Film A jmenuje se Jonas: dítě, které svět špatně pochopil
Dne 28. ledna 1979 měl ve Spojených státech premiéru televizní film A jmenuje se Jonas (And Your Name Is Jonah).
Příběh vypráví o Jonasovi, devítiletém chlapci, který byl už v raném dětství umístěn do ústavu pro děti s mentálním postižením. Vše však bylo výsledkem zásadní diagnostické chyby – chlapec nebyl mentálně postižený, ale pouze neslyšící. Otřesení a zdrcení rodiče se snaží chybu napravit, jak jen mohou. Film sleduje boj manželského páru (v podání Sally Struthers a Jamese Woodse), který se snaží chlapci navrátit sluch, naučit ho mluvit a začlenit ho do společnosti. Brzy se však objevují překážky, které zvyšují obtíže jak doma, tak i mimo něj.
Jeff Bravin, Sally Struthers a James Woods
Zajímavostí je, že Jeffrey Bravin, chlapec, který ztvárnil Jonase, je ve skutečnosti neslyšící. Jeff byl vybrán do role po řadě rozhovorů s dalšími neslyšícími chlapci z celých Spojených států. Film se stal symbolickým právě proto, že citlivou situaci zobrazuje realisticky, se všemi jejími obtížemi, bez zázračných řešení či „šťastného zázraku“ na konci. Bravin komunikoval s herci a štábem pomocí znakového jazyka a odezírání ze rtů. Na konci natáčení se on a sedmiletý Jeremy Licht (který hrál jeho bratra Anthonyho) stali přáteli. Časopis Life z 1. února 1979 potvrdil, že Jeff byl pro tuto roli ideální:
Zpočátku měli producenti obavy obsadit do hlavní role neslyšící dítě, navíc hereckého nováčka. Jakmile ale viděli Jeffa při práci, byli ohromeni a nadšeni. Intuitivně chápal, jak používat gesta a pohyb k tomu, aby ztvárnil Jonase – uzavřené dítě, což je pravý opak jeho skutečné povahy. Na konci natáčení už nadšený Jeff naučil herce i štáb, jak spolu komunikovat pomocí znaků. Byli dojati jeho výjimečnou schopností „slyšet“ bez sluchu a „mluvit“ bez řeči. Jeff sám řekl, že si hereckou zkušenost užil, ale celkově by se raději stal baseballistou.
Mezi jednotlivými záběry Jeff dovádí se sedmiletým Jeremym Lichtem, který hraje jeho mladšího bratra. Během natáčení se z chlapců stali nejlepší kamarádi a dorozumívali se pomocí gest, znaků a pohledů.
Jeff vyjadřuje nelibost nad nadcházející scénou, v níž se musí prát se Sally Struthersovou, svou filmovou matkou a novou přítelkyní mimo kameru. „Pojďme to mít za sebou,“ znakem naznačuje a Struthersová dává najevo, že souhlasí.
Před bojovou scénou drží Bernard Bragg, Jeffův herecký kouč, chlapci hlavu a vyzývá ho, aby se soustředil. Bragg, herec, režisér a mim, který je sám neslyšící, používal improvizační cvičení, aby Jeffovi pomohl naučit se roli Jonaha.
Film, který režíroval Richard Michaels, byl průkopnický. Poprvé bylo několik postav ztvárněno skutečně neslyšícími herci, což ještě více posílilo realističnost vyprávění (které mohlo snadno sklouznout k banálnímu melodramatu, ale výsledkem je dojemný film). Dojemně je vykreslen vztah přátelství mezi Jonasem a jeho dědečkem. Stejně tak utrpení matky – milující, ale sužované pocity viny. Obtíže se ještě prohlubují neschopností otce se se situací vyrovnat. Nedokáže být nablízku, ale ani se zcela vzdálit. Rodiče Jonase navíc rozdělují protichůdné přístupy k léčbě: učit syna znakový jazyk, nebo ho nutit, aby se pokusil mluvit?
