DEMO –

BERNARD: (překlad)
V novinách jsem si přečetl o světoznámém francouzském mimovi jménem Marcel Marceau. Přijel do San Francisca na své první americké turné. Když dorazil do San Francisca, samozřejmě jsem po škole rychle sedl do auta a jel tam. Ten den pršelo. Zaparkoval jsem pár bloků od místa představení. Vešel jsem do budovy a posadil se vysoko na balkon. Bylo úplně plno. Když se zvedla opona, na jevišti se objevil Marcel Marceau. A to bylo ono. Zamiloval jsem se.

S úžasem jsem sledoval celé představení. Když skončilo a lidé začali odcházet, zůstal jsem sedět. Seděl jsem tam tak dlouho, až jsem v tom obrovském divadle zůstal úplně sám.

Seděl jsem a přemýšlel:
„Když tenhle muž, Marceau, může vystupovat dvě hodiny, aniž by řekl jediné slovo… proč bych nemohl já?“

Když jsem vyšel z divadla, pořád pršelo. Auto jsem měl zaparkované tři nebo čtyři bloky daleko, takže bych tam musel běžet a úplně promoknout. Stál jsem tam a přemýšlel. Všiml jsem si přístřešku, pod nímž vedla ulička směrem k zákulisnímu vchodu. Řekl jsem si:
„Proč to nezkusit? Možná narazíš na Marceaua.“
Přede mnou byly dvě cesty: jedna do deště a druhá do té uličky. Stál jsem na té křižovatce a rozhodoval se. Hádejte, kterou jsem si vybral? Samozřejmě tu do zákulisí.

Přistoupil jsem ke dveřím a zkusil je. Byly otevřené — a nikdo je nehlídal. Vešel jsem dovnitř a uviděl Marceaua, jak přechází po jevišti. Odpočíval před večerním vystoupením. Všiml si, že na něj zírám, a promluvil na mě. Naznačil jsem mu, že jsem neslyšící, a navrhl, že můžeme komunikovat psaním. Pokynul mi, abych šel s ním. Tak jsem se s Marceaum seznámil.

Řekl jsem mu, že bych rád intenzivně studoval pantomimu. Zeptal jsem se, kde bych se to mohl naučit. Odpověděl otázkou, jestli to myslím opravdu vážně. Řekl jsem, že ano! Potom mě vyzval, abych mu hned něco předvedl. Cože? Já? Dobře… Sundal jsem si kravatu a sako a začal jsem předvádět různé pantomimy. Už jsem je předtím nacvičoval, takže jsem věděl, co ukázat. Seděl a zvědavě mě sledoval, jak mimicky hraju jeden výstup za druhým.

Když jsem skončil, napsal na papírek — který jsem měl u sebe, dokud jsem ho nedaroval Gallaudetovým archivům — tato slova:
„Líbilo se mi to, co jsem viděl. Zveme vás v létě do Paříže.“
Pozvání jsem přijal. A řekl, že je to zdarma. Cože? Byla to pro mě obrovská čest.

Byl jsem první neslyšící, který se stal profesionálním hercem. Brzy se začali objevovat další. Otevřelo to dveře.

V jedné třídě jsem učil pantomimu a herectví. Když výuka skončila a všechny děti odešly, všiml jsem si, že Marlee (Matlin) tam stále sedí. Zeptal jsem se jí, jestli nechce jít domů, nebo proč čeká. Zasmála se a řekla: „Mám otázku.“
„Dobře. Jakou?“
Nervózně se zeptala: „Myslíte, že se můžu stát herečkou?“
„Proč ne?! Prostě to udělej!“

A o pár let později získala Oscara s hrdým úsměvem. Byl jsem v šoku. Velká část zásluh patří Marlee — otevřela dveře mnoha neslyšícím, kteří se chtějí stát herci.

Život má mnoho různých cest. Vyber si tu správnou a pokračuj po ní. Vezmi si tu, po které skoro nikdo nechodí. Tu méně prošlapanou. Přesně tu jsem si vybral.

Když jsem odcházel z divadla, kde jsem viděl Marceaua, stál jsem před deštěm. A vedle mě byla ulička k zákulisním dveřím. Kterou cestu si vyberu? Půjdu k autu a domů? Ne. Vybral jsem si zákulisní dveře… a to změnilo celý můj život.