 2004). Zkoumal znakový jazyk australských domorodců i gestikulaci neapolských rukou. Právě on rozvinul tzv. kinetickou analýzu gest a vytvořil terminologii, která se dnes používá. Jak vysvětluje Campisi, existují gesta rukou a paží zcela závislá na řeči; například pohyb směrem dolů, který označuje sestup po schodech. Dále jsou gesta, která řeč doplňují a přidávají k ní další význam: věta zakončená gestem, které není obsaženo ve verbálním projevu. Pak je tu pantomima, kde gesta napodobují činy nebo předměty bez použití řeči. A konečně „emblémy“, nazývané Italianate gestures: nahrazují řeč a jsou vysoce konvenční, jako například gesto „OK“ nebo známé gesto ruky do „pytlíku“, považované za nejslavnější italské gesto na světě, které se objevuje na obálce Munariho knihy a vyjadřuje pochybnost či otázku. Kromě toho existují celé gestické jazyky, jako ty používané komunitami neslyšících, mnichy, severoamerickými indiány či australskými domorodými ženami, které používají gesta, když jim je zakázáno mluvit. Právě tato gesta přitahovala pozornost de Joria i Desmonda Morrise v dnes již nedostupné knize Gesti (Mondadori).
Emblémy vyjadřující souhlas či nesouhlas bez použití řeči se zdají být v mnoha kulturách poměrně podobné. Přesto je, jak ukazuje Campisi, velmi obtížné jasně rozlišit mezi gesty doprovázejícími řeč a gesty bez řeči. Podle legendy se během jedné cesty vlakem geniální italský ekonom Pietro Sraffa, který utekl do Cambridge před fašisty, zeptal Wittgensteina, autora Traktátu (Tractatus), jaké logice odpovídá neapolské gesto, při němž se ukazováček a prostředníček třou pod bradou. Z této otázky vznikla teorie „jazykových her“ ve Filozofických zkoumáních: význam gesta vychází ze souhrnu jeho použití, závisí na kontextu a na záměrech mluvčího. Další skupinu tvoří tzv. deiktická gesta, jimiž něco ukazujeme: ukázání prstem na předmět, místo či směr. Zdají se jednoduchá, ale ve skutečnosti je velmi obtížné je popsat. Jsou to gesta, která jsme všichni používali jako děti: otevřená ruka, palec, prostředníček, hlava, rty nebo pohled.
V knize Lilii Angely Cavallo najdeme mnoho gest doprovázených výrazy obličeje: očima, čelem, rty či tvářemi. Jsou to gesta sdílená v jedné kultuře a nepřijatelná v jiné; v australských domorodých kulturách a v některých afrických kulturách se k ukazování používají spíše rty než ukazováček. Gesto tedy není tak jednoduché, jak se zdá. Přestože jde o jednu z prvních forem komunikace, způsob, jakým se gestikulace u lidí vyvíjí, je poměrně složitý, protože se snaží obrazně znázornit to, k čemu se vztahuje. Jak gesta vznikla? Michael C. Corballis ve své knize Dalla mano alla bocca (Cortina) tvrdí, že pocházejí z lidoopů, našich předků. Hlasový jazyk se podle něj vyvinul z gest rukou, a to i bez přítomnosti opozitelného palce. Jejich rozvoj podporovala potřeba být při lovu potichu, kdy jsou deiktická gesta účinnější. Proč tedy vznikl hlasový jazyk? Kvůli složitosti skupinového života: komunikace ve tmě, nutnost komunikovat, když jsou ruce zaměstnány, a potřeba vyjadřovat pocity a emoce. Corballis byl sice kritizován, ale jeho kniha je bezpochyby fascinující. Gesta a jejich studium se totiž týkají něčeho prastarého a archaického, co v nás přetrvává, něčeho, co evoluce neodstranila, ale naopak zachovala. Přeneseme i toto v blízké budoucnosti na stroje?
Tento článek vyšel v kratší verzi v deníku „La Repubblica“, kterému děkujeme.
Podle článku na internetu
Zdroj: doppiozero.com
Autor: Marco Belpoliti, dne 3. června 2018
Zdroj náhledového obrázku: Andy Wharol, oppiozero.com
Blog: Překlad do češtiny a úprava textu pomocí AI
Optimalizace: Tomáš Wirth