Po odvysílání filmu vyzdvihl časopis People z 5. února 1979 talent mladého herce:
(…) Když devítiletý Jeffrey Bravin z New Yorku minulý víkend zazářil ve své kritikou oceňované televizní premiéře ve filmu CBS A jmenuje se Jonas, který pojednává o izolaci neslyšícího chlapce, stal se oblíbencem celého hereckého obsazení včetně Sally Struthers. „Zamilovala jsem se do něj,“ řekla Sally, která ztvárnila jeho matku a ještě měsíce poté si s ním dopisovala. Režisér Richard Michaels dodal: „Díky Jeffovi jsem pochopil rozdíl mezi slyšet a naslouchat.“ Nemluvil tím jen o scénáři, ale i o Jeffově životě: Jeff je již čtvrtou generací rodiny Bravinových, která se narodila s hluchotou.
Vynikající student a sportovec si Jeff užil zkušenost televizní hvězdy, přestože chápal, jak obtížné by bylo pokračovat v herecké kariéře. Ale nebude zapomenut. Režisér Michaels říká: „Byla to nejvýjimečnější zkušenost v oblasti komunikace, jakou jsem kdy zažil.“
Aktivní a angažovaný člen neslyšící komunity Jeff Bravin se v roce 2014 stal výkonným ředitelem American School for the Deaf (ASD) – nejstarší internátní školy pro neslyšící ve Spojených státech. „Stručně řečeno: budu zde vzorem pro neslyšící děti,“ uvedl při nástupu do funkce. „A bude to velmi jasný signál, že neslyšící člověk může takovou pozici zastávat. Před několika lety by to pravděpodobně nebylo možné.“ Škola ASD, založená v roce 1817 v Hartfordu ve státě Connecticut, vzdělává neslyšící studenty všech věkových kategorií.
Jeff Bravin (2016)
Přestože byl film natočen téměř před čtyřiceti lety, překážky, které zobrazuje, jsou stále aktuální. Technologická stránka léčby se sice vyvinula, ale strachy, nejistoty a předsudky způsobené nedostatkem informací přetrvávají. Televizní filmy o nemocech či tělesných omezeních často časem zestárnou (a někdy se stanou až karikaturními). To však není případ filmu A jmenuje se Jonas. Možná právě proto zůstává jeho příběh dodnes tak silný a dojemný.
Jeff ve filmu v roce 1979 a 2016
Pro ty, kteří se zajímají o televizní filmy s podobnou tematikou jako A jmenuje se Jonas, jsem na začátku letošního roku publikoval příspěvek o filmu Láska je silnější.
Podle článku na internetu
Zdroj: Porcos, Elefantes e Doninhas
Autor: Daniel Couri
Publikováno na: 28. listopadu 2016
Překlad a úprava: AI, dne 3. února 2026
Optimalizace: Tomáš Wirth
Odkaz: https://porcoselefantesedoninhas.blogspot.com/2016/11/e-seu-nome-e-jonas.html
Krátká ukázka z filmu A jmenuje se Jonas – část 1
Krátká ukázka z filmu A jmenuje se Jonas – část 2
V roce 2022 měl Jeff Bravin přednášku, která byla po více než roce konečně zveřejněna na TED Talks. Doufám, že pomůže lidem pochopit potřebu zajistit vhodný jazykový a komunikační přístup všem neslyšícím, nedoslýchavým a hluchoslepým studentům.
Boj za rovný přístup ke vzdělávání pro neslyšící a nedoslýchavé děti
V této přednášce řečník nabízí hluboký a osobní pohled na svou zkušenost jako neslyšící člověk čtvrté generace. Popisuje svou vzdělávací cestu, profesní působení v oblasti vzdělávání neslyšících a sdílí svůj pohled na klíčové otázky týkající se kultury neslyšících a technologií. Kriticky se věnuje pojmu „nejméně omezující prostředí“ (Least Restrictive Environment, LRE), jak je definován v zákoně Individuals with Disabilities Education Act (IDEA), a zdůrazňuje nutnost zohledňovat individuální jazykové potřeby žáka, jeho sociální a emoční potřeby, komunikační preference i možnost přímé interakce s vrstevníky a učiteli.
Zastává názor, že LRE je třeba vykládat vhodnějším způsobem, a tvrdí, že specializované školy pro neslyšící poskytují jazykově bohaté prostředí, které nejlépe naplňuje rozmanité potřeby neslyšících a nedoslýchavých žáků (D/deaf a hard of hearing) a zároveň snižuje pocity izolace, čímž přispívá k lepším celkovým vzdělávacím výsledkům.